Split

Splitský přístav a Diokleciánův palác. Dominantou je věž katedrály sv. Domnia.

Na místě současného města existovala již starořecká kolonie, která vznikla nejspíše ve 2. století před naším letopočtem. Rybářská osada byla relativně málo významná a větší města v její blízkosti byla Salona, Trogir a Stobreč.

Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác, okolo nějž se začalo vytvářet město.[4] Obytné křídlo paláce se již v této době používalo při různých příležitostech. Součástí stavby byl také důmyslný systém na přívod vody z nedaleké řeky Jadro. V roce 461 byl palác užíván generálem Marcellinem, který byl vojenským správcem Dalmácie. Svržený císař Glycerius žil v paláci od roku 474 do své smrti. V roce 480 zemřel jeho následník Julius Nepos, který byl v paláci otráven. Po smrti císaře původní palác začal chátrat a postupně se do něj nastěhovali v okolí žijící obyvatelé.[4] V roce 493 dobyli palác Ostrogóti a zařadili jej do svého království.

Během období teritoriálního růstu Byzantské říše v 6. století byl Split součástí tohoto impéria. Slované přišli do oblasti dnešního města v 7. století. V roce 650 nalezli v místě dnešního Splitu útočiště obyvatelé nedalekého města Salona (dnes Solin), které bylo vypleněno při nájezdu Avarů. Město bylo při administrativní reformě Byzance zařazeno do thematu Dalmácie.

V 10. století byla zahájena výstavba benediktinského kláštera na poloostrově západně od centra města. Klášterní kostel byl zasvěcen svatému Štěpánovi. V průběhu staletí se název této lokality pod vlivem jazykových změn změnil na Sustjepan (obdobně jako např. Supetar apod.) Katedrála svatého Domnia byla vybudována v prostoru mauzolea bývalého Diokleciánova paláce a je nejstarší stále činnou katedrálou na světě.

Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Jistý vliv zde mělo i středověké Uhersko. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. Uherská nadvláda zde byla oficiálně prohlášena v roce 1105 při slavnostním průvodu městem, kdy místní obyvatelé přísahali novému panovníkovi věrnost.

V roce 1240 došlo ke konfliktu mezi městem Splitem a nedalekým Trogirem.[5] V témže roce byl také sepsán první statut města Splitu (základní dokument) latinsky Capitularium, který se nicméně do současné doby nedochoval. V roce 1312 byl sepsán druhý statut, známý též jako Zlatá kniha. Vznikl v latinském jazyce. Vliv dokumentu trval do jisté míry i po příchodu benátské nadvlády. Dokument zakazoval půjčovat peníze Slovanům (z Dalmácie nebo z Bosny), finanční transakce mezi sebou směli provozovat pouze obyvatelé hovořící neslovanskými jazyky.[6]

V roce 1420 byl Split připojen k Benátské republice. Král Zikmund Lucemburský se města vzdal za 100 000 dukátů, které nutně potřeboval pro zaplacení válečných výdajů. Benátčané značně omezili míru autonomie města. Místní obyvatelstvo, které již v té době bylo ve značné míře slovanské a méně dalmatské, bylo obohaceno o Benátčany, kteří se začali postupně přistěhovávat z Apeninského poloostrova. Vzestup města v 15. a 16. století umožnil obchod s Osmanskou říší, zboží bylo vyváženo především do vnitrozemí a na území současné Bosny a Hercegoviny.[7] Hranice s Tureckem začínala zhruba už 3 km za městem.[8] V této době byl Split také centrem renesanční kultury a literatury. Působil zde například básník Marko Marulić, jehož báseň Judita byla vytištěna jak ve Splitu, tak i v Benátkách. Přestože vzdělaná elita oceňovala vznikající umělecká díla, většina obyvatel Splitu a jeho okolí zůstávala v této době negramotná.

Samotné město se začalo šířit postupně z prostoru původního paláce směrem na západ, kde se dnes nachází lokalita Varoš, přiléhající k historickému centru města.[9] Dosidlovali se sem sedláci, kteří žili v okolní Dalmácii a Bosně. Vznikala také sídla dále od centra města. Statut středověkého Splitu pamatoval i na ně a tito (většinou členové vážených rodin) měli své jasně definované postavení v dokumentu.

Split v roce 1764

Na konci 16. století vypukla ve Splitu epidemie moru, která si vyžádala několik tisíc lidí. V roce 1607 vypukla další epidemie, po níž zůstalo ve městě jen 1 400 jeho obyvatel. Jen v letech 1360 až 1815 zasáhl mor Split celkem třicetkrát.[10] Mor přicházel většinou po moři, jsou ale zaznamenány i případy, že dorazil po obchodních karavanách z území dnešní Bosny. Od roku 1592 stál ve městě první lazaret.[10]

Dalšími pohromami pro město byly války (v polovině 17. století, převážně s Osmanskou říší). V roce 1657 pronikl až k samotným hradbám města bosensko-turecký vojevůdce Hersekzade Ahmed Paşa. Následně byly v 60. letech 17. století hradby přestavovány; doplněny byly různými baštami apod. Místní obyvatelstvo bylo v roce 1688 až na nejvyšší vrstvy víceméně slovansky mluvící, jak dokládá dopis Julia Centofioriniho do Vatikánu.[11]

V roce 1797, kdy Benátská republika zanikla, získala Split (spolu s celou Dalmácií) Habsburská monarchie. Tak tomu bylo až do Napoleonských válek, kdy se města na krátkou dobu zmocnila Francie a ustanovila zde tzv. Ilyrské provincie. Francouzi modernizovali uliční síť a nechali strhnout některé části středověkého opevnění. Po návratu rakouské nadvlády v roce 1813 byl Split nicméně postižen ekonomickou stagnací. Revoluce Jaro národů v roce 1848, které zasáhlo celou monarchii, nemělo v tomto jaderském přístavu větší odezvy. Rakouská správa určila jako hlavní město Dalmácie v Zadaru, čímž Split i nadále ztratil svůj význam. Po celou druhou polovinu 19. století se Rakousko-Uhersko obávalo nárůstu italského nacionalismu v regionu. V roce 1838 žilo ve Splitu 8 721 obyvatel. Ve třicátých letech získalo město také katastrální mapu.

Modernizaci Splitu v 60. letech 19. století odstartoval místní starosta Antonio Bajamonti. Bylo zrealizováno plynové osvětlení, vodovod, postavena první nemocnice a zřízeny moderní školy. Jako symbol výstavby nového vodovodu byla na náměstí odhalena monumentální kašna (zničena v roce 1947). V centru města bylo upraveno náměstí a rozhodnutí padlo i o výstavbě promenády Riva, která je dnes symbolem města. Bajamonti si tím získal značnou popularitu u místního obyvatelstva, a to bez ohledu na jeho národnostní složení. Období Bajamontiho vlády nad městem skončilo v roce 1880, kdy bylo rozhodnuto z vyšší úrovně o rozpuštění splitské městské rady. Od té doby stoupal politický vliv prochorvatských stran. Průmyslový rozvoj Splitu byl velmi slabý, vzhledem k vzdálenosti města od vnitrozemí jak Chorvatska, tak i Rakouska nebo Uher. Železniční trať získal Split až v roce 1888, jednalo se odbočku dráhy z města Kninu, ta však nebyla na zbytek železniční sítě Rakousko-Uherska přes regiony Lika a Kordun napojena.

Split v roce 1910

Historické centrum města v roce 1970

Za první světové války usilovala Itálie o připojení města, nicméně to se nezdařilo. Po skončení konfliktu tak začal diplomatický spor se sousedním Královstvím SHS o kontrolu nad městem. Splitští Italové sepsali petici, ve které osm tisíc lidí požadovalo připojení města k Itálii. Přestože se Itálii podařilo získat celou Istrii a značnou část jaderského pobřeží, Split již nezískala. Zastupitelstvo města Splitu v roce 1920 schválilo deklaraci, ve které odsuzovalo snahu Itálie město připojit ke svému území.[12]

Pro nově vzniklý jugoslávský stát se stal Split hlavním přístavem (neboť přístavy Rijeka, Pula a Zadar byly součástí Itálie). Proto země investovala nemalé prostředky pro výstavbu železničního spojení do města, které bylo dokončeno v roce 1925.[13] Jugoslávie však pouze dokončila projekt, který byl zahájen ještě v době existence Rakousko-Uherska. V roce 1928 byla zahájena modernizace místního přístavu, nicméně stát neměl dostatečné prostředky k tomu, aby ze splitského přístavu učinil dominantní jugoslávskou bránu k námořním obchodním trasám. Význam dalších přístavů (např. Sušak) zůstával nemalý. V meziválečném období se přes Split vyváželo např. dřevo nebo bauxit.

Příchod řady Chorvatů ze Zadaru, který byl připojen k Itálii, způsobil nedostatek bytů. Proto tehdejší starosta Ivo Tartaglija prosazoval velkolepý plán rozšiřování města, který však nebyl zcela realizován. Město v roce 1925 přijalo nový regulační plán, který mimo jiné předpokládal i přestavbu středu Splitu. Historické jádro měl obklopit pás zeleně. I když procházel jugoslávský stát v 30. letech hospodářskou krizí (stejně jako celá tehdejší Evropa), byly ve Splitu postaveny některé nové budovy, jako např. Hotel Ambasador, budova veslařského klubu, několik budov škol apod. V této době mělo město 9 hotelů a turistika se teprve postupně rozvíjela. Město bylo po roce 1929 metropolí tzv. přímořské bánoviny[14] v rámci Jugoslávie. O deset let později se na základě dohody Cvetković–Maček stal Split součástí chorvatské bánoviny.

Za druhé světové války byl obsazen italským fašistickým vojskem a anektován Itálií.[15] Tomu předcházelo krátké bombardování během tzv. Dubnové války.[16] Italská správa zahájila politiku tvrdé italianizace, která zvýšila podporu partyzánského hnutí mezi místním obyvatelstvem.[17] Sympatie měli i srbští četnici, neboť italské úřady neprotestovaly proti četnickému hnutí slibujícími útoky na území Nezávislého státu Chorvatsko.[18] Již v květnu 1941 došlo k prvním sabotážím. Po kapitulaci Itálie zde na krátkou dobu byla přítomna německá armáda[19], město bylo velmi rychle anektováno fašistickým Chorvatskem. Zhruba dvacetkrát jej bombardovalo spojenecké letectvo, při vzdušných úderech zahynulo okolo 400 lidí. Split byl osvobozen partyzány dne 26. října 1944.[16] V dubnu 1945 byla ve Splitu sestavena první vláda chorvatské republiky v rámci Jugoslávie.[20]

V rámci prvního pětiletého plánu byly ve Splitu zbudovány nové průmyslové podniky. Jen v prvních pěti poválečných letech to bylo pět továren (Lavčević, Melioracija, Konstruktor, Pomgrad a Tehnogradnja). Byl také otevřen nový závod společnosti Jugovinil v nedaleké obci Kaštel Sućurac. To vše ze Splitu učinilo centrum pro migraci z okolních obcí a vesnic. Proto v té době postihla Split, stejně jako v podstatě všechna větší města nově vzniklé socialistické Jugoslávie, rozsáhlá bytová krize. Ta vedla mimo jiné k nekontrolovanému bujení nelegální výstavby; předpokládá se že v 60. letech vznikalo ve Splitu násobně více černých staveb, než v hlavním městě Jugoslávie Bělehradu, kde byl tlak na nové kapacity větší. Stav nedostatku bytů dosáhl svého vrcholu okolo roku 1957, kdy bylo rozhodnuto o zrychlení bytové výstavby. Začala vznikat celá sídliště (do té doby se nová výstavba soustředila především pouze na dostavování bloků, které byly poškozeny za války). Výškové budovy, které vznikaly pomocí technologií průmyslové výstavby, zcela změnily panorama a charakter města. Nová zástavba rostla především na východním okraji Splitu. Vznikla tak rozsáhlá sídliště, jako např. Plokite, Smrdečac, Trstenik a další.

Ve Splitu měl i svoji vilu Josip Broz Tito.[21]

Město se rozvinulo do podoby jednoho z největších chorvatských měst a významného nákladního přístavu. Růst nových sídlišť v okolí města, jako např. Split 3,[22] pokračoval i v 70. a 80. letech. Nové celky se snažily řešit nedostatky předchozích a alespoň mírně zvyšovat kvalitu bydlení. Jugoslávie investovala nemalé prostředky do rozvoje Splitu, díky čemuž město vykazovalo úroveň ekonomické aktivity o cca 40 % vyšší, než byl celojugoslávský průměr. V roce 1979 se zde konaly Středomořské hry, v rámci nichž byl zbudován velkolepý Stadion Poljud.

Střed města v 80. letech 20. století.

V roce 1980 byl právě ve Splitu přerušen fotbalový zápas mezi Hajdukem Split a FK Crvena zvezda Bělehrad v okamžiku úmrtí Josipa Broze Tita. Mnozí diváci plakali.[23] V 80. letech tempo přistěhovalectví do města pokleslo. Vzhledem k ekonomické krizi celé země muselo město Split snižovat investiční výdaje ve svém rozpočtu, což znamenalo výstavbu menšího počtu bytů a snížení tempa investic do infrastruktury. Značná část nově příchozích obyvatel Splitu navíc nemohla najít zaměstnání, neboť i v relativně bohatém Splitu rostla nezaměstnanost. Dalším problémem Splitu 2. poloviny 80. let byly nedostatečné ubytovací kapacity pro stále rostoucí turistický sektor.

Během rozpadu Jugoslávie docházelo ve Splitu k řadě incidentů, které předcházely eskalaci a vypuknutí chorvatské války za nezávislost. Ve městě se nacházela poměrně početná vojenská posádka Jugoslávské lidové armády a rovněž i hlavní základna jugoslávského námořnictva. Během konfliktu byl jak místní přístav, tak i kasárna v obležení chorvatskými silami. Teprve až na počátku roku 1992 se jednotky Jugoslávské lidové armády ze Splitu stáhly. Námořnictvo v několika málo případech ostřelovalo město a některé strategické objekty v okolí.

Tři roky války se velmi závažně podepsaly na ekonomické situaci města. Přerušení turistického ruchu, rozpad státu a znemožnění přístupu na původní trhy celé Jugoslávie přivedly Split až na pokraj ekonomického kolapsu.^[zdroj?] Město nicméně sloužilo po nějakou dobu jako hlavní základna jednotek UNPROFOR pro Bosnu a Hercegovinu, kde válka zuřila rovněž.

Po skončení chorvatské války za nezávislost byly investovány nemalé prostředky pro rozvoj města a převážně zlepšení jeho dopravní dostupnosti. V prvních letech 21. století byla dokončena dálnice A1, která směřuje na sever do měst Karlovac a Záhřeb. V lokalitě Dugopolje vznikla velká průmyslová zóna. Město v roce 2005 připravilo nový územní plán a před vypuknutím hospodářské krize v roce 2007 místní hospodářství vykazovalo šestiprocentní růst. Turistický sektor zaznamenal po hospodářské krizi nápadný růst; zatím co do roku 2009 navštěvovalo město okolo 180 tisíc zahraničních hostů ročně, v roce 2015 to bylo již 458 tisíc a uskutečněno bylo 1,3 milionů přenocování.

• Diokleciánův palác (chorvatsky Dioklecijanova palača), zbudovaný kolem 300 s následujícími budovami:
  • Bývalé diokleciánovo mauzoleum, které bylo ve středověku přebudováno jako Katedrála sv. Domnia.
  • Peristil, sloupové nádvoří jako centrální místo setkání na křižovatce Cardo a Decumanus .
  • nádvoří bývalé obytné části paláce
  • Katakomby/podzemní chodby (chorvatsky Podrumi), částečně velmi vysoká síť chodeb pod Diokleciánovým palácem
  • Bronzová brána (mořská brána), zlatá brána, stříbrná brána a železná brána tvoří hlavní vstupy do starého města.
  • Jupiterův chrám, chrám sv. Jana Křtitele
• Papalićův palác (chorvatsky Papalićeva palača), ve které dnes sídlí městské muzeum
• Stará radnice a kostel Panny Marie s raně románskou zvonicí (chorvatsky Crkvica Gospe od Zvonika) u Železné brány.
• Náměstí republiky (chorvatsky Trg republike, též Prokurative[29]) s administrativními budovami a palácem bývalého benátského guvernéra
• Lesopark Marjan (chorvatsky Park Šuma Marjan) na poloostrově v západní části města s hledištěm Telegrin (178 m), četnými kaplemi a starým židovským hřbitovem ze 16. století.
• Diokleciánův vodovod (chorvatsky Dioklecijanov akvadukt), který sloužil pro zásobování paláce
• Pevnost Gripe (chorvatsky Tvrđava Gripe) ve čtvrti Lučac–Manuš, postavená Benátčany v 17. století na obranu města před Turky.
• Chorvatské národní divadlo (chorvatsky Hrvatsko Narodno Kazalište), zbudované vedle pozůstatků benátské pevnosti v Marmontově ulici
• Arcibiskupský palác (chorvatsky Nadbiskupska palača) na východním okraji centra města, postavený v letech 1901–1904 dle návrhu architekta Ćirila Ivekoviće v novorenesančním stylu.
• Stadion Poljud (chorvatsky Gradski stadion Poljud), domácí stadion týmu Hajduk Split, postaven roku 1979.[30]
• Spaladium Arena, víceúčelová hala v místní části Split-Poljud.

Ve Splitu se nachází 20 katolických kostelů, 6 kostelů protestantských a modlitebna srbské pravoslavné církve. Níže následují ty významnější z nich:

• Katedrála sv. Domnia (sv. Duje)
• Kostel Nejsvětější Trojice ve Splitu-Poljudu (chorvatsky Crkva sv. Trojice), starý chorvatský kostel z 8. až 11. století
• Kostel Panny Marie v Pojišanu, poutní kostel východně od centra města (Pojišanská ulice)
• Dominikánský kostel (chorvatsky Crkva sv. Dominika) u Stříbrné brány
• Kostel Panny Marie della Salute (chorvatsky Crkva Gospe od Zdravlja) ve Splitu-Dobri
• Kostely na poloostrově Marjan
• Františkánský klášter a františkánský kostel
• Františkánský klášter sv. Antonína Paduánského s kostelem Panny Marie ve Splitu-Poljudu za stadionem Poljud
• Kostel sv. Martina (chorvatsky Crkva sv. Martina), kostel z 6./11. století u Zlaté brány
• Kostel sv. Filipa Neriho (chorvatsky Akademska Crkva sv. Filipa Nerija) z roku 1736
• Kostel svatého Ducha (chorvatsky Crkva sv. Duha) na Starém městě
• Zvonice bývalého benediktinského kláštera
• Kostel sv. Domnia ve Splitu-Brdech
• Klášter milosrdných sester sv. Vincenta

• Meštrovićova galerie (chorvatsky Galerija Meštrović) ve Splitu-Meje, kde jsou vystavena díla známého chorvatského malíře
• Archeologické muzeum Split (chorvatsky Arheološki muzej) s exponáty prehistorické a starověké historie Dalmácie
• Muzeum chorvatských archeologických nálezů (chorvatsky Muzej hrvatskih arheoloških spomenika) ve Splitu-Meje, kde se nacházejí nálezy z nejstarších dějin města i regionu
• Galerie výtvarného umění (chorvatsky Galerija umjetnina), založená v roce 1931
• Salon Galić v Marmontově ulici, založený v roce 1924
• Etnografické muzeum (chorvatsky Etnografski muzej) na třídě Peristil
• Chorvatské námořní muzeum (chorvatsky Hrvatski pomorski muzej) v pevnosti Gripe
• Městské muzeum (chorvatsky Muzej grada Splita) v Papalićově paláci
• Muzeum sakrálního umění (chorvatsky Muzej sakralne umjetnosti) v Skočibušićově paláci

V okolí Splitu se na pobřeží moře nachází množství hotelů. Městské pláže se rozkládají na celém pobřeží moře, nesou názvy Bačvice, Kašjuni, Ovčice, Bene a pláž před táborem Stobreč.[31]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Spalato na italské Wikipedii, Сплит na srbské Wikipedii a Split na maďarské Wikipedii.

• Daniela Kušupilić: Društvena povijest Splita između dva svjetska rata (chorvatsky)
• Sanja Klempić: Razvoj stambenih naselja Splita nakon drugoga svjetskoga rata (chorvatsky)
• Nikica Barić: Split 1980-ih – društveni sukobi u sutonu samoupravnog socijalizma (chorvatsky)
• Domagoj Kasum: Statistička analiza kretanja turizma u gradu Splitu od 2005. do 2015. godine (chorvatsky)
• Miroslav Pera: Prilog problemu naziva grada Splita (chorvatsky)
• Nikola Bojić: Prema kritičkom mapiranju: slojevi graditeljskih intervencija u povijesnom tkivu splitske četvrti Veli Varoš od 1945. godine do danas (chorvatsky)

• Splitsko-dalmatská župa
• Solin
• HNK Hajduk Split
• Letiště Split
• Trogir

• Slovníkové heslo Split ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Split na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Split v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky města Splitu (chorvatsky a anglicky)
• Split.info – Stránky města Splitu (chorvatsky a anglicky)
• Historical Complex of Split with the Palace of Diocletian (UNESCO) (anglicky)
• Split – podrobné informace (česky)