Jugoslávie

Jugoslávie (srbochorvatsky Jugoslavija, srbskou i makedonskou cyrilicí Југославија) byl stát existující na území jihovýchodní a střední Evropy na břehu Jaderského moře po většinu 20. století. Vznikl po první světové válce v roce 1918[nb 1] pod názvem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců sloučením prozatímního státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (vznikl z území bývalého Rakousko-Uherska) se srbským královstvím a představoval první spojení jižních Slovanů jako suverénního státu po staletí, ve kterém byl region součástí Osmanské říše a Rakousko-Uherska. Prvním panovníkem se stal Petr I. Karađorđević a království získalo mezinárodní uznání 13. července 1922 na konferenci velvyslanců v Paříži.[1] Oficiální název státu byl 3. října 1929 změněn na Království Jugoslávie. Za dobu své existence vystřídala několik forem uspořádání, často se měnila jeho rozloha, stejně jako obyvatelstvo.

Jugoslávie
Jugoslavija
Југославија
← 
← 
← 
← 
← 		 1918–1941
1945–1992
–		  →
 →
 →
 →
 →

vlajka
znak
Hymna: "Himna Kraljevine Jugoslavije" (1919–1941), "Hej, Slaveni" (1945–1992)
geografie

Jugoslávie v meziválečném období a za studené války
obyvatelstvo
státní útvar
Monarchie (1918–1941)
Socialistická republika (1945–1992)
vznik:
1. prosince 1918
zánik:
27. dubna 1992
státní útvary a území
předcházející:
Srbské království
Černohorské království
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Uhersko
Fiume
 následující:
Chorvatsko
Slovinsko
Severní Makedonie
Republika Bosna a Hercegovina
Srbsko a Černá Hora

Dne 6. dubna 1941 byla Jugoslávie napadena silami osy. Druhá světová válka pro ni byla těžkou zkouškou. V roce 1943 byla jugoslávskými partyzány vyhlášena Demokratická federativní Jugoslávie a v roce 1944 ji král Petr II., tehdy žijící v exilu, uznal jako legitimní vládu. Monarchie byla následně v listopadu 1945 zrušena. V roce 1946 byla zřízena komunistická vláda a země přejmenována na Federativní lidovou republiku Jugoslávii. Od Itálie získala Istrii, Rijeku a Zadar. Partyzánský vůdce Josip Broz Tito vládl zemi jako prezident až do své smrti v roce 1980. V roce 1963 byla země znovu přejmenována na Socialistickou federativní republiku Jugoslávii (SFRJ). Země se sice přidala k socialistickému táboru, ale zachovala si větší míru samostatnosti a vydala se na vlastní cestu k socialismu.

SFRJ tvořilo šest socialistických republik - Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie, Srbsko a Slovinsko. Srbsko obsahovalo dvě socialistické autonomní provincie, Vojvodinu a Kosovo, které se po roce 1974 do značné míry rovnaly ostatním členům federace.[2][3] Po hospodářské a politické krizi v 80. letech a vzestupu nacionalismu se Jugoslávie rozpadla nejprve na pět republik, což vedlo k Válce v Jugoslávii. Od roku 1993 do roku 2017 soudil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii politické a vojenské představitele bývalé Jugoslávie za válečné zločiny, genocidu a další trestné činy spáchané během těchto válek.

Po rozpadu Srbsko a Černá Hora vytvořily Svazovou republiku Jugoslávii. Tento stát usiloval o status jediného právního nástupce SFRJ, ale proti těmto nárokům se postavily další bývalé republiky. Nakonec bylo přijato stanovisko Badinterova arbitrážního výboru o sdíleném nástupnictví[4] a v roce 2003 se oficiální název změnil na Srbsko a Černou Horu. Tento stát se rozpustil, když se Černá Hora a Srbsko v roce 2006 staly nezávislými státy, zatímco Kosovo v roce 2008 vyhlásilo nezávislost na Srbsku.

Formy uspořádání

Uspořádání Jugoslávie se v průběhu let velmi často měnilo. Samotný společný stát doznal celé řady změn. V jeho čele se vystřídali králové i prezidenti, předsedové nebo vůdci.

  • 1918–1920
  • 1918–1941
  • 1945–1991
  • 1992–2003

Historie
Související informace naleznete také v článcích Dějiny Jugoslávie, Dějiny Slovinska, Dějiny Chorvatska, Dějiny Bosny a Hercegoviny, Dějiny Černé Hory, Dějiny Srbska, Dějiny Kosova, Dějiny Makedonie a Dějiny Vojvodiny.

První vzniklý jihoslovanský stát, který se ustanovil na území Rakousko-Uherska v listopadu 1918 se později spojil se srbským královstvím a položil tak základ společného státu jižních Slovanů. Stát nesl název Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, avšak neformálně se termín Jugoslávie užíval stále častěji.

Jugoslávské království
Jugoslávské bánoviny, 1929–39
Související informace naleznete také v článcích Vidovdanská ústava, Malá dohoda a Alexandr I. Karadjordjević.

Během bouřlivého roku 1929 se za pomoci vojenských kruhů chopil moci král Alexandr I. (reakce na zavraždění dvou chorvatských poslanců v létě 1928 v parlamentu) a změnil nejen název, ale také především politické prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie. Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo většinu srbské obyvatelstvo, ve dvou chorvatské a v jednom slovinské.

V roce 1934 byl Alexandr I. zavražděn.[6] Následníkem trůnu se stal jedenáctiletý Petr II. Karađorđević (1923–1970). Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karađorđevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila. Ihned po napadení Polska Německem se[zdroj?] silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které se tehdejší politická reprezentace země snažila umírnit podpisem dohody Maček–Cvetković. Z jednotně fungujícího státu byla vyčleněna chorvatská bánovina, která se jako autonomní jednotka stala základem pro později fašistický chorvatský stát.

Druhá světová válka
Rozdělení Jugoslávie během 2. světové války
Související informace naleznete také v článcích Ustašovci, Četnici, Jugoslávští partyzáni a Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie.
Adolf Hitler v Mariboru; ve městě patřícím Jugoslávii ovšem po porážce království v dubnu 1941 začleněném do Německé říše

Na jaře 1941 došlo v Jugoslávii k převratu, který odstranil vládu podporující mocnosti Osy a nastolil kurz ke spojencům. Nedlouho poté byla Jugoslávie napadena Německem. 17. dubna 1941 bylo království obsazeno a jeho území rozděleno.

Mezi četnými silami bojujícími proti fašistům a ustašovcům nakonec triumfovali komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Tita. Těm se podařilo získat kontrolu na většině území a navíc si získat podporu spojenců, a to jak západních zemí, tak i Sovětského svazu.

V Jugoslávii si druhá světová válka vyžádala přes 1 milion obětí. V Chorvatsku ustašovský režim zahájil v roce 1941 násilnou asimilační kampaň a genocidu srbského obyvatelstva, při které zahynulo několik set tisíc Srbů.[7]

Socialistická Jugoslávie
Související informace naleznete také v článcích Josip Broz Tito, Svaz komunistů Jugoslávie a Hnutí nezúčastněných zemí.
Jugoslávie v podobě socialistické federativní republiky (1963–1991)

Nově budovaná poválečná Jugoslávie se stávala postupně krok za krokem socialistickou zemí, podobně jako ostatní státy bývalého východního bloku. Tehdejší vedení Komunistické strany Jugoslávie se ovšem odmítlo podřídit jednotnému postupu socialistických zemí v čele s Moskvou a rozhodlo se razit vlastní kurz. V dobách studené války se tak Jugoslávie stala zemí lavírující mezi Východem a Západem. Navíc se pokoušela získat vlastní sympatie vytvořením zcela nového politického bloku - Hnutí nezúčastněných zemí.

Jugoslávie 50. a 60. let byla zemí významného pokroku. Po zprvu neúspěšných pokusech o rychlé vybudování průmyslového státu se začaly dostavovat také i úspěchy. Rozsáhlé stavby byly budovány pomocí brigád socialistické mládeže, stejně jako v jiných socialistických zemích. Zprvu tuhý režim s mocnými tajnými službami postupem času prošel liberalizací a umožnil kritické myšlení i jiné postupy, v socialistických zemích zprvu nemyslitelné.

K závěru Titova života se Jugoslávie začala rychle měnit. Pozice Komunistické strany, za jejíž vlády doznala země četných změn, začala slábnout. Objevily se četné rozpory, skandály a aféry, jejichž řešení nebylo lehké a zemi značně vyčerpávalo. Svazek jednotlivých národů se měnil od federace ke konfederaci a postavení centrálních úřadů v Bělehradě sláblo na úkor svazových republik a oblastí. Po Titově smrti bylo ustanoveno několikačlenné předsednictvo, v rámci kterého měly být zastoupeny všechny národy a republiky. Ekonomická situace státu se v 80. letech ovšem stále více a více horšila, což znamenalo nástup nové generace politiků, která namísto socialismu prosazovalo myšlenku národních států.

Jugoslávie v rozpadu
Související informace naleznete také v článku Válka v Jugoslávii.
Konec Jugoslávie

Rozpad Jugoslávie předznamenal 14. sjezd Komunistické strany, který opustily slovinská a chorvatská delegace. Zbytek federace se na druhou stranu dostával do stále většího područí Slobodana Miloševiće. Neustálé diskuze o reformě soustátí skončily krachem, stejně jako hospodářství státu. Měna se zhroutila a navzdory všem snahám o reformu se nepodařilo zabránit vyhlášení nezávislosti jednotlivých republik v polovině roku 1991 (Slovinsko a Chorvatsko). Odtržení těchto dvou republik přerostlo v ozbrojený konflikt, první na území Evropy po druhé světové válce. V národních plebiscitech dalších svazových republik zvítězily hlasy pro odtržení také, takže na konci roku 1992 zbyly ve svazku jen Srbsko a Černá Hora.

Politika

Domácí: Soužití jednotlivých národů
Vývoj Jugoslávie. Byla založena Rapallskou smlouvou. Západní hranice odřízla cca půl milionu Slovanů[8] na Italské území, kde byli vystaveni italizaci.

Soužití jugoslávských národů bylo po dobu existence jednotného státu komplikovaným tématem. Královská vláda potírala jakékoliv snahy o rozvoj nacionalistických hnutí, komunisté razili myšlenku "bratrství a jednoty národů a národností".

Zahraniční politika Jugoslávie

Jugoslávie několikrát změnila svojí zahraničně-politickou orientaci. Během Studené války stála na pomezí mezi východním a západním blokem, zároveň byla aktivním členem Hnutí nezúčastněných zemí.

V dobách meziválečných se země stala jedním ze zakládajících členů Malé Dohody. Tehdy nově vzniklý stát se musel vypořádat hlavně s faktem, že většina jeho sousedů (s výjimkou Rumunska) byla proti Bělehradu značně nepřátelská a měla územní nároky (Itálie měla zájem na přímoří, Rakousko na oblastech dnešního Slovinska, Maďarsko v duchu revisionistických tendencí chtělo připojit zpět ztracená území v první světové válce a Bulharsko usilovalo o zisk Makedonie. Jugoslávie proto spoléhala na spojenectví s Rumunskem a Československem ve snaze oslabit tendence hlavně Maďarska.

Jakmile se ovšem začala situace ve střední Evropě měnit ve prospěch fašistických států, bylo království nuceno se situaci přizpůsobit. Po smrti krále Alexandra I. v roce 1934 se Jugoslávie začala přiklánět k Itálii a Německu.[6] Aliance s ostatními nefašistickými zeměmi se stávaly stále více formálnější. Lákavou se stala možnost spolupráce s Německem a také Maďarskem, se kterým země uzavřela smlouvu o "věčném přátelství". Po převratu na jaře 1941 se situace ovšem obrátila; nová vláda se přidala k Spojencům, což znamenalo konec království, obklopeného samými fašistickými státy.

Komunistická Jugoslávie po druhé světové válce získala mezi evropskými zeměmi zcela unikátní postavení. Roku 1948 začala roztržka mezi jugoslávským komunistickým vedením v čele s Titem a Stalinovým Sovětským svazem, což vzbudilo na západě pocit, že Jugoslávii lze počítat mezi země „svobodného světa“. V roce 1961 bylo v Bělehradě založeno Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo ideje komunistického státu šířit za jeho hranice. K tomu si tehdejší režim dopomáhal jednak propagandou (idealizací vlastních poměrů), jednak hospodářskou pomocí jednotlivým (většinou rozvojovým zemím). Hlavním cílem bloku bylo ostře se vyhranit proti bipolárnímu světu. Titova Jugoslávie podpořila v roce 1968 pražské jaro a ostře odsoudila invazi vojsk Varšavského paktu do Československa.[9]

Ekonomika
Hydroelektrárna na Drině blízko města Zvornik. V souvislosti s rozvojem energetiky byly velmi často využívány prudší toky v horách, především v Bosně a Hercegovině, kde byla zřízena celá řada přehrad

Jugoslávie patřila k několika málo evropským zemím, jejichž hospodářská struktura byla značně nevyvážená. Severní republiky těžily z dobrého rozvoje z časů existence Rakousko-Uherska, jižní se naopak potýkaly s nerozvinutostí způsobenou osmanským dědictvím. Ani existence jednotného státu a rozsáhlé investice nedokázaly (na rozdíl od Československa) situaci zlepšit. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi tak byly v dobách konce společného státu stejně veliké, jako na jeho začátku.[zdroj?]

Kultura

Film
Podrobnější informace naleznete v článku Jugoslávská kinematografie.

Natáčel se zde Vinnetou.

Jazyky
Národnostní mapa Jugoslávie v roce 1981

Na území Jugoslávie se hovořilo početným množstvím jazyků. Nejrozšířenějším byla srbochorvatština, následovaly makedonština a slovinština jako jazyky konstitutivních národů dalších republik. Díky četným národním menšinám se ovšem mluvilo v Jugoslávii také německy, maďarsky, albánsky, slovensky, česky, rusínsky a celou řadou různých dialektů.

Otázka společného srbochorvatského jazyka patřila k těm ožehavějším. Do vytvoření společného státu byla silná tendence[zdroj?] ze strany srbských jazykovědců sjednotit jazyk na základě ekavského nářečí, tedy dialektu, kterým hovořila srbská populace ve Vojvodině a ve velké části centrálního Srbska. Naopak Chorvati usilovali o jazykovou autonomii – zachování ijekavského dialektu. K nim se později přidali i chorvatští a bosenští Srbové, Bosňáci a Černohorci, kteří mluví stejným nářečím.[zdroj?]

Původní snahou zakladatele a propagátora srbochorvatštiny Vuka Stefanoviće Karadžiće bylo konstituování jazyka na základě východobosenského ijekavského nářečí, což narazilo na odpor většiny srbské inteligence ze Srbska a Vojvodiny. Neshody vyústily v dohodu, která vymezila dvě jazyková centra srbochorvatského jazyka v Bělehradě (východní ekavské) a Záhřebu (západní ijekavské). Po druhé světové válce se začalo diskutovat i o uznání třetí, bosenské varianty, též nazývané jižní ijekavské (jelikož se vymykala jak východnímu, tak západnímu standardu).[zdroj?] K tomuto kroku však nikdy nedošlo.

Separatistické snahy jednotlivých národů SFRJ v 80. a 90. letech 20. století zapříčinily i formální rozdělení srbochorvatštiny na srbštinu a chorvatštinu a následné (převážně chorvatské) jazykové brusičství vedené snahou o co největší odlišení obou jazyků. Dalším krokem k likvidaci myšlenky společného jazyka bylo konstituování bosenského jazyka v roce 1996. Navíc v roce 2007 zřídila vláda Černé Hory komisi pro vytvoření spisovné černohorštiny, dosud považované za srbštinu (ijekavské výslovnosti). Do září 2008 měla komise připravit kodifikaci „nového“ jazyka, jehož výuka měla na školách nahradit dosavadní srbštinu, zvanou z politických důvodů „mateřský jazyk“ (матерњи језик).

Sport

Jugoslávie se účastnila řady sportovních utkání; pořádala mistrovství světa a jednou i zimní olympijské hry v Sarajevu.

Odkazy

Poznámky
  1. Jihoslovanský výbor, vedený dalmátským chorvatským politikem Ante Trumbićem, lobboval u spojenců, aby podpořili vznik nezávislého jihoslovanského státu a návrh vydal na Korfské deklaraci 20. července 1917.

Reference
  1. orderofdanilo.org [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 16 May 2009. (anglicky)
  2. HUNTINGTON, Samuel P. The clash of civilizations and the remaking of world order. [s.l.]: Simon & Schuster, 1996. ISBN 978-0-684-84441-1. S. 260. (anglicky)
  3. History, bloody history. BBC News. 24 March 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 January 2009. (anglicky)
  4. FR Yugoslavia Investment Profile 2001 [online]. EBRD Country Promotion Programme [cit. 2020-04-12]. S. 3. Dostupné v archivu pořízeném dne 28 September 2011. (anglicky)
  5. RAMET, Sabrina. The three Yugoslavias: state-building and legitimation, 1918-2005. 1. vyd. Bloomington; Washington, D.C.: Indiana University Press, Woodrow Wilson Center, c2006 781 s. Dostupné online. ISBN 0-253-34656-8. S. 495. (anglicky)
  6. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 139–146.
  7. "Kolaborovali s nacisty". Česká televize.
  8. Hehn, Paul N. (2005) A Low Dishonest Decade: Italy, the Powers and Eastern Europe, 1918–1939., Chapter 2, Mussolini, Prisoner of the Mediterranean
  9. "Jít na pomoc Československu v srpnu 68 chtěly tisíce Jugoslávců". Český rozhlas. 21. srpna 2009.

Literatura
  • DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s.359. ISBN 80-7106-585-4
  • SOVILJ, Milan. Československo-jugoslávské vztahy v letech 1939-1941. Od zániku Československé republiky do okupace Království Jugoslávie. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-686-2
  • Státy západního Balkánu v uplynulém čtvrtstoletí a perspektivy jejich vývoje (Jan Pelikán, Tomáš Chrobák, Jan Rychlík, Stanislav Tumis, Ondřej Vojtěchovský, Ondřej Žíla). Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016. ISBN 978-80-7308-648-0
  • TEJCHMAN Miroslav: Národnostní rozpory na území bývalé Jugoslávie v letech druhé světové války, Historický obzor č. 7-8/1994, str. 162-170
  • TEJCHMAN, Miroslav. Vznik a zánik Jugoslávie. Historický obzor, 1998, 9 (3/4), s. 64–71. ISSN 1210-6097.
  • VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej. Z Prahy proti Titovi! Jugoslávská prosovětská emigrace v Československu. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012. ISBN 978-80-7308-428-8
  • GREGORIC, Danilo. Tak skončila Jugoslávie. 1. vyd. Praha: Orbis, 1944. 207 s.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.