Franjo Rački

Franjo Rački (25. listopadu 1828 Fužine13. února 1894 Záhřeb) byl chorvatský politik a historik, akademik JAZU. Od roku 1888 byl korespondentem Srbské akademie věd a umění. [1]

Franjo Rački
Narození25. listopadu 1828
Fužine
Úmrtí13. února 1894
Záhřeb
Alma materVídeňská univerzita
PracovištěPetrohradská akademie věd
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

K velkému nesouhlasu srbsko-chorvatské Rački byl nehybnou skálou, o kterou se rozbily vlny slepé vášně a potrhaly hozené sítě cizí lsti; byl to Chorvat, kterého všichni Srbové velmi a upřímně respektovali. (Lazar Tomanović, 1894) [2]

Životopis

Mladý „Ilyr z Chorvatska“ (jak se podepsával v mladém věku) se narodil v roce 1829 ve Fužine, u města Gorski Kotar. V Rijece, Senji a Varaždinu absolvoval gymnázium. Jako nadšený slovanofil, který se vášnivě učil slovanské jazyky, napsal v roce 1848 českou gramatiku a pracoval na vzájemnosti Slovanů. Inspiroval se částečně Šafaříkem a Palackým a byl přitahován i ,po jeho nástupu, bána Jelačiće. Místo toho, aby šel studovat filozofii do Budapešti, ocitl se kvůli maďarskému povstání v Senji. Poté byl od roku 1848 duchovním v Senji, kde dokončil teologii na biskupském semináři, kde jej 15. srpna 1852 biskup Mirko Ozegović vysvětil na kněze.

Svůj první spis publikoval jako student na gymnáziu v Katolických novinách a časopisu Neven. Po občanské válce studoval vědu ve Vídni na „Pasmaneum“, kde prokázal talent pro historické vědy. Tam ukázal své první sklony k zkoumání historie publikováním příspěvku nazvaného „Koncentrace důvěry“.[3] Poté, co v roce 1852 ukončil vzdělání ve Vídni, přijal na žádost svého mecenáše biskupa Ozeviće post profesora fyziky na gymnáziu v Senji. Z té doby pochází jeho pojednání „ O chemickém názvosloví“.[4] Jakmile se v roce 1853 uvolnilo místo ve vídeňském „Augustineu“, poslal ho tam biskup „na další studium“. V roce 1855 byl ve Vídni promován na doktora teologie. Po návratu z hlavního města byl Dr. Rački jmenován profesorem církevního práva a církevních dějin na semináři v Senji. Rychle postupoval k postu ředitele katolického semináře. V té době měl také podporu biskupa Strossmeyera a historika Kukuljeviče-Sakcinského. Když byla Ilyrská kapitula „Sv. Jeronýma“ v Římě reorganizována, jeho patroni Strossmaier a Ozegović ho poslali, aby byl kánovníkem této kapituly. V roce 1857 odešel Rački do Říma, kde kromě svých kněžských povinností také vede výzkum a vzdělává se v místních knihovnách. Svou knihou o slovanských věrozvěstech Cyrilu a Metodějovi se osvědčil a vstoupil do širšího okruhu chorvatských intelektuálů. Ačkoli měl rozsáhlé výzkumné plány, na naléhání Strossmeyera se vrátil do Chorvatska, aby přispěl k chorvatskému obrození.

Kodifikátor jihoslovanství [5] a národní jednoty

V roce 1860 se Rački objevil v nových novinách „Pozor“ s článkem „Jihoslovanství“, který podepsal iniciály v cyrilici „Ф.Р.“ Již 15. srpna 1861 byl poprvé zvolen poslancem; podruhé byl poté zvolen v roce 1865. V roce 1863 byl zvolen nejvyšším chorvatským školním inspektorem, kdy také současně s Jagićem založil časopis „Književnik“. Třetí funkční období v chorvatském parlamentu bylo mezi lety 1868–1872 a poté odstoupí kvůli nesouhlasu s politikou parlamentní většiny. Od té doby až do své smrti se příštích 20 let bude zabývat historií a vedením Nezávislé lidové strany.[6]

Strossmayer a Rački se od hlásání přesunuli k činům, z nichž ten nejzásadnější představuje založení Jihoslovanské akademie věd a umění roku 1866 v Záhřebu. Biskup Strossmayer vložil do tohoto počinu 50 tisíc forintů. Rački se stal ihned roku 1866 ředitelem akademie. Roku 1874 byla založena univerzita v Záhřebu, což představuje další významný počin této dvojice. K této příležitosti biskup daroval svou galerii uměleckých děl.

Franjo Rački se v roce 1884 vydal lodí po řece Sáva a Dunaj přes Srbsko do Ruska.[7] Pobýval nějakou chvíli v Bělehradě, kde se setkal s podobně smýšlejícími lidmi, mezi nimiž byli Stojan Novaković a Đuro Daničić. Přestože vysoký katolický prelát dorazil do pravoslavné země (Rusko), kde navštěvuje pravoslavné chrámy, užívá si zpěvy a srdečně vede hovory se starým archimandritou Amfilohijem. Když se mělo v Záhřebu v roce 1889 oslavit 500. výročí bitvy na Kosově poli, byl to právě Rački, kdo tuto událost finančně podpořit. Ignoroval zákaz policie. Napsal práci o kosovské bitvě a zúčastnil se uctění památky rytíře Lazara v pravoslavném chrámu. Kvůli projevené pietě vůči k Srbům byl odsouzen a stíhán. Napsal polemické články s maďarskými historiky, hájil Mezimuří a hlaholické písmo. Ve svých pronárodních aktivitách narazil na odpor a neporozumění, a to jak od zastánců velkého Chorvatska, tak od zastánců velkého Srbska. Následná Kvaternikova vzpoura pro něj představovala nebezpečí, jelikož jeho jméno figurovalo na seznamu s dalšími „Slavenosrby“, kteří měli být oběšeni v Záhřebu.

Díla

Podle Strossmeyera byl Rački „nejčistějším, nejvzdělanějším a nejvíce zasloužilým Chorvatem“. Ukázalo se, že je velkým historikem, intelektuálem, ale také politikem, který píše knihy, jako například „Výňatky z chorvatského státního práva“ a „Rijeka směrem k Chorvatsku“, které označovaly jeho politický nadhled. Při studiu ve Vídni využil příležitosti ke sběru historických pramenů o slovanských národech a když se po doktorátu vrátil do Senje, věnoval se studiu chorvatských dějin. Prvním historickým dílem, které publikoval, byl „Náčrt jihoslovanských dějin do 9. století“. Potom, v roce 1865, pod vlivem Šafaříka, otiskl Dr. Rački je “Assemanův nebo Vatikánský evangelistář”, který v roce 1736 přinesl Asseman z Jeruzaléma do Vatikánské knihovny. Jedná se o staroslovanský rukopis v hlaholici z 10. století.

Dále uspořádal sbírku hlaholických dokumentů kolem Kvarnerských ostrovů, které sám rád vyhledával a prozkoumával. Během své návštěvy Krku studoval jako první obsah Baščanské desky, která byla součástí kamenné podlahy místního kostela. Rački studoval nápis na desce, o kterém si Josef Šafařík myslel, že je napsán v nějakém kryptografu. Na základě svého výzkumu dědictví v hlaholici publikoval články „Přehled hlaholické církevní literatury se zvláštním ohledem na Svaté Písmo a liturgické knihy“ (1856) a „Život a dílo sv. Cyrila a Metoděje, slovanských apoštolů“ (1857).[8]

V roce 1905 vytvořil sochař Rudolf Valdec v kolonádě záhřebského hřbitova pomník Račkimu, financovaný chorvatským národem.[9] JAZU v Záhřebu v roce 1929 oslavila 100. výročí narození Františka Račkiho. Bělehradský akademik Slobodan Jovanović při této příležitosti přečetl svou práci s názvem „Franjo Rački a jihoslovanské myšlení“.

Galerie

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Фрањо Рачки na srbské Wikipedii.

  1. Antoljak, Stjepan, Hrvatska historiografija, Zagreb 2004, str. 513.
  2. "Глас Црногорца", Цетиње 1894.
  3. Antoljak, Stjepan, Hrvatska historiografija, Zagreb 2004, str. 492
  4. "Београдске новине", Београд 20. фебруар 1917.
  5. "Време", Београд 25. новембар 1928.
  6. "Београдске новине", Београд 1917.
  7. "Време", Београд 1928.
  8. Antoljak, Stjepan, Hrvatska historiografija, Zagreb 2004, str. 458.
  9. Нова искра", Београд 1905.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.