Zadar

Kostel sv. Donáta z 9. století

Osídlení v místě dnešního Zadaru existuje od dávnověku. Nalezeny byly pozůstatky sídel v lokalitách dnešních místních částí Arbanasi a Puntamika.

Už v době 9. století př. n. l. byl dnešní Zadar osídlen ilyrským kmenem Liburnů. V roce 59 př. n. l. se stal municipiem a zhruba o deset let později římskou kolonií. Sídlo bylo postupně romanizováno a obyvatelstvo bylo po nějakou dobu smíšené. Vznikla pravoúhlá síť ulic a fórum. Tehdy zde žilo několik tisíc lidí (zhruba okolo dvou tisíc, nicméně přesné zdroje na počet obyvatel sídla z doby neexistují). Kromě samotného Zadaru se rozvíjelo i jeho okolí, dařilo se zemědělství a rozvíjely se další osady. Ve 4. století žilo ve městě s jeho okolím zhruba dvacet tisíc lidí.[1]

Po pádu Západořímské říše se stal centrem Dalmátské provincie ve Východořímské (Byzantské) říši a sídlem jejího správce. Jako hlavní město thematu je uváděn v sedmém století, ve století devátém je doloženo sídlo biskupství. Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Zadar pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace (Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini). Vzhledem k tomu, že město bylo opevněno, nepokoušeli se Slované ani Avaři jej dobýt tak, jako tomu bylo v případě dalších sídel Balkánu nebo Panonské nížiny. V městě vznikla celá řada staveb v duchu byzantské a předrománské architektury.[2]

V 10. století Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Než dosáhla natrvalo svého cíle, město se osamostatnilo a na začátku 11. století sem pronikli Chorvati, kteří Zadar s přestávkami ovládali. Později, ve 12. století, válčil Zadar častokrát s Benátkami, po několika útocích ale prohrál a byl vypleněn vojsky Benátek a čtvrté křížové výpravy (1202).

Následovalo několik povstání, ale stejně došlo k připojení pod uherskou vládu. Zadar byl obnoven; na místě trosek mohlo vzniknout nové město, které zahrnovalo i gotické stavby. Války a nestabilita se projevily na složení obyvatelstva. Místní se vystěhovávali na venkov nebo sestěhovávali do města. Postupně se umocňoval slovanský prvek v porovnání s neslovanskými národy. Ladislav I. Neapolský, neapolský král a titulární uherský král (z rodu Anjouvců) vzdal své pomyslné nároky na Dalmácii i Zadar, který několik let fakticky držel, Benátkám. Město bylo 31. července 1409 prodáno za velmi malou sumu 100 000 dukátů.[3] Benátkám pak Zadar podléhal následující čtyři století.

Nová benátská vláda zrušila městu jeho autonomii, což vedlo ke stagnaci. Škody napáchaly i četné morové rány, které postihly Zadar celkem pětadvacetkrát.[1] Nákaza se šířila především vlivem lodní dopravy, nebyly ale řídké ani případy, kdy mor přinesli obchodníci z nedaleké Bosny. Dalším faktorem, který ovlivňoval podobu středověkého a raně novověkého Zadaru, bylo turecké nebezpečí. Město sice nebylo Turky dobyto, nicméně přítomnost mocnosti v nedaleké Bosně, časté výpady, loupení a další se Zadaru podepsaly. Mnozí vesničané se stěhovali do bezpečného města, kam Turci nemohli. Vznikala také nová sídla (předměstí) při zadarských hradbách.

V roce 1783 zde bylo založeno šlechtické divadlo (italsky Teatro Nobile), které bylo v provozu více než sto let.

Po pádu Benátské republiky roku 1797 připadl Zadar campoformijským mírem spolu s celou Dalmácií pod vládu Habsburské říše (od r. 1804 Rakouské císařství). Ale už r. 1809 se Rakousko muselo města vzdát ve prospěch napoleonské Francie. Napoleon Zadar začlenil pod nově vytvořené Ilyrské provincie, v jejichž rámci zůstal až do roku 1816. Rakušané nicméně Zadar v roce 1813 neúspěšně obléhali. Celá Dalmácie byla Vídeňským kongresem vrácena Rakousku, které tu utvořilo korunní zemi Dalmatské království. Jeho hlavním městem se stal právě Zadar. Dalmácie zůstala korunní zemí Rakouska (a po roce 1867 Rakouska-Uherska, v jehož rámci spadala do Předlitavska) až do konce 1. světové války. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Dalmatský zemský sněm.

Příchod Francouzů a Rakušanů urychlil modernizaci místní společnosti (jako tomu bylo v celé Dalmácii). Pro Zadar však byl tento trend mnohem intenzivnější, neboť město bylo metropolí korunní země. Již v roce 1806 začaly v místním slovanském (chorvatském) jazyce vycházet první noviny s názvem Kraljski Dalmatin. V roce 1816 získal Zadar první gymnázium a o několik let později (1823) i první park (chorvatsky perivoj). Roku 1832 zde bylo založeno muzeum (dnes je to pobočka chorvatského národního muzea). Roku 1873 byla stržena místní pevnost. Roku 1833 byla dokončena silnice do vnitrozemí, což umožnilo spojení do Záhřebu a do Vídně. Roku 1838 byl dán do užívání městský vodovod. V roce 1868 byl zrušen císařským rozhodnutím status města jako opevněného, což umožnilo jeho průmyslový rozvoj.

V závěru 19. století se v Zadaru úspěšně rozšířila výroba likérů, které byly vyváženy do celého Rakousko-Uherska. V roce 1894 zde bylo zprovozněno elektrické osvětlení, což bylo první na území současného Chorvatska.

Národnostní otázka se ukazovala být i v Zadaru čím dál tím naléhavějším problémem. Místní italsky mluvící obyvatelstvo vyvěsilo v roce 1861 při příležitosti sjednocení Italského království italské vlajky z oken. Přítomý byl také chorvatský nacionalismus.^[zdroj?] Rakousko-uherská správa se obávala především prvního uvedeného a pokoušela se posilovat národnostní vědomí Chorvatů na úkor národnostního vědomí Italů. Stejně jako v celé tehdejší Dalmácii ztratil i v Zadaru italský jazyk v roce 1909 statut jazyka oficiálního. To vedlo k protestům místního italsky mluvícího obyvatelstva.

Město v roce 1909.

Zadar jako italská enkláva.

Na počátku 20. století byl přítomný skromný ale jistý rozvoj turistického ruchu. I pro vzdálené a pro zbytek Habsburské monarchie těžko dostupné město nastoupilo období prvních návštěvníků. Roku 1902 zde byl otevřen např. první hotel (Hotel Bristol). Několik desítek let rakouské správy a status hlavního města korunní země měly za následek populační růst Zadaru, sestěhovávali se sem především dalmatští Italové z menších sídel celého pobřeží.

Během první světové války byla o město vedena mezi Spojenci debata, zdali připadne Itálii, nebo vznikajícímu jihoslovanskému státu. Italská média město (stejně s dalšími v centrální Dalmácii považovala za "neosvobozené území". I přes veškeré úsilí exilových jugoslávských představitelů, mezi něž patřili např. Ante Trumbić a další, však Zadar nakonec jižní Slované nezískali.[4]

Po první světové válce se roku 1920 Zadar, už předtím obsazený italskou armádou, stal podle Rapallské smlouvy součástí Itálie, jež okolo něj zřídila enklávu s rozlohou 104 km² (tzv. Zadarská provincie (italsky Provinzia di Zara) Město, z téměř tří čtvrtin italskojazyčné, pak po celé meziválečné období tvořilo důležitou oporu italské moci na Jadranu. V roce 1921 bylo prohlášeno svobodným přístavem. Odloučenost města od zbytku země (přes moře) nicméně těžce dopadala na místní ekonomiku. Vláda se pokoušela Zadar rozvíjet, avšak to se ukázalo být obtížné vzhledem k hospodářské krizi, která propukla roku 1929.

Kromě toho se Italové se italská správa zasazovala o italianizaci enklávy s cílem snížit podíl chorvatského, resp. slovanského obyvatelstva. Přítomná zde také byla i armáda, vojsko tvořilo nemalý počet obyvatel Zadaru. Jednalo se o nejmenší italskou provincii a tvořily ji pouze dvě obce: Zadar a Lastovo. Při posledním oficiálním italském sčítání lidu v roce 1936 měl Zadar 22 844 obyvatel, ostrov Lastovo potom 2 458. Odtržení Zadaru od zbytku regionu znemožnilo další proces dosídlování obyvatel do města, díky čemuž bylo město jediným na východním pobřeží Jaderského moře, jehož počet obyvatel nerostl.

V dubnové válce byla invaze do jugoslávského království prováděna mimo jiné i ze zadarské enklávy. Po rychlé okupaci bylo její území následně rozšířeno na úkor mezitím vyhlášeného Nezávislého státu Chorvatsko o několik dalších obcí až po Obrovac a Šibenik. Za druhé světové války byl Zadar jako důležitá fašistická pevnost mnohokrát (nejméně 70x) bombardován v letech 1943 a 1944[5] britským a americkým letectvem. Po osvobození (31. října 1944) byl v rámci Chorvatska začleněn do Jugoslávie; Italové byli povětšinou vyhnáni^[zdroj?] a město bylo znovu osídleno Chorvaty z vnitrozemí. Záhřeb byl do značné míry poničen a zůstalo v něm žít pouhých 6000 obyvatel. Kromě Italů (cca 10 000) odešlo z města ale také nemálo chorvatského obyvatelstva.

Poválečná obnova byla nesnadná. Do města se dosídlili noví obyvatelé, kteří přišli především z ekonomicky slabších částí Dalmácie v blízkosti Zadaru. Někteří také přišli z okolních ostrovů. Návrat do původního života symbolizovala např. obnova divadla – dne 27. března zde poprvé zahrál soubor Chorvatského národního divadla.

Po válce se stalo město turistickým centrem, což umožnilo populační růst. Důležitá byla rovněž i obnova válkou poničeného města, která odstartovala až v polovině padesátých let.[6] Atraktivitu města zvýšila výstavba jadranské magistrály. V druhé polovině 60. let byla do Zadaru přivedena železnice z nedalekého Kninu. Město se stalo atraktivním pro nové obyvatele a co do počtu obyvatel předstihlo Dubrovník a Šibenik.

V roce 1991, kdy bylo ostřelováno Jugoslávskou lidovou armádou a dva roky obléháno. Zásobování a kontakt se zbytkem Chorvatska byl uskutečněn přes nedaleký ostrov Pag. Východně od Zadaru začínala tzv. Republika Srbská krajina, která byla dobyta během Operace Bouře v roce 1995. Hranice procházela těsně za městem u vesnic Murvica a Zemunik a přerušena byla i tzv. Jadranská magistrála, především severně od města. Prostor frontové linie byl zaminován, riziko z min přetrvávalo ještě dlouhou dobu po skončení konfliktu.

Po skončení války se ze Zadaru odstěhovala řada obyvatel srbské národnosti, resp. národností bývalé Jugoslávie. Stažena odsud byla také i bývalá Jugoslávská lidová armáda.

V Zadaru sídlí Archeologické muzeum (založené v roce 1832) a místní pobočka chorvatského národního muzea. Mimo jiné se zde nachází také Muzeum starověkého skla (chorvatsky Muzej antičkoga stakla), dále muzeum Zlata a stříbra Zadaru (chorvatsky Zlato i srebro grada Zadra), Etnografické muzeum a Zadarské námořní muzeum (chorvatsky Pomorski muzej Zadar). Mezi další muzea patří např. Muzeum iluzí.

Město má vlastní knihovnu, dále zde sídlí také odborná knihovna (chorvatsky Znanstvena knjižnica Zadar). Třetí uvedenou je Knihovna státního archivu v Zadaru (chorvatsky Knjižnica Državnog arhiva u Zadru).

Od roku 1960 se v Zadaru pravidelně konají Hudební večery u svatého Donáta (chorvatsky Glazbene večeri u Sv. Donatu), které patří mezi největší a nejznámější místní kulturní akce. Hlavní divadelní festival v Zadaru nese název Zadar snů (chorvatsky Zadar snova). Pořádá se zde pravidelně i tzv. Zadarské kulturní fórum a Zadarské filmové fórum. Hlavní divadelní akcí je Zadarské divadelní léto (chorvatsky Zadarsko kazališno ljeto).

Historická část města leží na poloostrově, který je od pevniny oddělen Zadarským kanálem. V Zadaru jsou pozůstatky z dob římské vlády, jsou to hlavně části opevnění, z nichž však byla většina zbořena za dob rakouské nadvlády. Také se zachovalo římské fórum, chrám a bazilika a mnoho kostelů a klášterů ze středověku. Obranný systém Zadaru byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO společně s dalšími lokalitami pod jednotným zápisem „Benátské obranné stavby z období 15. až 17. století: Stato da Terra – západní Stato da Mar“.

• Pevninská brána (chorvatsky Kopnena vrata, italsky Porta Terraferma) je součástí bývalého opevnění a hlavní vstupní branou do historické části města. Ještě v 19. století byla jedinou vstupní branou do města. V renesančním slohu ji v roce 1543 vystavěl architekt Michele Sanmicheli (1484–1559). Má dva malé postranní vchody pro pěší a jeden velký uprostřed. Nad ním je zobrazen svatý Chrysogon (sveti Krševan) na koni, kterého má město i ve znaku. Ještě výše je zobrazen okřídlený lev svatého Marka, symbol Benátské republiky. Brána byla vybavena padacím mostem, který byl zrušen v roce 1875.
• Nová brána, směřující k Městskému mostu.
• Brána svatého Demetera (Dimitrije) na východní straně historického centra.
• Brána svatého Chrysogona, na konci ulice Marka Karamana.
• Řetězová brána chorvatsky Lančana vrata).
• Náměstí pěti studní (Trg pet bunara). Náměstí z roku 1574 bylo vybudováno nad velkou nádrží pro sběr vody. Voda se vytahovala přes pět osmihranných studní, po kterých náměstí dostalo i název. Nachází se zde i několik historických budov jako Městská strážnice (Gradska straža) z 16. století, Městská lodžie (Gradska Loža) a radnice u roku 1936. V areálu radnice se dochoval starochorvatský kostelík sv. Vavřince (Sveti Lovre) z 11. století.
• Arsenal, vojenské skladiště pro potřeby loďstva Benátské republiky, dnes se jedná o kulturní památku. Jmenuje se stejně jako slavná loděnice přímo v Benátkách
• Městské opevnění, známé též pod názvem Muraj, středověkého původu, dochované jsou jen části.
• Kalelarga, též Široká ulice, hlavní třída ve středu města, směřující k Lidovému náměstí (chorvatsky Narodni trg).
• Fórum, původní římské fórum, umístěné pod základy katedrály sv. Donáta v centru města.

• Kostel sv. Donáta (chorvatsky Crkva sv. Donata), dříve kostel sv. Trojice z 9. století[8] je nejcennější předrománskou památkou v Chorvatsku a symbolem města. Je vysoký 27 a široký 22 metrů. Podle legendy byl vystavěn zadarským biskupem Donátem a v 15. století mu byl také zasvěcen. Díky dobré akustice zde od roku 1960 pravidelně probíhá Mezinárodní festival středověké a renesanční hudby Hudební večery ve svatém Donátu (Glazbene večeri u sv. Donatu).
• Katedrála sv. Anastázie ze Sirmia (katedrala sv. Stošije) je hlavním chrámem zadarského arcibiskupství a největším chrámem v Dalmácii. Byla vystavěna v románském slohu ve 12. a 13. století na místě starší křesťanské baziliky ze 4.–5. století. Původně byla zasvěcena sv. Petrovi, za biskupa Donáta III. se patronkou kostela stala sv. Anastázie ze Sirmia. Donát získal od císaře Nikefora její ostatky a umístil je do sarkofágu, který je v katedrále dodnes. V roce 1177 katedrálu navštívil papež Alexandr III. a 9. června 2003 na jedné ze svých posledních zahraničních návštěv i papež Jan Pavel II.
• Kostel sv. Chrysogona (chorvatsky crkva svetog Krševana, románský kostel z 12. století.
• Kostel sv. Simeona (chorvatsky Crkva Svetog Šime). V kostele je umístěn relikviář svatého Simeona. Sarkofág ze 14. století zobrazuje výjevy ze Simeonovy legendy. Je z pozlaceného stříbra a váží 250 kg.
• Kostel nejsvětějšího srdce Ježíšova, který se nachází naproti historického jádra města, na břehu moře, v místní části Voštarnica.
• Kostel svatého Eliáše proroka, řecký ortodoxní kostel postavený v 16. století pro námořníky, kteří cestovali přes Zadar.

• Slovníkové heslo Zadar ve Wikislovníku
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zadar na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Zader v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky
• Zadar na stránkách Chorvatsko.cz
• Zadar Tourist Guide
• Průvodce Zadarem s videoklipem – cestopisy.net