Franjo Tuđman

Tuđman byl narozen ve Velikém Trgovišći, v chorvatském Záhoří. Jeho otec Stjepan byl aktivista Chorvatské selské strany; kromě Franja měl ještě dva syny, Stjepana a Ivicu. Matka jim zemřela v roce 1929, kdy Franjo ještě chodil na základní školu. Bratr Stjepan zemřel v roce 1943 v řadách partyzánů. Přestože Franjův otec Stjepan byl jedním z hlavních iniciátorů protifaštického hnutí v Chorvatském Záhoří a byl také členem ZAVNOH a AVNOJe, v roce 1946 jej likvidovala jugoslávská tajná policie UDBA.

Franjo chodil na střední školu do Záhřebu v letech 1934–1941. Již tehdy se účastnil nacionalistického chorvatského hnutí a tehdejší královský režim jej proto internoval. Od roku 1941 se Franjo Tuđman připojil po boku jugoslávských partyzánů. V roce 1945 se stal jedním z chorvatských zástupců v nejvyšším štábu partyzánské armády v Bělehradě. Pracoval v hlavní personální správě Ministerstva lidové obrany, v generálním štábu JLA a na ředitelství Vojenské encyklopedie. V letech 1955–1957 studoval na Vyšší vojenské akademii v Bělehradu. V roce 1960 získal hodnost generálmajora. Armádní aktivity zanechal, neboť se chtěl věnovat především literární tvorbě. Následně se vrátil do Záhřebu a začal pracovat na místní univerzitě.

Tuđman na sebe upozornil v roce 1990 vydáním knihy, ve které rozporoval oficiální jugoslávskou historiografii ohledně počtu obětí v Koncentračním táboru Jasenovac. NDH v ní považoval jako vykonavatelku brutality dějin; jako stát, který opakoval to, o co se v dějinách pokoušeli již mnozí. Vysoké počty obětí považoval za přehánění, a to jak ze strany srbských historiků, tak i chorvatských komunistů.[2]

Původně záhřebský historik a člen komunistické strany, který se v dobách Jugoslávie a politických komplikací na konci 60. let a hlavně v 80. letech dostal do vězení[3], se dostal na konci existence jugoslávského státu do pozice předsedy Předsednictva Socialistické republiky Chorvatsko. Za chorvatského prezidenta byl zvolen na jaře roku 1990.[4]

V červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost, která byla Brionskou deklarací pozastavena do října 1991. V mezidobí se začaly stupňovat spory ohledně postavení početné srbské menšiny, které vygradovaly bitvou o Vukovar, která je považována za počátek tzv. Vlastenecké války.

Tuđman angažoval Chorvatsko v konfliktu v Bosně a Hercegovině, již v březnu 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karađorđevu ve Vojvodině Tuđman dohodl se srbským představitelem Slobodanem Miloševićem, že si Chorvaté a Srbové nebudou bránit v anexi těch oblastí v Bosně, kde má jejich národ většinu.[5][6][7]

I přes mnohá obvinění ze strany především srbských médií i srbských politických představitelů Tuđman nikdy otevřeně nepodpořil ustašovské hnutí a jeho oživení v 90. letech 20. století. Nezávislý stát Chorvatsko nicméně sám Tuđman považoval za výraz „legitimních aspirací chorvatského národa."[8]

Tuđman byl a je glorifikován nacionalistickými skupinami v Chorvatsku, stává se i námětem ideologických písní (například Jasenovac i Gradiška Stara, písně pojmenované po internačních táborech v bývalé NDH, kde se zpívá jakoby v žánru modlitby „Gospe sinjska, ako si u stanju, Uzmi Stipu, a vrati nam Franju." – „Panno Maria sinjská, pokud můžeš, vezmi nám Stipu (míněn Stipe Mesić) a vrať nám Franju." (Tatáž píseň velebí i bývalého vůce NDH Ante Paveliće.)

Transformace Chorvatska v tržní ekonomiku se nesla ve znamení prorůstání státu s organizovaným zločinem.[9] Osoby napojené na Tuđmana získaly vliv v tajných službách, ale také rozsáhlé majetky.[10]

Po smrti prezidenta Tuđmana se poměry v zemi po volbách v roce 2000 stabilizovaly.