Jaroměřice nad Rokytnou

O původu Jaroměřic je první (1730) česky zpívaná opera, jejíž hudbu zkomponoval František Antonín (Václav) Míča a verši opatřil Antonín Ferdinand Dubravius (Dúbrava). Částečně nám dává nahlédnout, co se tehdy tradovalo o původu města:

Nejdříve byl na místě dnešních Jaroměřic les a v něm byl jednou na lovu kníže. Poblíž studánky v místě Dolního náměstí se mu podařilo skolit krásného jelena šestnácteráka. Místo se knížeti zalíbilo, a kázal tedy místo vymýtit a zjara rozměřit pro budoucí město a menší hrad. A od jarního měření získalo město své jméno. Jelen pak je po staletí ve znaku města.[6]

Vědecky se však jméno Jaroměřice vykládá jako „ves lidí Jaromírových“.[7]

Zhruba kolem roku 250 000 př. n. l. vznikly první doklady osídlení v oblasti Jaroměřic nad Rokytnou (sekáč valounu z rohovce nalezený na kopci Žabík), ze starší doby kamenné existují doklady o životě lidí dnešního typu na Hradisku na jihozápadě Jaroměřic a z doby mladší doby kamenné (6000 až 4000 př. n. l.) jsou doloženy doklady o kultuře s lineární keramikou, kultuře s vypíchanou keramikou a o kultuře s moravskou malovanou keramikou. Z doby měděné (4000 až 2000 př. n. .l) existují doklady o existenci kultury nálevkovitých pohárů a kultuře zvoncovitých pohárů a z doby bronzové (2000 až 750 př. n. l.) existují doklady o existenci kultury popelnicových polí (doložena pouze okrajově). Ze starší doby železné (doba halštatská, asi 750 př. n. l. až 400 př. n. l.) existují doklady o horákovské kultuře a z mladší doby železné (400 př. n. l. až 0) existují doklady o laténské kultuře Keltů. Ve 2. století jsou na Jaroměřicku doloženi Germáni a ve století 10. Slované ze Znojemska postoupili k Jaroměřicím.

Questenberský zámek v Jaroměřicích se zámeckým kostelem svaté Markéty

Rok 1131 je uváděn jako tradiční rok založení obce (tzv. heraldická pověst) a Jaroměřice se měly stát zeměpanským statkem. První písemná zmínka o obci je doložena z roku 1325, král Jan Lucemburský daroval patronát jaroměřického farního kostela cisterciáckému klášteru v Sedlci. Světským držitelem Jaroměřic byl Rajmund z Lichtemburka, pán Bítova. V roce 1498 král Vladislav Jagellonský daroval Jaroměřice lénem Václavu z Ludanic. V roce 1522 koupil jaroměřické panství Jan IV. z Pernštejna, v roce 1534 se majitelem stal rod Meziříčských z Lomnice a v roce 1613 bylo panství koupeno Jiřím Rechenberkem ze Želetic. V roce 1620 bylo panství zkonfiskováno pro účast Jiřího Rechenberka ve Stavovském povstání. V roce 1623 získali panství Questenberkové, Jaroměřice jako konfiskát zakoupil od královské komory Gerhard z Questenberka. V roce 1661 se vlády nad panstvím ujal Jan Antonín z Questenberka, ten dokončil renesanční přestavbu zámku včetně divadla. Dalším majitelem z rodu Questenberků se stal Jan Adam z Questenberka, za jeho vlády vyvrcholila barokní přestavba Jaroměřic. V roce 1752 byly Jaroměřice převzaty pod správu Václava Antonína z Kounic-Rietbergu. V roce 1871 byly Jaroměřice napojeny na železnici a v roce 1897 byl po vleklém soudním dědickém sporu jaroměřický velkostatek Nejvyšším soudem Rakouska Rudolfu Kristiánu z Vrbna a Bruntálu, jeho majetek pak v roce 1927 zdědila jeho manželka Elvíra (původně bavorská princezna). V roce 1899 byla postavena nová budova školy.

V roce 1901 začal v Jaroměřicích působit Otokar Březina, ten ve městě i zemřel a to v roce 1929, v roce 1928 město navštívil Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1933 byla postavena nová budova radnice[8] a o tři roky později město navštívil další prezident Edvard Beneš.

V roce 1938 zřídil Moravský svaz pro obchod dobytkem a masem s. r. o. v Jaroměřicích svoji expozituru.[9] Státní lesní správa se v roce 1938 přestěhovala z Jaroměřic (kde si postavila novou budovu) zpět do Hrotovic.[10] V roce 1939 proběhly slavnosti dvoustého výročí vysvěcení chrámu kostela sv. Markéty za účasti brněnského biskupa Josefa Kupky. V roce 1940 stanovil Českomoravský svaz pro mléko, tuky a vejce Rolnické mlékařské družstvo v Jaroměřicích (zal. r. 1938) sběrnou vajec pro obce: ze soudního okresu Moravské Budějovice: Bolíkovice, Babice, Lesonice, Šebkovice, Vacenovice, Štěpánovice, Boňov, Lesůňky, Příložany, Dolní Lažany, Popovice, Jaroměřice, Bohušice, Příštpo, Blatnice, Ohrazenice, Ratibořice, Horní Újezd, Rozkoš, Hostim, Grešlovo Mýto, Boskovštejn, Jiřice, Prokopov, ze soudního okresu Hrotovice: Ostašov, Zárubice, Lipník, Myslibořice, ze soudního okresu Třebíč: Čáslavice, Výčapy, Loukovice.[11]

V roce 1943 byla na jaroměřickém velkostatku zřízena říšskými drahami tzv. Reichsbahnschule (říšská drážní škola). O rok později na jaroměřické radnici proběhl proces se třemi boňovskými protinacistickými odbojáři. V roce 1944 dorazila do Jaroměřic část kolony tzv. etnických Němců z Banátu (Dunajští Švábové / Donauschwaben). Kolona sestávající z 228 vozů a 365 koní s 943 osobami vyrazila z obce Rudolfsgnad (Knićanin) 3. října 1944, ve Znojmě byla rozdělena do šesti menších skupin a ve dnech 4. - 6. listopadu 1944 ubytována v táborech Volksdeutsche Mittelstelle na velkostatcích Jaroměřice, Stonařov, Jemnice, Štoky, Náměšť nad Oslavou a Sádek. Němečtí sedláci z Banátu byli postupně zaměstnáni na českých statcích. V lednu 1945 jim byli pro Wehrmacht zabaveni všechny koně. Od 19. února 1945 se nacházeli etničtí Němci už na útěku před postupující Rudou armádou směrem na Český Krumlov.[12] Druhá světová válka v Jaroměřicích skončila 8. května 1945, kdy německá armáda opustila města ve 14:15 hodin dorazila na náměstí Rudá armáda.

V roce 1947 město opět navštívil tehdejší prezident Edvard Beneš. Dne 28. února 1948 faktické řízení správy města přebral tzv. akční výbor, během města byl obměněn národní výbor i jeho rada a v září 1950 bylo ustaveno jednotné zemědělské družstvo, to pak byla v roce 1962 sloučeno se státním statkem. V roce 1955 bylo někdejší Masarykovo náměstí přejmenováno na Náměstí Míru. V roce 1968, 26. srpna projely intervenční bulharská vojska městem směrem na Moravské Budějovice a v roce 1980 došlo k otevření hotelu Opera, v osmdesátých letech se Jaroměřice staly střediskovým městem a byly k nim tak připojeny okolní obce. Také byly postupně rozvíjeny různá zařízení ve městě, v roce 1984 byl otevřen obchodní dům Rokytná a v roce 1987 bylo otevřeno velkoryse řešené autobusové nádraží.

V roce 1990 bylo obnoveno obecní zřízení, v roce 1996 získaly Jaroměřice právo užívat znak a prapor, ten jim byl udělen předsedou poslanecké sněmovny. V roce 1999 se ve městě odehrál první ročník Mezinárodních hudebních slavností Petra Dvorského a také by ustaven Mikroregion Rokytná, o rok později byla otevřena čistička odpadních vod a v roce 2001 byl otevřen dům s pečovatelskou službou.

V roce 2020 bylo oznámeno, že bude rekonstruován hřbitov, chodníky, kanalizace, bude také rekonstruována tribuna ve sportovním areálu.[13]

Pod Hradiskem v lokalitě na Bydliskách

Jaroměřice nad Rokytnou se rozkládají v Jaroměřické kotlině. Tu na severu uzavírá výčapský hřbet, součást klučovské hrásti, jíž vede rozvodí mezi řekami Jihlavou a Rokytnou.

Podloží Jaroměřic tvoří žuly a ruly. Převažujícím půdním typem jsou kyselé hnědé půdy. Kvalitnější hnědozemě jsou v údolí Rokytky a v údolí Štěpánovického potoka. Do východní poloviny Jaroměřicka (a Jaroměřic) zasahuje třebíčský masív se svými žulosyenity (durbachity; jde o horniny bohaté na draslík a hořčík, dále rubidium, baryum, chrom a nikl, relativně též na uran a thorium), s žílami aplitů a pegmatitů. V kamenolomu Královec u Příštpa nacházíme nažloutlé středně zrnité horniny bohaté křemenem – biotitické až muskoviticko-biotitické granity. Na Žabíku se nacházejí křemence, tzv. sluňáky.[14]

Řeka Rokytná dělí Jaroměřice nad Rokytnou na dvě části – severní a jižní. V parku státního zámku Jaroměřice nad Rokytnou vytvořili lidé dvě její slepá ramena, dnes patrná jen při vyšším stavu vody. Přímo u Jaroměřic přijímá Rokytná vody potoka Rokytky (jinak též zvaného Jaroměřička) a Štěpánovického potoka. U Jaroměřic se pro vodáky začíná splavný úsek řeky (km 73,2). V roce 2020 budou vylepšena protipovodňová opatření ve městě.[15]

Lokalita Na skalním v katastru města byla zařazena mezi průzkumná území pro vybudování hlubinného úložiště jaderného odpadu. Cílem současné etapy průzkumných prací je vybrat do konce roku 2018 čtyři lokality, kde proběhne podrobnější průzkum horninového masívu.[16]

Místní části města

Město Jaroměřice nad Rokytnou má sedm místních částí:

• Boňov s 99 obyvateli;
• Jaroměřice nad Rokytnou s 3129 obyvateli;
• Ohrazenice s 229 obyvateli;
• Popovice se 143 obyvateli;
• Příložany s 213 obyvateli;
• Ratibořice s 220 obyvateli;
• Vacenovice se 73 obyvateli.

Dne 24. listopadu 1990 se od Jaroměřic oddělila trojice obcí: Blatnice, Bohušice a Lesůňky. Od 1. ledna 1993 také Příštpo.

Do roku 1849 patřily Jaroměřice nad Rokytnou do jaroměřického panství, od roku 1850 patřily do okresu Znojmo, pak od roku 1896 do okresu Moravské Budějovice a od roku 1960 do okresu Třebíč.[17]

• zámek Jaroměřice nad Rokytnou
• kaple svatého Josefa
• barokní přestavba špitálu a kaple svaté Kateřiny
• kostel sv. Markéty
• sýpky bývalé Ústřední vojenské zásobárny
• někdejší klášter servitů
• zbytky ambitu komplexu jaroměřické loretánské kaple
• sloup Nejsvětější Trojice
• Hotel Opera
• Symbolický hrob Plichtových na hřbitově[32]

• 
  Zámek Jaroměřice nad Rokytnou
• 
  Nádvoří jaroměřického zámku
• 
  Vesnická památková zóna Boňov
• 
  Klášter servitů
• 
  Kaple sv. Josefa
• 
  sloup Nejsvětější Trojice

• Ferdinand Bilek (1868–?), hudební skladatel a kapelník
• Elvíra Bavorská (1868–1943), obyvatelka zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou
• Karel Bednář (1910–1970), historik a geograf
• Otokar Březina (1868–1929), básník a spisovatel
• Josef Cigánek (1904–1987), pedagog
• Míla Cink (1909–?), pedagog a textař
• Josef Černoch (1873–1953), prozaik, dramatik, publicista, učitel na škole v Jaroměřicích nad Rokytnou
• Antonín Ferdinand Dubravius († 1756), kněz, kazatel a autor libret
• Karel Sokol Elgart (1874–1929), pedagog, učil v Jaroměřicích nad Rokytnou
• Jiří Fiala (* 1948), stomatolog
• Otakar Fiala (1889–1977), literární historik
• Pavel Fink (1891–1965), novinář a spisovatel, žil v Jaroměřicích nad Rokytnou
• Peregrino Gravani (1732–1815), skladatel a varhaník
• Jaroslav Hájek (1923–1995), pilot a voják
• Adolf Heinige (1919–?), farmakolog a farmaceut
• Ferdinand Höfer (1915–2009), katolický aktivista, archivář, knihkupec, předseda Společnosti Otokara Březiny a čestný občan Jaroměřic nad Rokytnou
• Jaromír Jemnický († 1138), dle pověsti zakladatel Jaroměřic nad Rokytnou
• František Hrůza (1923–2017), kněz, působil mimo jiné i v Měříně (1959–2009), kaplan jeho Svatosti
• Lída Hynková (1908–1988), malířka
• Jan Kalášek (1903–1996), geolog
• Zdeněk Kampf (1920–1987), herec
• Josef Kapinus (1900–1968), pedagog, spisovatel, sochař a malíř
• Jiří Karbaš (* 1947), teoretick umění
• Jan Kratochvíl (1928–2017), básník
• Jaroslav Krčál (1901–1975), kronikář, pedagog, spisovatel
• Jaroslav Krula (1905–1980), sochař
• Pavel Lambert Mašek (1761–1826), hudebník a skladatel, působil jako učitel v Jaroměřicích nad Rokytnou
• František Adam Míča (1746–1811), hudební skladatel
• František Antonín Míča (1696-1744), hudební skladatel, narozen v Náměšti nad Oslavou, působil u hraběte J. A. z Questenberka na jaroměřickém zámku
• Jakub Míča (1683–1741), varhaník
• Mikuláš Míča (1659–1729), varhaník
• Josef Mitscha von Märheim (1828–1907), právník a politik
• Veronika Náglová (1722-1754), choreografka a tanečnice
• Vladimír Nechvátal (* 1952), biomedicínský inženýr
• František Netouschek (1861–1922), spisovatel, básník a sběratel lidové slovesnosti
• Emanuel Nožička (* 1946), spisovatel a průvodce
• Bořivoj Petrák (1926–2014), sociolog
• Gravani Peregrino (1732–1815), hudební skladatel
• Jana Petrová (* 1959), památkářka
• František Pfaff (1875–1960), veterinář
• Jan Poláček (1896–1968), sběratel hanáckých písní, právník
• Gerhard z Questenberka (1580–1646), mecenáš, majitel jaroměřického panství
• Jan Adam z Questenberka (1678–1752), mecenáš barokního umění, majitel jaroměřického panství
• Václav Apolinarius Růžička (1757–1823), varhaník a hudební skladatel
• František Sedlák (1916–2002), hudební pedagog
• Otakar Skála (1889–1977), literární historik
• Arnošt Stritzko (1904–1994), divadelní režisér
• Otto Maria Stritzko (1908–1986), malíř, grafik a restaurátor
• Othmar Faust-Swerak (1876–1914), malíř a keramik
• Jan Nepomuk Ševčík (1888–?), náboženský spisovatel
• Stanislav Vejtasa (1885–1955), archivář
• Petr Vít (* 1944), muzikolog, producent a redaktor
• Josef Zapletal (1887–1943), ovocnář
• Karel Zlatuška (1983–1954), lesník
• Otokar Žák (1932–1986), hudební publicista
• Jakub Ignác Želivský, libretista