Francesco Patrizi

• Artis historiae penus. Octodecim scriptorum tam veterim quam recentiorum monumentis. Basileae, Ex officinia Petri Paterna, 1579.
• Della Historia dieci dialoghi. Venetia: Appresso Andrea Arrivabene. 1560. [Reprinted in Theoretiker humanistischer Geschichtsschreibung. Nachdr. exemplar. Texte aus d. 16 Jh. Kessler, Eckhard, comp. München, Fink, 1971.]
• De historia dialogi X. Con Artis historicae penus. Basel. 1579.
• De rerum natura libri ii. priores. Aliter de spacio physico;aliter de spacio mathematico. Ferrara: Victorius Baldinus 1587.
• De spacio physico et mathematico. Ed. Helene Vedrine. Paris: Libr. philosophique J. Vrin, 1996.
• Discussionum Peripateticarum tomi iv, quibus Aristotelicae philosophiae universa Historia atque Dogmata cum Veterum Placitis collata, eleganter et erudite declarantur. Basileae. 1581
• Nova de Universis philosophia. (Ad calcem adiecta sunt Zoroastri oracula cccxx. ex Platonicis collecta, etc. Ferrara. 1591, Venice 1593.
• Apologia ad censuram (Obrana pred cenzurom , u rukopisu). [No details]

• L'amorosa filosofia. Firenze, F.Le Monnier, 1963.
• Della historia dieci dialogi. Venice. 1560.
• Della nvova geometria di Franc. Patrici libri XV. Ne' quali con mirabile ordine, e con dimostrazioni à marauiglia più facili, e più forti delle usate si vede che la matematiche per uia regia, e più piana che da gli antichi fatto n? si è, si possono trattare … Ferrara, Vittorio Baldini 1587 [bound in the same vol. Quattro Libri Geometrici di Silvio Belli Vencntino!. Venice. 1595.]
• Della poetica. ed. critica a cura di D. A. Barbali. Bologna, Istituto Nazionale di Studi sul Rinascimento, vol. 1-3 1969-1971.
• Della poetica…la deca disputata. Ferrara. 1586
• Della poetica…la deca istoriale. Ferrara. 1586.
• Della retorica dieci dialoghi… nelli quali si favella dell'arte oratoria con ragioni repugnanti all'opinione, che intorno a quella hebbero gli antichi scrittori. Venetia: Appresso Francesco Senese, 1562.
• Difesa di Francesco Patrizi; dalle cento accuse dategli dal signor Iacopo Mazzoni. [in Discorso intorno all Risposta dal. sig. F. Patricio] Ferrara. 1587
• La Città felice. Venice : Griffio, 1553.[4]

Tento spis je rozdělen na čtyři části: Panaugia, Panarchia, Panpsychia a Pancosmia. Je pravděpodobné, že než byly tyto části vydány v jeden celek, byla vytvořena jako samostatná díla.[8]

Původ tohoto slova můžeme najít u Filóna Alexandrijského. „Panaugia je rozdělena na deset knih a pojednává o fyzikálních a metafyzických vlastnostech světla. Světlo zaujímá střední postavení mezi božskými netělesnými věcmi a tělesnými předměty.“[8]) Rozlišuje lux, což je světlo které vychází ze zdroje a lumen jako světlo rozptýlené.[9] „Tyto dva aspekty jsou spojeny prostřednictvím paprsků, které vychází ze zdroje a šíří se do okolního světa. Ve fyzikálním světě je světlo zdroj pohybu a života“. Svět, kde je světlo smíšeno s temnotou je konečný a to je náš viditelný svět. Vedle něho existuje svět, kde je světlo čisté, tento svět nazývá empyreum a je nekonečný. „Toto čisté světlo je umístěno mimo nebeský svět ale je tělesné a jeho zdroj spočívá ve světle netělesném. Netělesné světlo náleží božským věcem, jako jsou Duše, intelekty, andělé a Bůh. Poslední zdroj netělesného světla je Bůh sám, z něj vychází rozptýlené světlo lumen, které nejprve můžeme nalézt v jeho synu Ježíši Kristu a pak ve všech netělesných stvořeních. Světlo je netělesné ve svém zdroji a tělesné ve stavu vyzařování.“[8]) Tradice světla je v dějinách filosofie přítomná už od dob Platóna, slunce je obrazem ideje dobra. Plotín používá světlo jako metaforu šíření dobra a bytí. Přes sv. Augustina a Areopagitu se dostává světlo do křesťanského myšlení.[9])

Tato část se skládá z dvaadvaceti knih a pojednává o hierarchii bytí novoplatonským způsobem. Nejvyšší je Jedno, které Patrizi ztotožňuje s Bohem. Poté následuje jednota, esence, život, inteligence duše, přirozenost, kvalita, forma a těleso.[9]) V této hierarchii můžeme nalézt inspirace různých myslitelů jako jsou Plotínos (jedno, inteligence duše), Proklos ( jednota esence), Ficino (kvalita). Originální je přidání formy jako samostatné úrovně bytí, která byla pravděpodobně přidána díky Patriziho zálibě v geometrii.[10] Ve svém díle se spíše zaměřuje na vyšší stupně bytí. Všechny věci jsou v Bohu a taky od něj pocházejí. „Bůh v sobě plodí jednotu, která zahrnuje mnohost a druhou osobu Trojce. Mimo sebe plodí bůh univerzum, které v sobě zahrnuje čiré duchy, duši a tělesa.“[10]) Univerzum je stvořené, na rozdíl od idejí a osob Trojce, které jsou součástí boha a zároveň z něj vycházejí.[10])

Skládá se ze 4 knih. Duše je prostředníkem mezi tělesným a duchovním světem. Podrobně zde pojednává o světové duši animus, kterou chápe jako oživující princip, který prostupuje celým tělesným univerzem.[10])

Individuální duše anima a její vztah k tělu je analogií vztahu světové duše a univerza.[10])

Skládá se z 32 knih, pojednává o principech fyzikálního světa, kterými jsou prostor, světlo, teplo a vlhko. Těmito principy nahrazuje čtyři aristotelské elementy.[11])

Prostor je prvním principem všech tělesných věcí. Skládá se z konečného prostoru, který je uprostřed, což je místo, kde je tělesný svět. Nazývá se světový prostor. Světový prostor je obklopen prostorem nekonečným. Ten je prázdný. Prostor pojímá jako prázdnou schránku.[11])

Dále rozlišuje prostor fyzikální a matematický. Matematický je čistý prostor, který neobsahuje žádná tělesa, a jeho minimum je bod. Fyzikální prostor je odvozen od matematického prostoru a obsahuje tělesa.[11])

Na základě tohoto tvrdí že matematika a geometrie předchází fyzice, stejně jako čirý prostor předchází tělesům. Prostor je tělesný i netělesný a není možné o něm vypovídat v kategoriích.[12])

Světlo je první věc, která vyplňuje prostor, od něj je odvozeno teplo, které pojímá jako aktivní princip a formu. Vlhko považuje za princip materiální a pasivní. „Je schopné nabývat různých stupňů hustoty a je zodpovědná za rezistenci, která odlišuje fyzikální tělesa od těch geometrických.“[13])

V poslední části Pancosmia, pojednává o částech fyzikálního univerza. Skládá se ze tří části empyrea, éterového světa a světa elementů. „Empyreus ztotožňuje s nekonečným prostorem, který obklopuje nebeský svět a je vyplněn pouze světlem.“[13])

Éterový svět vyplňují hvězdy až po Měsíc a pojímá ho jako konečný. Hvězdy se v tomto světě pohybují volně v éteru. Zavrhuje pevné pojetí sfér. Tento výklad se podobá výkladu Tycha Braha. Ve středu tohoto světa je Země, která se točí kolem své osy.[14]

Nezaujímá zde jasné stanovisko k Aristotelově nauce o duši. Prohlašuje jen, že Aristotelés zanechal rozporuplné a nejednotné myšlenky k tomuto tématu. „Dále zde kritizuje Aristotelovy komentátory, že se jim nepodařilo objasnit podstatu lidského intelektu, zda je božský nebo lidský, jeden nebo zmnožený a jak můžeme hovořit o intelektu vzhledem k nauce o vztahu látky a formy, možnosti a uskutečnění.“[1]) Podává zde pouhý výčet stanovisek, které odpovídají tradici averroismu a alexandrovské interpretaci.[16]„Kritizuje komplexně Aristotelovy výroky, které o duši mluví jako o formě organického těla a zároveň jako o příčině pohybu.“

Patrizi zde nesmrtelnost duší nedokazuje, ta je pro něj samozřejmá, protože duše jsou netělesné. Důkazem toho je zařazení duší mezi netělesná jsoucna, pro které je typická právě nesmrtelnost. V Panpsychii nejprve terminologicky dělí na anima, která označuje duši lidskou a na animus, která označuje ostatní duše. V Panpsychii se věnuje ostatním duším, které jsou „netělesná tělesná“. Tímto stanovuje pozici ostatních duší mezi tělesnými a netělesnými věcmi. Ostatním duším tedy můžeme přisoudit tělesné vlastnosti. Aby se nějak odlišovaly od věcí tělesných, musí být jinak časové, tedy nesmrtelné.[17]