Šibenik

Název Šibenik mohl vzniknout několika způsoby. Podle Juraje Šizgoriće odkazuje na pruty keřů (chorvatsky šibe), které se nacházely okolo a podle nichž první Slované, kteří na místo přišli, lokalitu pojmenovali. Existuje rovněž i hypotéza, že město vzniklo na základě latinského toponyma sibin, resp Sibinicum. Z této podoby bylo přejato do dalších jazyků, především do italštiny (Sebenico) nebo do němčiny (v dnes neužívané zastaralé podobě Sibenning).

Město samotné se nachází přímo na mořském pobřeží, ale u již zmíněného Šibenického zálivu, který je od otevřeného moře vzdálen několik kilometrů severovýchodně. Dále do vnitrozemí lze pokračovat ze zálivu do tzv. Prokljanského jezera a do Skradinu. Samotné město se rozvinulo na západním svahu pod vrcholem Trtar, resp. Luguša po východní straně zálivu. Na jižním okraji zálivu se nachází přístav.

Z území města tvoří zastavěnou část cca 7 % a lesy zhruba 15 %. 31 % plochy území města Šibeniku se využívá k zemědělství.

Město je vzdálené 66 km jihovýchodně od Zadaru, 50 km severozápadně od Splitu, 200 km západně od Sarajeva v Bosně a Hercegovině a 230 km jižně od Záhřebu.

Pro Šibenik je typické středomořské klima. Město má průměrně za rok 2710 slunných hodin, což odpovídá pobřeží. Směrem do vnitrozemí množství slunečního svitu přirozeně klesá.

Roční úhrn srážek činí 803 mm. Vysoké letní teploty činí příjemnější vítr mistral vanoucí od severozápadu.

První zmínka o Šibeniku je z roku 1066 z charty chorvatského krále Petara Krešmira IV., archeologické průzkumy však prokázaly, že oblast byla osídlena již dříve, nicméně ne stále. Na rozdíl od jiných měst, které založili Řekové, Římané nebo Ilyrové je Šibenik město již od svého založení chorvatské.[1] Středem osídlení se stala pevnost sv. Michala, kde král pobýval. Ve 12. století město několikrát ohrozili Benátčané, jejich období vlády byla ale zpočátku pouze krátká – a to v letech 1116 až 1124 a potom 1125 až 1133. V roce 1167 udělil tehdejší uherský král Štěpán III. městu autonomii, která spočívala také v možnosti razit vlastní peníze. Později (1298) získal Šibenik i status města a sídlo katolické diecéze. V souvislosti s tím byly zahájeny přípravy výstavby katedrály, která byla budována převážně v 15. století.

Do roku 1412 město úspěšně odolávalo snahám Benátčanů o jeho ovládnutí. Město získalo značnou roli v obchodu se solí a dařilo se zde kultuře i vzdělanosti. Působila tu celá řada humanistických spisovatelů a básníků. Město na počátku 15. století přečkali útok tzv. Černých Vlachů.^[zdroj?]

Na počátku 16. století město začala ohrožovat z balkánského vnitrozemí i Osmanská říše. Ačkoliv některá města v oblasti dnešního Chorvatska (např. Knin nebo Skradin) Turci obsadili, Šibenik se jim dobýt nepodařilo. Přítomnost Turků však poškodila hospodářské vztahy mezi městem a vnitrozemím. Poklesl tak objem obchodu a Šibenik začal jako město upadat. V roce 1647 se v Turci pokusili město dobýt, nicméně neúspěšně. Proti jejich dvaceti pěti tisícům bojovníků se ubránilo šest tisíc Benátčanů.

Od 17. století byl budován systém hradeb a pevností. Pevnost svatého Mikuláše je společně s dalšími benátskými obrannými stavbami od roku 2017 chráněna UNESCEM jako světové dědictví. S pádem Benátské republiky se vlastníky Šibeniku stali Habsburkové; Šibenik se tak stal součástí Uherska.

Po zhroucení Benátské republiky se město spolu s značnou částí Dalmácie dostalo pod moc Habsburské monarchie. Město bylo v této době velmi nerozvinuté, většina obyvatel se věnovala zemědělství, řemeslům nebo pěstování ovoce.^[zdroj?] Na počátku 19. století se dostalo pod francouzskou nadvládu a bylo integrováno do tzv. Ilyrských provincií. Od roku 1806 zde byla přítomna francouzská armáda. Ta se zaměřila do jisté míry také na rozvoj zanedbané infrastruktury; výstavbu cest, vznik nemocnice, sirotčince apod. Rakouská nadvláda se vrátila nad Šibenik po Vídeňském kongresu. Vzhledem k odlehlosti města od zbytku monarchie a omezení obchodní výměny s územím sousední Osmanské říše (Bosny a Hercegoviny) došlo v této době k hospodářské stagnaci přístavu.

Období krátkého ale rychlého pokroku během francouzské nadvlády mělo vyústění v národní cítění místního obyvatelstva, které se do jisté míry hlásilo k ilyrské identitě. V roce 1841 město např. navštívil chorvatský buditel Ljudevit Gaj a básník Ivan Mažuranić. Podpora slovanského, resp. chorvatského jazyka i cítění však zcela přirozeně vedla ke konfliktu s místním italsky mluvícím obyvatelstvem, které se obávalo různých autonomistických hnutí a dalších vlivů, které by z nich mohly učinit občany druhé kategorie. Obdobný konflikt se rozvinul v průběhu 19. století v podstatě na celém dalmatském pobřeží. Po roce 1866 se celý proces ještě zintenzivnil v souvislosti s třetí italskou válkou za nezávislost. Od roku 1872 přestal být užíván v oficiální korespondenci italský název města.

V 70. letech 19. století došlo k zintenzivnění rozvoje zaostalého města díky výstavbě železnice, byť nenapojené na zbytek rakousko-uherských drah. V roce 1895 začala být nedaleká řeka Krka využívána k výrobě elektrické energie, což umožnilo rozvoj průmyslu. Projekt elektrárny v lokalitě Skradinski buk připravil Nikola Tesla.^[zdroj?] Město také získalo elektrické osvětlení, a to jako jedno z prvních na jaderském pobřeží. Malé provozy se začaly na počátku 20. století postupně rozvíjet ve větší továrny. Vyráběn byl především karbid vápenatý. Modernizaci Šibeniku inicioval tehdejší starosta Ante Šupuk.

Během první světové války bylo místní obyvatelstvo mobilizováno. Došlo k omezení občanských svobod. Ti, kteří požadovali jednotu jižních Slovanů byli perzekvováni a často vězněni. Město využívalo Rakuosko-Uhersko místní přístav jako bezpečné útočiště pro svoje námořnictvo, které bylo vystavováno útokům dohodových mocností na Jaderském moře. Po bitvě o mys Rodoni zde bylo umístěno několik torpédoborců a lehkých křižníků. Došlo zde rovněž i k únosu torpédového člunu, kdy převážně česká posádka přeběhla přes Jaderské moře do dohodové Itálie.

Po první světové válce město obsadila Itálie, držela jej ale jen do roku 1921, a poté patřil Království SHS a Jugoslávskému království. Pro ekonomicky slabou, politicky i národnostně nestabilní monarchii představoval dobře využitelný přístav. Ve 20. letech byl dokončením železniční trati v regionu Lika napojen na zbytek jugoslávské železniční sítě, což mu umožnilo další rozvoj. V meziválečném období bylo v Šibeniku postaveno gymnázium (které neslo jméno tehdejšího krále Alexandra). I když docházelo k zavírání továren, město zůstalo klíčové na mapě díky bauxitovému dolu v nedaleké obci Siverić. Ruda byla přes Šibenik odvážena do celé tehdejší Jugoslávie. Město mělo před vypuknutím konfliktu zhruba šestnáct tisíc obyvatel.

V dubnu 1941, kdy na území bývalé jugoslávské monarchie vypukla válka byl Šibenik bombardován italským letectvem. Následně zde vznikla velmi rychle organizace Ustašovců (chorvatských fašistů), nedlouho poté však bylo rozhodnuto o připojení města k Itálii. Italská okupace trvala zhruba dva roky. Administrativně byl Šibenik připojen k Zadarské provincii (italsky Provincia di Zara). V celé provincii vznikaly partyzánské oddíly, které působily záškodnické akce.

Po kapitulaci Itálie následovalo krátké období německé okupace. Ač krátké, bylo pro město do jisté míry tragické. Spojenecké nálety na Šibenik zničily celou řadu budov, poškozena byla např. radnice a další objekty. Město bylo osvobozeno na začátku listopadu 1944 partyzánskými vojsky. V okamžiku bojů v samotném Šibeniku zůstalo jen okolo šesti tisíc lidí.

V roce 1947 existoval záměr umístit v Šibeniku základnu sovětského námořnictva (podobně jako například v Boce Kotorské, či Pule). Nakonec jej odmítl sám Josip Broz Tito, a tak sovětské lodě nakonec v Šibeniku nekotvily.

V poválečné době byla ze Šibeniku odstraněna socha italského spisovatele Nicola Tommasea.^[zdroj?]

V rámci industrializace země byla v roce 1951 dokončena v blízkosti Šibeniku hliníkárna a válcovna hliníku Ražine-Šibenik. O dva roky později byl pro její potřebu vybudován nový vodovod, který přiváděl vodu z nedaleké řeky Krky. Postaven byl také závod na zpracování lehkých kovů, který nesl název po slovinském komunistovi Borisu Kidričovi. Na přelomu 50. a 60. let bylo rozhodnuto o výstavbě moderních budov v samotném historickém jádru města. Z pera architekta Iva Vitiće byl zrealizován hotel Jadran, dále budova nové radnice a kino Šibenik. Vznikl také nový Dům armády, za nějž si architekt Vitić odnesl cenu nejlepšího počinu na území SR Chorvatsko v období 60. let 20. století. Dopravní obslužnost města zlepšila výstavba Jadranské magistrály, která propojila celé pobřeží jaderského moře. Do Šibeniku vstoupila přes betonový obloukový most, dokončený v polovině 60. let 20. století. V první polovině 70. let byl rekonstruován místní palác (chorvatsky Knežeča palača) a budova městského muzea.

Během chorvatské války za nezávislost se město nacházelo v bezprostřední blízkosti s mezinárodně neuznanou Republikou Srbská krajina. Obec Drniš, která se nachází několik kilometrů od města byla již součástí tohoto útvaru. Na Šibenik byl během války několikrát podniknut útok v září 1991. Boje řídil Ratko Mladić. Díky již tehdy vysoké kapacitě ubytovacích zařízení dokázalo město přijmout nemalé množství uprchlíků z frontové linie a poskytnout jim útočiště. Poničeny byly četné budovy, včetně historických památek, např. místního divadla nebo katedrály.

Po skončení války došlo k obnově města a jeho rozvoji. V současné době je Šibenik navštěvovaným letoviskem na chorvatském pobřeží Jaderského moře.

Mořské pobřeží v Šibeniku

Pohled na město

Železniční stanice

V roce 2011 žilo v Šibeniku 34 302 obyvatel, na území které je z administrativního hlediska součástí celého města (chorvatsky Grad Šibenik) to potom bylo 46 332 osob (tj. s přilehlými vesnciemi).

V poslední době je trend co se týče vývoje počtu obyvatel sestupný; maximální počet obyvatel měl Šibenik v roce 1991 a to 41 012, resp. 55 842. Pokles je způsobem jednak přirozeným úbytkem obyvatelstva, jednak poklesem počtu obyvatel nechorvatské národnosti. V roce 1991 (před vypuknutím chorvatské války za nezávislost) žilo v Šibeniku 84 % obyvatel, kteří se hlásili k chorvatské národnosti, 10,8 % se hlásilo k srbské národnosti a zbytek k řadě dalších. Po skončení konfliktu byl podíl Srbů zhruba okolo tří procent.

Každý rok se zde pořádá Mezinárodní dětský festival (Međunarodni Dječji Festival), místní katedrála svatého Jakuba je zapsána na seznamu UNESCO a jezdí sem mnoho turistů. V Šibeniku existují dva národní parky: Krky a Kornati.[2]

Od roku 1925 se v Šibeniku nachází městské muzeum.

V Šibeniku se pravidelně od roku 1960 koná Mezinárodní dětský festival, který začíná na konci června každý rok a trvá dva týdny. Jedná se o největší kulturní akci ve městě, kdy se zde pořádají různá umělecká, dramatická, taneční a jiná vystoupení. V 60. a 70. letech 20. století měla místní hudební scéna v rámci Jugoslávie svůj význam. Mezi místní umělce patřili např. Mišo Kovač, Arsen Dedić, Vice Vukov, skupina Mi a další. Arsen Dedić zde inicioval i Festival dalmatského šansonu, který se stal v Chorvatsku značně populární. Od roku 2011 se v Šibeniku koná rovněž i v prostorech opuštěné vojenské základny a hotelového komplexu Solaris i hudební festival Terraneo.

V současné době je většina obyvatel zaměstnaných ve službách. Průmyslový význam města opadl po rozpadu socialistické Jugoslávie a privatizaci, při které zanikla řada firem.

Severovýchodně od Šibeniku vede chorvatská dálnice A1, která spojuje hlavní města chorvatského pobřeží Jadranu s metropolí Záhřebem. Je velmi využívána i z hlediska individuální turistiky a slouží jako hlavní přístupní tepna do města z hlediska silniční dopravy. Z dálnice směřuje do Šibeniku Silnice D33. Městem také prochází silnice č. D8, tzv. Jadranská magistrála.

Do města směřuje rovněž i železniční trať, a to z obce Perković, která je umístěna více ve vnitrozemí. Trať má význam především v oblasti nákladní dopravy a pro dopravní obslužnost místního přístavu.

Nejbližší letiště se nachází ve Splitu, resp. v Zadaru.

Šibenik se administrativně dělí na 19 čtvrtí: Baldekin I, Baldekin II, Baldekin III, Bogdanovići, Crnica, Građa, Jadrija, Mandalina, Meterize, Podsolarsko, Plišac, Ražine, Ražine Donje, Stari grad, Škopinac, Šubićevac, Varoš, Vidići a Zablaće.

Zastupitelstvo města Šibeniku má 21 členů, kteří jsou voleni na čtyřleté volební období.

V Šibeniku se nachází okolo čtyřiceti sportovních areálů pro různé druhy sportů. Město má tři fotbalová hřiště, resp. stadiony. Nejznámějším z nich je Stadion Šubičevac.

Fotbalový klub HNK Šibenik se účastní druhé nejvyšší chorvatské fotbalové ligy. Tým ve vodním pólu VK Šibenik patří od vzniku současného Chorvatska k nejsilnějším týmů v této zemi

Sídlí zde rovněž i úspěšný veslařský klub Krka, založený v roce 1923.

• Faust Vrančić (1551–1617) – benátský vynálezce
• Dražen Petrović (1964–1993) – jugoslávský a chorvatský basketbalista
• Goran Višnjić (* 1972) – chorvatský herec
• Nikola Tavelić, chorvatský světec
• Juraj Dalmatinac, stavitel
• Juraj Šizgorić, básník
• Joško Belamarić, historik umění
• Frano Divnić, historik
• Angelo Antonio Frari, lékař
• Mladen Ante Friganović, geograf
• Paolo Mazzoleni, jeden ze zakladatelů místního divadla
• Ivo Brešan, spisovatel
• Igor Mandić, spisovatel
• Antun Vrančić, spisovatel
• Andrea Schiavone, malíř
• Roberto de Visiani, botanik
• Arijan Ademi (* 1991), fotbalista
• Grgo Živković (* 1993), fotbalista
• Duje Ćaleta-Car (* 1996), fotbalista

• Civitanova Marche, Itálie, 2002
• San Benedetto del Tronto, Itálie
• Voiron, Francie

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Šibenik na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Šibenik na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Šibenik v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky
• České stránky o Šibeniku
• Přístav Šibenik
• UNESCO, katedrála Šibenik
• Šibenik – cestopisný průvodce městem