Koncentrační tábor Jasenovac

Byl založen v srpnu roku 1941 na podmáčeném území obehnaném vodním kanálem, jižně od řeky Veliki Strug. Byl v provozu pouze několik měsíců do podzimu 1941, než byl zničen záplavami. Počet obětí se odhaduje na 10 000.[7]

Byl založen 2 km severně od Jasenovace u stejnojmenné vesnice jižně od řeky Veliki Strug. Fungoval krátce, jen do konce září 1941.[7]

Poprava vězně

Byl největší součástí této soustavy a nacházel se na statku Ozrena Bačiće, jehož rodina emigrovala roku 1941 z NDH, neboť byla pravoslavného vyznání. Nacházel se zde pracovní tábor s cihelnou (odtud jméno) a elektrárnou. V cihelně také zaživa upalovali vězně.[4]

V tomto táboře bylo soustředěno nejvíce Židů a také komunisté. Zde se také nacházel dětský koncentrační tábor, v němž je za dobu jeho existence doloženo kolem 5000 obětí.

V blízkosti tábora bylo zřízeno pohřebiště Limani, kde na ploše 1175 m² byly zřízeny masové hroby.[8]

V táboře se nacházely tyto pracovní úseky a pracovní skupiny (radne grupe): I provaznictví, II pila, III cihelna, IV koželužna, V zednické práce, VI elektrocentrála. Pracovní tábor byl zpočátku obehnán ostnatým drátem a ze tří stran také vysokou zdí. Ze čtvrté strany tvořila hranici řeka Sava. V opevnění bylo deset strážních věží a zeď zajištěna ostnatým drátem pod vysokým napětím.

Součástí Tábora III byl i samostatný úsek, kde byli vězněni Romové. Byli využíváni na nejtěžší práce. [9]

Tábor měl také vlastní krematorium.

Tábor III byl v provozu od poloviny září 1941 do 23. dubna 1945.[7]

V listopadu 1944 byl bombardován spojeneckými letouny.[10]

Byl založen roku 1942 jako menší pracovní tábor. Převážně zde pracovali Židé. Ustašovci se je však postupně snažili likvidovat, neboť se řídili podle nepsaného pravidla „Ani jeden Žid z tábora nesmí zůstat živ, protože Židé by byli jedněmi z nejvíce nelítostných svědků proti ustašovcům“.[11]

Srbosjek (srbořezač) – nůž používaný dozorci k usmrcování vězňů

Nacházel se ve vesnici Uštice mezi řekami Sávou a Unou, byli zde nejčastěji soustředěni Romové. V rámci rasistického přístupu k těmto vězňům bylo raženo heslo Cigani se privodi konstruktivnom radu (Cikáni budou přinuceni ke smysluplné práci).[9]

Tento tábor byl v provozu od roku 1942 do května 1945.[12] Na konci války byli někteří vězni zabiti a někteří byli deportováni do Německa. Na kraji vesnice Uštice se nalézá statek Srba Ostoje Krnjajića, který byl znám jako „dům kvílení“ – byli zde týráni a zabíjeni vězni. Jsou zde odkrývány doposud neznámé masové hroby obětí.[7] Doposud je evidováno 21 masových hrobů (stav 2016).[12]

Nacházel se ve vesnici Mlaka na řece Sávě 10 km od Jasenovce u Staré Gradišky. Obsahoval i ženský pracovní tábor ve vesnicích Mlaka i Jablanac, které byly čistě srbské. Na srbských statcích byly zřízeny táborové hospodářské provozy. Počet obětí se odhaduje na 45 000. V těchto srbských vesnicích bylo před válkou asi 150 srbských domů. Pravoslavný kostel ve vesnici byl ustašovskými vojsky zbořen.[7] Roku 1967 zde byl odhalen památník obětem, jehož autorem je Petar Vovk.[13]

Tábor VII Stara Gradiška

Nacházel se ve Staré Gradišce na břehu Sávy ve staré tvrzi z dob Rakouska-Uherska, přebudované na vězení. Byl rozdělen na mužskou, ženskou a dětskou část. Tímto táborem prošli mnozí vězni umístění později do samotného tábora Jasenovac či určení na pochod smrti. Likvidaci tábora začali sami ustašovci koncem roku 1944, trvala do 23. dubna 1945. Blízko tohoto tábora bylo zřízeno velké táborové pohřebiště s asi 6000 hroby. Některé oběti byly hozeny do řeky Sávy.[7]

Nacházel se ve vesnici Donja Gradina na bosenské straně řeky Sávy u ústí Uny na prostoru asi 125 hektarů. V blízkém lese bylo zřízeno místo pro likvidaci vězňů.[14] Nejčastějšími oběťmi zde byli Srbové. Byly zde také zřízeny masové hroby. Na pohřebišti jich bylo identifikováno celkem 105.[14] Na devíti pohřebištích se zde nalézá 105 masových hrobů na celkové ploše 10 130 m².[14]

Podle očitých svědků se popravy děly chladnými zbraněmi, aby nebylo slyšet střelbu. O život zde přišlo až 200 lidí denně. V roce 1945 ustašovci přeorali toto území traktory, aby nebylo možno identifikovat místa masových hrobů.[7]

Mezi srbskými vězni bylo mnoho pravoslavných kněží. Pravoslavné obyvatelstvo bylo nezřídka překřtíváno. Po bitvě na Kozaře v létě 1942 byla většina Srbů zavražděna.[23] Vztah k Srbům v NDH byl dán otázkou národnostní i náboženskou, kdy v NDH hrála roli katolická církev i ve jménu národních chorvatských zájmů, a to také v propagandě a postoji proti převážně pravoslavným Srbům jakožto údajným utlačovatelům chorvatského národa v období Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Těla obětí na břehu řeky Sávy

Mezi vězněnými Chorvaty byli představitelé inteligence a také příslušníci (ilegální) komunistické strany.[24] V ideologii NDH byli Chorvaté pokládán za součást árijské rasy a jako státotvorný národ.

Mezi vězni byli také Slovinci. Byla plánována jejich asimilace s chorvatským obyvatelstvem.[25] Mezi Slovinci bylo také 349 kněží. Ti byli umístěni ve farnostech a klášterech ve Slavonské Požeze, Đakovu a Zagorje.

Židé byli mezi prvními, kteří byli internování v táboře Jasenovac.[26] Byli umístěni zejména v pracovních táborech.[20] Na záchraně Židů v NDH se podílel záhřebský arcibiskup, blahoslavený Alojzije Stepinac.[27] Na Heinrichu Himmlerovi vymohl, aby do koncentračních táborů nebyli posíláni Židé ze smíšených manželství.[27]

Muslimové z řad vězňů byli většinou komunisté nebo účastníci bosenského odboje proti NDH.[28][29] (Muslimové-Bosňáci byli totiž podle rasových zákonů NDH vnímáni dokonce jako nejčistší složka chorvatského národa.)

Od června 1941 do 20. dubna 1942 byla organizována na území NDH systematická deportace Romů. Žádný z romských vězňů nepřežil.[30] Podle některých zdrojů nebyli romští vězni ani evidováni, ale přímo po deportaci rovnou zabíjeni.[31]

Mezi „politické“ vězně patřili členové ilegální komunistické strany, členové Chorvatské agrární strany (Hrvatska seljačka stranka) a také zednáři.[10]

V letech 1942–43 zemřel větší počet vězňů na tyfus. Za jeden měsíc je evidováno asi 1800 obětí tyfu.

Vězni umírali i v táborové nemocnici v Sisaku.[32]

• GOLDSTEIN, Ivo; GOLDSTEIN, Slavko. Jasenovac i Bleiburg nisu isto. Zagreb: Novi liber (chorvatština)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Koncentrační tábor Jasenovac na Wikimedia Commons
• Tábor Jasenovac v Encyklopedii holocaustu
• Web Jasenovac Research Institute (anglicky)
• Web památníku Jasenovac (chorvatsky, anglicky)
• Jasenovac na stránkách památníku Jad Vašem v Jeruzalémě (španělsky)
• Seznam obětí na stránkách památníku Jad Vašem v Jeruzalémě