Vukovar

Vukovar byl osídlen kontinuálně již v nejstarších dobách. Archeologické průzkumy doložily existenci základů několik tisíc let starých domů. V blízkosti Vukovaru byla popsána tzv. Vučedolská kultura.[2] Kromě toho zde sídlili například i Římané, kteří na břehu Dunaje budovali tábory, jejichž účelem bylo zastavit nájezdy Barbarů na území říše. Když se odsud nakonec Řím stáhl, stala se oblast mezi Dunajem a Sávou místem, o které sváděly těžké souboje různé středověké státy. V té době sem začalo stěhování Slovanů a Avarů.

V 11. století přes Vukovar prošla křižácká výprava pod vedením Godefroye z Bouillonu.[3]

V roce 1131 je poprvé doložena existence pevnosti Vukovo, jejíž název byl později pomaďarštěn na Vukovár. Rozrůstající se osídlení v podobě podhradí získalo roku 1231 status královského města, centra uherské Vukovské župy, která se rozkládala v oblasti mezi Dunajem a Sávou. Jeho výsady potvrdil roku 1244 uherský král Béla IV. Oblast byla tehdy hustě osídlena, nacházela se zde četná opevnění a řada vesnic. Z církevního hlediska spadalo město pod biskupství Římskokatolické církve v Pécsi v dnešním Maďarsku. V blízkosti Vukovaru vedla v 2. polovině 13. století hranice tzv. Sremského království.[4] Nacházelo se zde několik klášterů, největší aktivitu vykazoval řád Františkánů. Právo pořádat týdenní trhy získal Vukovar v roce 1345.

Od roku 1521 byla oblast obsazena Turky, kteří zde setrvali až do roku 1687, do závěru Velké turecké války. Před konfliktem měl Vukovar okolo tří tisíc obyvatel, ne všichni ale byli Turci – žili zde také Slované, někteří z nich byli pravoslavného vyznání. Po stažení Osmanů se do poloprázdného kraje se na počátku 18. století opětovně dosídlili Chorvaté z Hercegoviny a také Srbové. Vzhledem k procesu kolonizace Dolních Uher nicméně do města přišli zájemci všech národností z celého Rakousko-Uherska, nemálo z nich byli Němci (Rakušané). Ve městě tak žili (a v okolních obcích tomu tak je dodnes) např. Rusíni nebo Slováci. V roce 1736 koupila šlechtická rodina Eltzů rozsáhlé polnosti v okolí města a až do 20. století se stala jedním z hlavních rodů, které ovlivňovaly podobu Vukovaru.

V roce 1745 bylo rozhodnuto, že se Vukovar stane hlavním městem uherské Sremské župy. Při františkánském klášteru v té době působila po dlouhou dobu škola, která se později přetransformovala v Lidovou školu (chorvatsky Narodna škola). V roce 1891 bylo založeno místní gymnázium, které existuje i na počátku 21. století.

V roce 1840 byla zahájena pravidelná lodní doprava po řece Dunaji do Vukovaru. Od roku 1867 mělo město svojí první tiskárnu a po několik desítek let zde vycházely i regionální Sremské noviny (chorv. Srijemske novine). V roce 1878 byla zprovozněna železnice. Od roku 1909 byl do města zaveden elektrický proud.

Na přelomu 19. a 20. století již měl Vukovar bohatý kulturní život, působilo tady okolo třiceti různých společenských organizací. Dle sčítání lidu z roku 1910 žilo ve Vukovaru 10 359 obyvatel, z toho 4 125 bylo chorvatské národnosti, 3 502 německé národnosti, 1 592 Srbů a 954 Maďarů.

Pohlednice s pohledem na město z roku 1912.

V roce 1920 se ve Vukovaru uskutečnil druhý kongres Komunistické strany Jugoslávie, který probíhal v atmosféře sporů dvou jejích křídel (reformního a revolučního). Kongres odsouhlasil název strany jako komunistické, přihlásil se ke členství v třetí internacionále a přeměně Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v sovětskou republiku. Komunistická strana Jugoslávie byla několik měsíců poté jugoslávskou vládou zakázána.

Mezi lety 1922 až 1929 byl Vukovar sídlem Vukovarsko-sremské oblasti, jedné z 33 existujících v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.[5] Oblast zahrnovala historicky nejvýchodnější část chorvatského království, které bylo součástí Jugoslávie. Po roce 1929 bylo město zahrnuto do Drinské bánoviny, jejíž metropolí bylo Sarajevo, a která byla zcela oddělena od bánoviny Sávské, zahrnující většinu území centrálního Chorvatska a Slavonie.[6] Vytvořením bánoviny Chorvatsko byl Vukovar vrácen zpět.

Za druhé světové války bylo město součástí nezávislého státu Chorvatsko; hranice mezi ním a okupovaným Srbskem probíhala řekou Dunajem. Místní Židé a Srbové byli perzekvováni. Po skončení konfliktu bylo místní německé obyvatelstvo vyhnáno. Prázdné domy byly dosídleny lidmi z celé Jugoslávie, do značné míry Srby, ale také i Chorvaty. V roce 1948 měl Osijek 18 tisíc obyvatel. Půda v okolí města byla přerozdělena státem, což připravilo o většinu majetků rodiny Eltzů a Paunovićů, které patřily k nejmajetnějším ve městě.

V roce 1931 otevřela společnost Baťa severně od Vukovaru svojí továrnu. V rámci ní bylo zbudováno i sídliště pro dělníky (dnes Borovo Naselje). Po druhé světové válce byla společnost znárodněna a zařazena do celojugoslávské společnosti Borovo. Ve své době se jednalo o největšího výrobce obuvi a gumárenských výrobků na území socialistické Jugoslávie. Firma zaměstnávala okolo dvaceti tisíc lidí a vyrobila dvacet milionů párů bot ročně. Díky Borovu bylo město Vukovar, resp. místní općina, jednou z nejbohatších na území SR Chorvatsko a i celé Jugoslávie.[7] V roce 1990 pracovalo v průmyslu 60 % práceschopného obyvatelstva Vukovaru.

Ekonomický kolaps země v 80. letech se odrazil i ve Vukovaru. Stále častější byly stávky, které zasahovaly téměř všechny kraje bývalé Jugoslávie a nevyhnuly se ani podniku Borovo. Dělníci požadovali růst mezd, jejichž reálná hodnota vzhledem k vysoké inflaci stále klesala. V letech 1987 a 1988 dělníci společnosti Borovo protestovali také ve svazové metropoli Bělehradě, kde požadovali mimo jiné i rozšíření práv z hlediska samosprávy pracujících.

Rozpad Jugoslávie měl ve Vukovaru, stejně jako v celé východní Slavonii, resp. Sremu, značnou odezvu. Průmyslové město, které bylo geograficky blíže k metropoli Bělehradu, než k republikovému centru v Záhřebu, navíc s značným podílem srbského obyvatelstva, bylo jedním z prvních míst, kde vypukly střety ještě před rozpadem státu. V dělnické kolonii Borovo Selo při továrně gumárenského podniku proběhly první přestřelky již dne 2. května 1991. Srbští vzbouřenci později začlenili Vukovar do tzv. Republiky Srbská Krajina. Pro tento útvar byl Vukovar také největším městem, ačkoliv vláda RSK sídlila v Kninu na území Dalmácie.

Město v roce 1991 během chorvatské války za nezávislost.

Zničený tank v ulicích Vukovaru.

Město bylo silně poškozeno během Chorvatské války za nezávislost. Většina bojů se odehrála na podzim roku 1991. Vukovar se stal místem rozsáhlé bitvy, velké operace Jugoslávské lidové armády. Ačkoliv jugoslávské vojsko Vukovar dokázalo dobýt, nestalo se tak bez rozsáhlého ničení a značných ztrát na životech. Stopy válečných škod byly patrné ještě řadu let až desítek let po skončení války. Chorvatská státní komise pro zhodnocení válečných škod odhadla celkové materiální škody ve výši 9,5 miliardy kun (33,5 miliardy korun). Vukovar byl po reintegraci v roce 1998[1] rekonstruován vysokými náklady chorvatským státem. Jen škody na bytovém fondu dosahovaly několik tisíc bytů; opravovány byly postupně v letech 1997 až 2012. Město bylo občas titulováno jako Symbol odporu, Město hrdina apod. V roce 2010 město navštívil tehdejší srbský prezident Boris Tadić a za válečné škody a utrpení se chorvatskému státu omluvil.[8]

Etnické rozdělení mezi chorvatským a srbským obyvatelstvem je patrné i několik desítek let po skončení konfliktu; podle vyučovacího jazyka (chorvatského nebo srbského) jsou rozdělené školy[1], zábavní podniky[9], často dochází k incidentům mezi oběma komunitami. Spolu se špatnou hospodářskou situací regionu, nezaměstnaností[1] a odchodem mladých lidí do větších měst vnímají Vukovarané negativně právě segregaci na školách, dále poté politizaci významu města v chorvatské válce za nezávislost. V samotném Chorvatsku byl Vukovar vnímán právě za její symbol; řada ulic v chorvatských městech byla pojmenována po městu Vukovar. Jihovýchodně od města se nachází monumentální hřbitov obětí války. Ekonomická situace byla dlouhá léta velmi špatná, míra nezaměstnanosti se Vukovaru se pohybovala okolo čtyřiceti procent a z města odcházeli lidé do větších center Chorvatska. V roce 2007 se město pokusilo situaci zlepšit založením průmyslové zóny a přilákáním zahraničních investorů prostřednictvím různých pobídek a výhod. V roce 2019 bylo město nicméně i přes veškeré úsilí v tomto směru klasifikováno jako jedna ze tří nejslaběji rozvinutých municipalit v Chorvatsku. Válka a dramatická transformace ekonomiky znamenala konec velkých společností (např. Borovo), které za socialismu zaměstnávaly tisíce lidí.[1]

Na konci roku 2012 a začátku roku 2013 vzbudila značné emotivní reakce snaha zavést ve Vukovaru nápisy vedle latinky také v cyrilici (srbské). Důvodem je skutečnost, že Srbové podle sčítání lidu z roku 2011 představují 34,87 % obyvatelstva[10][11] a podle chorvatských zákonů má každá menšina, která představuje více než 1/3 obyvatel daného sídla, nárok na umístění nápisů ve svém jazyce. Vzhledem k významu Vukovaru během Války v Chorvatsku a postavení srbské menšiny se k problému vyjadřovaly různé subjekty, mnohdy i emotivně. V Záhřebu i Vukovaru se konaly demonstrace[1], kterých se účastnili především veteráni válek z 90. let 20. století, objevily se návrhy odsunout zavedení cyrilice na místních nápisech až o 10 let (uvalení moratoria) apod.

Ve Vukovaru se konají každoročně pravidelně tyto kulturní akce:

• Filmový festival Vukovar, pořádaný pravidelně od roku 2007. Vukovar je jediným městem na řece Dunaji, kde se akce takového formátu koná.
• Jarní dětský festival loutkového divadla

• Blago Zadro, generálmajor in memoriam Chorvatských pozemních sil

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vukovár na maďarské Wikipedii.

• Sven Cvek, Jasna Račić, Snježana Ivčić: Borovo u štrajku – rad u tranziciji 1987. — 1991 (chorvatsky)
• Dinka Čorkalo Biruški, Nebojša Blanuša, Iva Kapović: Grad zarobljen politikom (chorvatsky)
• Informacija o obnovi i razvoju grada Vukovara (chorvatsky)

• Kukuruzni put
• Masakr na farmě Ovčara

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vukovar na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky