Čeština

Čeština neboli český jazyk je západoslovanský jazyk, nejbližší slovenštině, poté lužické srbštině a polštině. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Je částečně ovlivněná latinou a němčinou. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století.

Čeština
Mapa některých oblastí, v nichž je čeština většinovým či menšinovým jazykem
RozšířeníČesko Česko
Slovensko Slovensko
USA USA
Kanada Kanada
Německo Německo
Rakousko Rakousko
Rumunsko Rumunsko
Austrálie Austrálie
Ukrajina Ukrajina
Srbsko Srbsko
Chorvatsko Chorvatsko
Polsko Polsko
Počet mluvčích12,6 milionu (2022)
Klasifikace
PísmoLatinka
Postavení
RegulátorÚstav pro jazyk český Akademie věd České republiky
Úřední jazykČesko Česko
Evropská unie Evropská unie
Kódy
ISO 639-1cs
ISO 639-2cze (B)
ces (T)
ISO 639-3ces
EthnologueCES
Wikipedie
https://cs.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Češtinou jako mateřským jazykem mluví zhruba 10,7 milionu lidí – prakticky všichni v České republice. Celkový počet českých mluvčích se odhaduje na 13,2 milionu, což zahrnuje 2,5 milionu uživatelů češtiny jako druhého jazyka.[1] V důsledku několika vystěhovaleckých vln ve druhé polovině 19. a ve 20. století hovoří totiž česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA (55 tisíc mluvčích[1]), Kanadě, Německu, Rakousku, Rumunsku, Austrálii, na Ukrajině, v Srbsku (37 tisíc mluvčích[1]), Chorvatsku (6 290 mluvčích[1]), Rumunsku (2 170 mluvčích[1]), Polsku (1 430 mluvčích[1]) a v řadě dalších zemí.

Čeština je flektivní jazyk vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování a velmi volným slovosledem. K písemným záznamům používá latinku doplněnou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk na první slabice mluveného slova, opozice délky samohlásek a 2 specifické souhlásky zapisované jedním znakem „ř“ (zvýšená alveolární vibranta = dásňová kmitavá souhláska znělá a neznělá).

Dělí se na:

Koexistence spisovné a obecné češtiny je některými autory označována jako diglosie.

Spisovný standard neupravuje žádný zákon, ale kodifikuje jej v praxi svými obecně uznávanými doporučujícími publikacemi Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky[2] a formálně jejich schválením pro výuku i Ministerstvo školství.

Čeština (spisovná) je úředním jazykem České republiky a Evropské unie.[3] V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku.[4] [5]

Klasifikace

Čeština je slovanský jazyk, a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). Čeština je nejzápadnějším slovanským jazykem.[6]

Vztah češtiny a slovenštiny

Podrobnější informace naleznete v článku Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou.

[7]

Čeština je blízká a vzájemně dobře srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Například severoněmecké dialekty němčiny jsou jen obtížně srozumitelné s jižními a jsou více příbuzné staré angličtině nebo nizozemštině než spisovné němčině. V Česku a na Slovensku naproti tomu panuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi zpravidla bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %.[8] Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Historický vývoj češtiny.

[9]

Bible kralická byla prvním úplným překladem Bible do českého jazyka. Poprvé byla vydána roku 1579.
Ukázka z knihy Všeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846 (o bramborách)

Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).

Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka zpočátku plnila staroslověnština psaná hlaholicí, později latina psaná latinkou. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).

Ve 14. století se česky začínají psát úřední listiny a objevuje se i první česky psaná literatura. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis, který chybějící fonetické znaky vytváří kombinací písmen latinky. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Každopádně byl rozhodným zastáncem názoru, že by se neměly používat výpůjčky z cizích jazyků, pokud pro danou věc již existuje vhodné domácí označení[10]. Tyto puristické tendence v dalších staletích sílily a důležitým způsobem formovaly slovní zásobu.

Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. K rozkvětu češtiny přispěla zejména Jednota bratrská, která užívala češtinu jako liturgický jazyk a vytvořila nový překlad bible vynikající svou typografickou úrovní. Tato tzv. Bible kralická (1579) byla po velmi dlouhou dobu považována za vzor spisovného jazyka nejen pro češtinu ale i slovenštinu.

Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k nucené emigraci české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.), která spolu s Třicetiletou válkou zapříčinila postupný úpadek česky psané literatury. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeština sice nadále zůstala dominantním jazykem na venkově (mimo příhraničních oblastí a Slezska), ale ve městech a u vyšších vrstev obyvatelstva převládla němčina. I v této době vycházely česky psané knihy, které ovšem podléhaly přísné cenzuře a nedosahovaly úrovně z dob Jednoty bratrské. Úpadek české literatury nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí, utužování nevolnictví a zavržením děl nekatolických autorů. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší.

Pro češtinu v tomto období je typická chudší slovní zásoba a výrazná diferenciace nářečí v důsledku relativní izolovanosti venkovských oblastí, zejména moravských a slezských, které se vyvíjely odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy. Spisovná čeština je zasažena tzv. brusičstvím, radikální formou jazykového purismu, které se snažilo očistit češtinu od veškerých cizorodých prvků i za cenu odtržení od živého jazyka. Tyto snahy zůstaly záležitostí úzké vrstvy inteligence a ve svém důsledku jen prohloubily úpadek češtiny jako literárního jazyka.

V 18. století se objevuje snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí. Tato snaha byla vedena spíše pragmatickými důvody než nacionálními motivy. Čeština ztratila svůj (již spíše formální) statut úředního jazyka, ale reálné jazykové poměry se příliš nezměnily, neboť česky mluvící obyvatelstvo zůstávalo stále početné; po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska navíc získalo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví a příliv lidí z venkova do měst pak na konci 18. století odstartovaly proces označovaný jako národní obrození.

Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého bratrského pravopisu (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (18301835) Josefa Jungmanna. Nová spisovná čeština nicméně příliš nereflektovala přirozený vývoj, jakým český jazyk prošel od dob Bible kralické. Výsledkem se stala existence dvou variant jednoho jazyka (hovorové spisovné a spisovné češtiny) vedle sebe.

Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století obnovena úroveň česky psané literatury. Díky povinné školní docházce a rostoucí gramotnosti obyvatelstva přestala být spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Bylo vytvořeno odborné české názvosloví, začaly vycházet české odborné publikace a začalo se přednášet v češtině na universitách. V 2. polovině 19. století se pak rozvíjející se publicistika a umělecká tvorba postupně snažila přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku.

Během 20. století do spisovného jazyka stále výrazněji pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Společenské změny po 2. světové válce pak vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi nebyly do té doby zasaženy. Jako důsledek globalizace se v 21. století objevují stále v hojnější míře anglicismy.

Slovní zásoba

Slovní zásoba[11] je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.[12] Příčina zřejmě tkví v tradičně silných puristických tendencích češtiny během 16.–20. století, které se z historicko-kulturních důvodů přenášely i do slovenštiny.

Přejatá slova

Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků.[13]

Z němčiny

Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho takových slov se řadí do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat) a poněkud nepřesně do nářečí, např. brněnské šalina (z něm. Elektrische Linie), zoncna (Sonne) nebo koc (Katze).[13]

Z ruštiny a jiných slovanských jazyků

V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (tzv. kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány, například slovní druhy jako číslovky, spojky, příslovce (z lat. numeralia, conjunctio, adverbium). Ruština pak ovlivnila češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny).

Z italštiny

Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano) a bankovnictví (konto).

Z francouzštiny

Z francouzštiny slova týkající se např. módy (baret, blůza, manžeta) nebo motorismu (volant, garáž).

Z angličtiny

Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware), z ekonomie, podnikání nebo odborností. Je nyní hlavním zdrojem pro přejímání slov, často nejprve jako slangová slova. Písemná podoba někdy zůstává anglická, někdy počeštěná, jindy obě podoby zároveň.

Z romštiny

Mnoho výrazů se do češtiny dostává z romštiny, například čokl, mukl, čórka, lóve, benga nebo kérka.

Z exotických jazyků

Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z čínštiny čaj, z hindštiny džungle či jóga, z perštiny špenát.

Pravopis přejatých slov

Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění:

  1. zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum);
  2. novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova – výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, à propos, enfant terrible, tête à tête, vis-à-vis, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.).

Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys).

Počet slov

Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 19351957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 19601971, druhé v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.[14]

Statistika češtiny

Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy o, e, a, n, t, dvojice grafémů st, po, ní, ov, na a trojice grafémů pro, ost, ova, sta, pře.

Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (had, cop, jít) – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1 000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1 000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi.[15]

Nářečí

Nářečí češtiny: 1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská), 2 – středomoravská skupina, 3 – východomoravská skupina, 4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina), 5 – dříve většinově německojazyčné oblasti, dnes nářečně různorodé.
Podrobnější informace naleznete v článku Nářečí češtiny.

Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty):[16]

České interdialekty

České interdialekty jsou také čtyři:

  • obecná čeština
  • obecná hanáčtina
  • obecná moravská slovenština
  • obecná laština

Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný Český jazykový atlas, jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami.

Písmo a výslovnost

Podrobnější informace naleznete v článku Český pravopis.

Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky ch; nejčastějším z nich je o (1.) a e (2.), nejméně častým ó (41.) a q (42.)).[17] Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou:

Velká ÁČĎÉĚÍŇÓŘŠŤÚŮÝŽ
Malá áčďéěíňóřšťúůýž

Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch, např.: Chrudim, ulice Chobot.

Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka (k zápisu znělého protějšku č, např. původní české džbán a přejatá slova džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě.

Český háček (č, ž, š aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny[18] například bosenština, chorvatština[18], lakotština, litevština[18], lotyština[18], některé varianty sámštiny, slovinština[18] aj.[zdroj?]

Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (had/hadi) a historicko-etymologického (panna z pán + -na)). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (dělali/dělaly/dělala). Jedno písmeno (grafém) se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. ŋ a n) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů).

Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na ě vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití ů je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/[zdroj?] se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše ů). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani ý, Ý. Změkčenost předchozí samohlásky vyznačuje kromě ě také psaní měkkého i, í po d, t, n.

Řazení

Písmena s háčkem č, ř, š, a ž (tj. kromě ě, ď, ť a ň) se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek ď, ť a ň – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu car – cár – carevič (Pravidla českého pravopisu, 2005)).

Česká abeceda
Písmeno Název Výslovnost (IPA) Alofony
A a á [a]
Á á dlouhé á [a:]
B b [b] [p]
C c [ts] [dz]
Č č čé [tʃ] [dʒ]
D d [d] [t]
Ď ď ďé [ɟ] [c]
E e é [ɛ]
É é dlouhé é [ɛ:]
Ě ě ije [ɛ, jɛ]
F f ef [f]
G g [g] [k]
H h [ɦ] [x], příp. [h]
Ch ch chá [x] [ɣ] nebo [ɦ]
I i í [ɪ]
Í í dlouhé í [i:]
J j [j]
K k [k] [g]
L l el [l]
M m em [m] [ɱ]
N n en [n] [ŋ]
Ň ň [ɲ]
O o ó [o]
Ó ó dlouhé ó [o:]
P p [p] [b]
Q q kvé [kv]
R r er [r]
Ř ř eř (hovor. řet) [r̝] [r̝°]
S s es [s] [z]
Š š [ʃ] [ʒ]
T t [t] [d]
Ť ť ťé [c] [ɟ]
U u ú [ʊ]
Ú ú dlouhé ú [u:]
Ů ů ů s kroužkem [u:]
V v [v] [f]
W w dvojité vé [v] [f]
X x iks [ks] [gz]
Y y ypsilon [ɪ]
Ý ý dlouhé ypsilon [i:]
Z z zet [z] [s]
Ž ž žet [ʒ] [ʃ]

Fonetika a fonologie

Podrobnější informace naleznete v článku Fonologie češtiny.

[19]

Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky.

Výslovnost českých samohlásek podle The Handbook of the International Phonetic Association (IPA).
Přehled českých souhlásek (IPA)
Bilabiály obouretné Labiodentály retozubné Alveoláry

dásňové

Postalveoláry

zadodásňové

Palatály předopatrové

Veláry

zadopatrové

Glotály

hlasivkové

Nazálynosovky    m    n     ɲ
Plozivy p b t d c ɟ k g
Afrikáty t͡s d͡z t͡ʃ d͡ʒ
Frikativy f v s z ʃ ʒ x       ɦ
   
Vibranty
   r
Aproximanty    j
Laterální aproximanty    l

K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména:

  • opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá × krátká), která není závislá na přízvuku;
  • opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t–d, p–b atd.), asimilace znělosti;
  • ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛt]);
  • pevný přízvuk na první slabice (× u spojení s jednoslabičnou předložkou na předložce: 'les × 'do lesa);
  • specificky český foném /ř/, který je dle svého hláskového okolí vyslovován buď zněle (dři), nebo nezněle (tři).

Mluvnice

Podrobnější informace naleznete v článku Česká gramatika.

[20]

Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov.

Slovní druhy

Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné:

Jmenný rod

Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný.

Číslo

Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu).

Skloňování
Podrobnější informace naleznete v článku České skloňování.

Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek.

Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla).

Časování
Podrobnější informace naleznete v článku Česká slovesa.

Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum).

Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.

Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.

Základním tvarem u sloves je infinitiv.

Slovosled
Podrobnější informace naleznete v článku Český slovosled.

Díky tomu, že hlavní větné členy lze zpravidla rozlišit na základě jejich morfologie, může se jejich slovosled řídit aktuálním větným členěním – na začátku věty jsou obvykle (je-li použit objektivní slovosled) členy vyjadřující informace známé obecně nebo uvedené v předchozím textu (kulisa a téma), za nimi následují informace nové (tzv. réma). Aktuální větné členění tak často překrývá základní slovosled typu SVO (podmětpřísudekpředmět), který se uplatňuje, pokud by mohlo dojít k záměně nebo u neobratných mluvčích. Slovosled v češtině významně ovlivňuje fakt, že podmět je často nevyjádřený, a že mnoho nezdůrazněných krátkých tvarů zájmen, volných morfémů i některá příslovce a spojovací výrazy se sdružují do klitického trsu (příklonkové skupiny, příklonkového clusteru) umístěného za první hlavní větný člen (například ve větě Zítra bych se tam mohl stavit., která by bez těchto vlivů zněla nepřijatelně: Já mohl bych stavit se tam zítra.).

Oficiální status

Ukázka české cedule u vstupu na dětské hřiště
Podrobnější informace naleznete v článku Úřední jazyk.

Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce[21] (finanční úřady též ve slovenštině[22]). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.[23]

Podle Listiny základních práv a svobod[24] (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk.

Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.[3]

Regulační instituce

Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán (ovšem nemá to podporu v zákoně či úřadech) Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie.[25] Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.[26]

Výuka češtiny ve světě

Český jazyk se v současnosti (2020) vyučuje v střediscích výuky češtiny, tzv. lektorátech na 35 univerzitách v 24 zemích světa. Lektoráty zřizují na základě zájmu zahraničních vysokých škol česká ministerstva (ministerstvo školství a zahraničních věcí) v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.[27]

Odkazy

Reference

  1. SIMONS, Gary F.; FENNIG, Charles D. Ethnologue: Languages of the World. Twentieth edition. [online]. Dallas, Texas: SIL International, 2017 [cit. 2017-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  2. HÁNA, Ondřej. Spisovný jazyk a jeho kodifikace (Úvodní informace) [online]. 2010 [cit. 2010-10-24]. Dostupné online.
  3. Úřední jazyky EU [online]. [Brusel?]: Evropská komise, rev. 2013-10-01 [cit. 2013-10-10]. Dostupné online. (česky)
  4. Zákon 184/1999 Z.z. o používaní jazykov národnostných menšín, § 6. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  5. Obdobně lze také v Česku používat slovenštinu.
  6. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69.
  7. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69, 406–408.
  8. BRETON, R. Atlas jazyků světa: Soužití v křehké rovnováze. Překlad T. Duběda. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01883-6. S. 19.
  9. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69–94; Bělina (2003); Čornej (2003).
  10. Mistr Jan Hus (Karafiát)/IV. Hus velikán co člověk – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. (česky)
  11. Karlík, Nekula, Rusínová (1995), s. 101–102.
  12. KOPEČNÝ, František. Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha: Academia, 1981. Citováno dle Karlík, Nekula, Rusínová (1995).
  13. NEWERKLA, Stefan Michael. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. 2. vyd. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2011. 780 s. (Schriften über Sprachen und Texte 7). Dostupné online. ISBN 978-3-631-61026-8.
  14. Na co se nás často ptáte [online]. Praha: Ústav pro jazyk český [cit. 2007-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-27. (česky)
  15. ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 237–239.
  16. Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 393.
  17. CVRČEK, Václav a kol. Mluvnice současné češtiny 1. Jak se píše a jak se mluví. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-1743-5. S. 319.
  18. Zmatky s nabodeníčky. Plus. 2007-07-06. Dostupné online [cit. 2018-09-04]. (česky)
  19. Duběda (2005), s. 106; Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 28–64.
  20. Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 228–367, 645–647.
  21. Zákon ČNR č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, § 46a. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-27. Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine; Zákon ČNR 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, § 71 odst. 3. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.; Zákon ČNR 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 123d. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.; Zákon 99/1963 Sb. občanský soudní řád, § 18. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.; Zákon 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  22. Zákon ČNR č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, § 3. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  23. Zákon 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, § 11. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  24. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod, č. 25. [s.l.]: [s.n.]
  25. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i. [online]. Praha: ÚJČ AV ČR, rev. 2008-02-14 [cit. 2008-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-20. (česky)
  26. Sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k postupu a stanoveným podmínkám pro udělování a odnímání schvalovacích doložek učebnicím a učebním textům a k zařazování učebnic a učebních textů do seznamu učebnic [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-12 [cit. 2008-01-29]. Dostupné online. (česky); Katalog požadavků k maturitní zkoušce: Český jazyk a literatura: Zkouška zadávaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-04 [cit. 2008-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-03-15. (česky)
  27. SOTONA, Jiří. Čeština být těžká jazyk!. Magazín - Právo. 2020-04-11, s. 10–13.

Literatura

  • BĚLINA, P., et al. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
  • ČORNEJ, P., et al. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
  • DUBĚDA, T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1073-6.
  • HLAVSA, Z., et al. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0475-0.
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.
  • KRČMOVÁ, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava: Filozofická fakulta OU, 2006. ISBN 80-7368-213-3.
  • NEWERKLA, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. 2. vyd. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2011. 780 s. (Schriften über Sprachen und Texte 7). Dostupné online. ISBN 978-3-631-61026-8. S. 401.
  • ŠAUR, V. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004 [obsahuje další informace zejména k částem „Písmo a výslovnost“ a „Mluvnice“]. ISBN 80-7181-133-5.
  • ŠIŠKA, Z. Fonetika a fonologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-1044-3.
  • VOLÍN, J.; SKARNITZL, R. Segmentální plán češtiny. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. ISBN 978-80-7308-885-9 (print), ISBN 978-80-7308-886-6 (online).

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.