Mula

Mula (též mul, Equus caballus x Equus asinus) je mezidruhový kříženec (hybrid) samce osla se samicí koně. Potomci tohoto mezidruhového křížení jsou obecně neplodní. Výjimečně se objevují zpochybňované zprávy o plodných samicích mul, ale dosud nebyl potvrzen ani jediný případ plodného samce. I přesto se ve většině zemí mulí samci kastrují z důvodu větší bezpečnosti práce s nimi. [1] Velikostí většinou odpovídají své matce – klisně, zbarvení záleží na kombinaci genů obou rodičů, mění se tedy případ od případu. [2] Po oslu dědí většinou hlas, mohutnější hlavu, dlouhé uši, štíhlejší končetiny, malá úzká kopyta, krátkou hřívu a ocas u kořene porostlý jen krátkou srstí. V realitě ale není možné rozlišit mulu od mezka podle vzhledu; přesně to můžeme říct pouze, pokud známe oba rodiče. Při hybridizaci nikdy není možné zaručit, který rodič bude u potomka vzhledově převažovat. Zastoupení samců a samic je u mul totožné s ostatními savci, populace je tedy vyvážená. [3] Umíněnost[1] muly je podobně jako u osla dána jejím dobrým odhadem vlastních sil a možností a odmítnutím poslušnosti při překročení jejich mezí.[4] Jejich inteligence, schopnost dedukce a individualismus je, stejně jako u oslů, často mylně zaměňována za tvrdohlavost či neposlušnost. Je ceněna pro svou nenáročnost na potravu, vytrvalost a dobráckost, jistý krok v krkolomném terénu, nelekavost, a rovněž pro sílu a odvážnost, kterou zdědila po matce.[2] Díky lepším konstitučním vlastnostem se na rozdíl od mezka uplatňuje jako jezdecké zvíře[5] a jelikož unese náklad až 150 kg těžký, je rovněž velmi výhodná jako soumar v horách a na těžko schůdných stezkách.[6]

Mula
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	lichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleď	koňovití (Equidae)
Rod	kůň (Equus)
Binomické jméno
Equus mulus Linnaeus, 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chov mul probíhal již ve starověku, roku 580 př. n. l. se například na olympijských hrách konaly závody na mulách.[2] Kvůli klidu a vytrvalosti se v antickém Římě k tahu pohřebních vozů používaly jen muly, což mělo starou tradici – pohřební vůz Alexandra Makedonského táhlo z Babylónu až do Alexandrie více než 60 mul. Lehčí muly se dobře uplatňovaly jako jezdecká zvířata v římské poště a římská armáda je využívala k tahu i jako soumary.[7][1] Byly využívány i na bojištích 1. světové války.[1] Velkou důležitost mají muly v Jižní Americe a v Etiopii.[3][2] Nejkvalitnější tažné muly se chovají ve Francii v oblasti Poitou, kde vznikají křížením chladnokrevných klisen s velkými, chlupatými poitouskými osly. Mezi jezdeckými mulami vynikají arabská a severoafrická plemena.