Pomeranč

Pomerančovník je stálezelený mělce kořenící strom, má kulovitou korunu a v mládí trnité větvičky. Listy jsou podlouhle vejčité až eliptické, středně veliké, tmavě zelené s úzkými řapíky. Jsou to rostliny jednodomé a vytvářejí oboupohlavé květy, opylovány jsou hmyzem. Květy jsou bílé, vonící, 2 až 3 cm veliké, obvykle 5četné, petaly podlouhlé, asi 15 x 6 mm velké, tyčinky asi 14 mm, semeníky téměř kulovité.

Plody jsou bobule (hesperidium) ve velikostech 5 až 12 cm, kulovité až oválné. Kůra plodu (perikarp) bývá barvy žluté, oranžové nebo šarlatově červené, je poměrně tenká, přiléhající k dužnině, někdy obtížně loupatelná. Dužina je tvořena klínovitými semeníkovými pouzdry vyplněnými tenkostěnnými váčky, které obsahují sladkou šťávu obklopující semena umístěná na středoúhlé semenici. Dužina je barvy žluté až oranžové, u některých kultivarů i fialově červené a je šťavnatá, osvěžující sladkokyselé chuti. Semena poměrně velká, mnohozárodečná (polyembryonická), existují i bezsemenné kultivary.

Plody jsou kvalitním zdrojem vitamínu C a konzumují se čerstvé, kompotují se nebo lisují na osvěžující šťávu. Téměř 90% produkce pomerančů je průmyslově zpracováno. Ze slupek se získává pektin a hlavně esenciální oleje, které slouží k aromatizaci potravin a v kosmetice, v menší míře se používají v lékařství k výrobě tinktur.

Květu se pro jeho vůní a chuť používá jako upravující složka řady čajových směsí. V lidovém lékařství se užívají okvětní plátky svařené se solí k uklidnění nervů, proti astmatu, vysokému tlaku, horečce a zvracení, svařené s cukrem proti nechutenství.

Pomerančovníky se dělí podle vlastnosti plodů do tří základních skupin:

• obyčejné – pomeranče s poměrně tenkou slupkou, žlutou až oranžovou dužinou, pěstované převážně ve Španělsku a na Blízkém Východě, pro přímý konzum i pro lisování, jsou to např.
  • Citrus sinensis 'Jaffa'
  • Citrus sinensis 'Hamlin'
  • Citrus sinensis 'Murcia'
  • Citrus sinensis 'Valencia'
• krvavé – mají červené žilky v dužině a šťávu fialově rudé barvy
  • Citrus sinensis 'Moro'
  • Citrus sinensis 'Ruby'
  • Citrus sinensis 'Sanguinello'
  • Citrus sinensis 'Tarocco'
• pupečné – jsou to pomeranče se základem druhého plodu na bliznové straně plodu, která vypadá jako pupek (angl. Navel). Byly objeveny v roce 1820 na jediném zmutovaném stromu v Brazílii a protože tyto pomeranče nemají semena, rozmnožil se tento strom dále vegetativně pomoci roubů, čili všechny dnešní stromy s těmito pomeranči jsou přímými potomky jediného stromu. Různých kultivarů se dosáhlo roubováním na rozdílné podnože.
  • Citrus sinensis 'Robertson Navel'
  • Citrus sinensis 'Thompson Navel'
  • Citrus sinensis 'Washington Navel'

Ročně se sklidí asi 60 milionů tun citrusových plodů. Skoro 70 % připadá na pomeranče. Z jednoho stromu pomerančovníku, který je v průmětu 6–10 m vysoký, se ročně sklidí 7000–8000 plodů, známé jsou i výnosy 20 000 plodů. Pomerančovníky mají kvalitní plody jen tehdy, projdou-li obdobím chladu.[1] Pro poskytnutí co největší a kvalitní úrody nutno stromy prořezávat.

Přestože pomerančovník snese poměrně různorodé subtropické podnebí, jednotlivé kultivary jsou k docílení maximálního a kvalitního výnosu vázány na určité zeměpisné oblasti. Všeobecně pomerančovník nesnáší přemokřená místa a ani vysokou vzdušnou vlhkost. V období velkého sucha je však nutno stromy zavlažovat. Během plné vegetace požaduje vysokou teplotu a hodně slunečního svitu, v období klidu přežije krátkodobý pokles teplot pod bod mrazu. Nesnáší zasolenou půdu, ideální pH je okolo 5 až 8. Stromy se dožívají až 100 let, ale z ekonomických důvodů se počítá s životností 30 let. Nové stromky se vypěstují roubováním na podnože vyrostlé ze semen, pak plodí za cca 5 let. Pomerančovníky se také vysazují poblíž lidských obydlí i jako solitéry pro poskytnutí stínu.

Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v pomerančích.[2]