Autonomní území

Autonomie je stav, kdy mají orgány některých administrativně-územních jednotek širší výkonné nebo zákonodárné pravomoci, než orgány ostatních územních jednotek na stejné hierarchické úrovni. Důvody k autonomii mohou být etnické, náboženské, prostorové (např. odlehlá území) nebo historické (tradiční územní jednotky). V těchto případech může být pro centrální orgány státu efektivnější předat dané autonomní jednotce řešení specifických otázek spjatých s její odlišností od zbytku státu, než je náročně zohledňovat v celostátním měřítku. Autonomie se nikdy nevztahuje na všechny sféry činnosti státu, ale zpravidla jen na řešení konkrétního výčtu otázek (např. kulturních, školských a jazykových záležitostí). Unitární státy, které mají na svém území autonomní útvary, se označují jako diferencované státy.[1] V jednom státě se může existovat více autonomních území s různým rozsahem autonomních pravomocí a působnosti, například silnější postavení Skotska než Walesu v Británii.

Příklady autonomních území:

• Dánsko – Grónsko, Faerské ostrovy
• Finsko – Alandské ostrovy
• Francie – Korsika
• Portugalsko – Azory, Madeira
• Řecko – mnišská republika Athos
• Spojené království – Skotsko, Severní Irsko, ostrov Man, Wales
• Čína – Tibet, Vnitřní Mongolsko, Hongkong, Macao.
• USA - Indiánské kmeny

V období 1920-1938 mělo Československo také své autonomní části Podkarpatská Rus[2] (fakticky až od 1938)[3] a Slovensko v období 1938–1939 a 1945–1968.