Španělsko

Bizon z Altamiry, moderní rekonstrukce

Anatomicky moderní lidé poprvé dorazili na Pyrenejský poloostrov asi před 42 000 lety.[4] Do doby před 34 000 lety jsou datována jejich první umělecká díla, například ve známé jeskyni Altamira.[5] V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). V pobřežních oblastech se brzy usadili Féničané, kteří založili nejstarší města západní Evropy Cádiz a Málagu.[6]

Ve třetím století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované Římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně Řím ovládl celý poloostrov a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena).[7] Španělsko bylo rodištěm několika římských císařů: Traiana, Hadriána nebo Theodosia I. Všichni tři se patrně narodili ve významném starořímském španělském centru Italica. Křesťanství bylo do země uvedeno již v 1. století, rozšířilo se ve 2. století. Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vandalové, Svébové a Vizigóti, kteří nakonec na poloostrově vytvořili stabilní království s centrem v Toledu. Eurich, který nastoupil na vizigótský trůn roku 466, ukončil poslední zbytky římské moci na poloostrově, a může tak být považován za prvního zcela suverénního panovníka Španělska. Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. roku 589 přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn.[8] Tohoto oslabení ústřední vlády využila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijáda a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Gaudalete.[9] Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

Bitva mezi křesťany a Maury během Reconquisty

Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa prožívajícího právě svůj zlatý věk. Umajjovci založili nejprve Córdobský emirát, který se roku 929 odtrhl od arabské říše, a vznikl tak samostatný Córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala například Mezquita v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové.[10] Andaluští překladatelé ze všech tří komunit ovlivnili evropskou kulturu mj. tím, že obnovili kontakt se vzdělaností starého Řecka. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.[11]

Reconquista byla zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli, podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabskému trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy.[12] Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Galicie a Portugalsko. Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se. Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo základnou pro další výboje k jihu.[13] Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla zdrcující porážku.[14] To vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby.

Souběžně s procesem dobývání poloostrova se rodila křesťanská vzdělanost. Univerzita v Palencii se roku 1212 stala pátou nejstarší univerzitou v Evropě, brzy ji doplnila Univerzita v Salamance, centrum středověké scholastiky. Ještě vlivnější se později v 16. století stala druhá španělská scholastika nazývaná též Salamanská škola, u níž mnoho myslitelů hledá kořeny moderního ekonomického myšlení na straně jedné a ideje mezinárodního práva a lidských práv na straně druhé.

Ferdinand a Isabela

V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Naproti tomu sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) položil základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do Španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka.

Nová společnost nabrala ale rychle mnohem méně tolerantní ráz než stará Andalusie. Již ve 14. století se zdvihla mohutná antisemitská vlna (mj. kvůli pověsti, že Židé šíří mor, který zkosil velkou část populace). K obrovským protižidovským pogromům došlo v polovině 14. století v Aragonu a Toledu, kde bylo zabito 12 000 Židů. V roce 1391 táhly křesťanské pogromistické davy z města do města po celé Kastilii a Aragonii a zabily odhadem 50 000 Židů. Ženy a děti byly prodány jako otroci muslimům a mnoho synagog bylo násilně přeměněno na kostely. Roku 1492 se útlak stal oficiálním a institucionálním: španělským Židům bylo královským Dekretem z Alhambry nařízeno konvertovat ke katolicismu. Kdo nekonvertoval, byl vyhnán. Ze Španělska bylo takto vyhnáno až 200 000 Židů.[15] Azyl našly většinou na osmanských územích.

Kryštof Kolumbus na obrazu Sebastiana del Piomba

Granadská smlouva, podepsaná roku 1491 posledním maorským vládcem Granady Boabdilem s Ferdinandem a Isabelou, zaručovala náboženskou toleranci vůči muslimům. Ale roku 1492 Granada padla[16] a i islám byl nakonec postaven mimo zákon, v roce 1502 v Kastilském království a v roce 1527 v Aragonském. Španělská muslimská populace konvertovala, většinou formálně, a těmto konvertitům se říkalo moriskové. Po jejich pokusu o povstání v Granadě však byli i oni ze Španělska vyhnáni. Od roku 1609 do roku 1614 bylo přes 300 000 morisků posláno na lodích do severní Afriky.[17] Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků jejich kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.

Ještě za katolických Veličenstev, jak byli Ferdinand a Isabela nazýváni, se Španělsku otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492).[18] Později ho následovali mnozí další objevitelé a dobyvatelé, tzv. conquistadoři - Fernão de Magalhães (Portugalec ve španělských službách), Juan Sebastián Elcano, Juan Ponce de León (objevitel Floridy a Bahamských ostrovů), Francisco Vásquez de Coronado (prozkoumal severoamerické vnitrozemí), Hernán Cortés (dobyvatel Mexika), Francisco Pizarro (vyvrátil Říši Inků) či Hernando de Soto, jenž dobyl Nikaraguu, Peru a rozsáhlé území v povodí řeky Mississippi. V Asii se španělskou kolonií staly Filipíny.

První období španělského dobývání – od Kolumbova prvního přistání na Bahamách do poloviny 16. století – bylo ovšem katastrofou pro původní obyvatele Ameriky. Počet obětí mohl v tomto období dosáhnout až 70 milionů indiánů (z odhadovaných 80 milionů zde žijících), protože nemoci jako neštovice, spalničky, chřipka a tyfus, které do Ameriky přinesli dobyvatelé, předkolumbovské obyvatelstvo zdecimovaly.

V 15. století se změnil význam slova Španělsko (Hispanie). Původně označovalo celý Pyrenejský poloostrov, nyní již jen španělský stát.

Španělský král a německý císař Karel V., bratr českého krále Ferdinanda I.

V 16. století se Španělsko pod vládou španělských Habsburků Karla V. (1516–1556) a jeho syna Filipa II. (1556–1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako španělský zlatý věk (Siglo de Oro).[19] Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel V. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal v letech 1521–1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem (tzv. Iberská unie).

Iberská unie Španělska a Portugalska za vlády Filipa II. Habsburského

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci. Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení - Karel vedl zdlouhavé italské války s Francií[20] a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se roku 1588 pokoušel o invazi do protestantské Anglie.[21][22] To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na tom neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání vnitrozemských kastilských měst, které probíhalo v letech 1520–1521 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů.[23]

Za vlády Filipa III. (1598–1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně chovaly ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Španělsko sehrávalo značnou roli při vypuknutí třicetileté války. Někteří historici dokonce označují tuto válku za střet dvou civilizací a způsobu života: španělského a nizozemského.[24] Jenže hospodářský úpadek se projevil i vojenskou slabostí. Španělsko do války vstoupilo jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem. Španělé cítili povinnost vstoupit do tohoto boje, aby zastavili reformační vlnu ve jménu čistého katolicismu, nakonec jim ale ve změti zájmů, jíž tato válka byla, uštědřila nejtvrdší údery katolická Francie.

Porážka osmanské flotily v bitvě u Lepanta roku 1571

Při nájezdech berberských pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný pirát Chajruddín Barbarossa, který se stal pánem Alžíru a dal se do osmanských služeb.[25][26] V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, největší námořní bitvě od antických časů.[27] Ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor. Do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou.[28] Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.

Reformátor Karel III. na portrétu Antona Raphaela Mengse

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701–1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše.[29][30] O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby, k čemuž se zavázali v utrechtské mírové smlouvě (1713).

Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Gibraltar a Menorca připadly Británii. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc. Nicméně nová bourbonská monarchie modernizovala systém správy a hospodářství podle francouzského vzoru, což přineslo dobré výsledky. Mezi elitou království se díky francouzskému vlivu také začaly prosazovat osvícenské myšlenky.

Nejvíce osvícenských reforem přinesla vláda Karla III. (1759–1788), který mj. ze země vypudil jezuity.[31][32] Španělsko však bylo oslabováno svou povinností účastnit se všech válek vedených Francií po jejím boku (války o dědictví polské, válka o dědictví rakouské, sedmiletá válka, americká válka za nezávislost). Navíc reformní úsilí bylo rozvráceno za vlády Karla IV. (1788-1808), respektive premiéra Manuela Godoye, jenž si jako královnin milenec získal mimořádný vliv. Na konci 18. století se tak Španělsko ocitlo na prahu ekonomického kolapsu a vojensky neschopné bránit své území. Během francouzských revolučních válek Španělé sice zabránili okupaci, ale za cenu plné závislosti na Francii.

Poprava povstalců v Madridu 3. května 1808, obraz od Francisca Goyi.

Napoleon Bonaparte se roku 1808 rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josefa.[33] V letech 1808–1814 probíhal v zemi boj o nezávislost. V odboji vůči Napoleonovi mnozí historici hledají kořeny moderního španělského nacionalismu.[34] V roce 1812 byla v Cádizu přijata protinapoleonskými vlastenci na shromáždění generálních kortesů (stavů) první španělská ústava (neformálně nazývaná La Pepa), na dobové poměry velmi liberální.[35][36] Válka za nezávislost byla úspěšná, i díky pomoci Britů vedených Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Wellingtonu. Po Vídeňském kongresu došlo k návratu Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi. Ústava připravená během povstání tak byla smetena ze stolu. Rafael del Riego roku 1820 vedl povstání, které mělo tuto ústavu oživit. Uspěl, avšak období zvané Trienio Liberal nevydrželo dlouho. Svatá aliance pověřila Francii, aby absolutismus ve Španělsku obnovila. Francouzská armáda vtrhla do Španělska roku 1823. Zastánci ústavy byly poraženi a Riego oběšen.[37][38]

V 19. století bylo Španělsko chudým státem. Od roku 1809 v Jižní a Střední Americe probíhaly války za osvobození od španělského koloniálního režimu. Hlavními představiteli tohoto osvobozeneckého hnutí byli Simón Bolívar a José de San Martín. V důsledku válek za nezávislost přišlo Španělské impérium v prvních dvou desetiletích 19. století o většinu svých amerických kolonií. V roce 1826 byly jedinými americkými koloniemi, které Španělsko ještě drželo, již jen Kuba a Portoriko. V koloniálním boji o Afriku v 19. století si Španělsko chuť nespravilo a už jen paběrkovalo - získalo Západní Saharu, část Maroka a Rovníkovou Guineu.

Zbytek 19. století se nesl ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, tzv. karlistických válek, a později sporů mezi monarchisty a republikány.[39] Největším úspěchem republikánů byla tzv. slavná revoluce, jež vypukla v roce 1868, a po níž byla královna Isabela II. vyhnána do exilu.[40] Roku 1873 vznikla První španělská republika. Avšak již po roce byla obnovena monarchie. Specifikou sociálního vývoje na konci 19. století byla větší role anarchismu a anarchosyndikalismu oproti jiným zemím[41][42] a také vznik baskického a katalánského nacionalismu.[43][44][45]

V roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, ve které Španělsko přišlo o ostrov Kubu, o Portoriko a Filipíny a menší ostrovy v Mikronésii.[46]

Španělská občanská válka

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru^[zdroj?] a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení druhé španělské republiky (14. dubna 1931) a odchodu španělského krále Alfonse XIII. do exilu. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války mezi republikány a nacionalisty, která si vyžádala přes půl milionu obětí a přinesla též půlmilionovou uprchlickou vlnu.[47] Republikánská strana byla podporována Sovětským svazem[48], Mexikem[49] a levicovými interbrigádami[50], nacionalisté měli podporu nacistického Německa a fašistické Itálie.[51][52] Západní velmoci zůstaly neutrální.[53] Do čela nacionalistických sil se postavil Francisco Franco. 1. dubna 1939 Franco zvítězil a nastolil diktaturu. Vládl až do své smrti v roce 1975. Odhaduje se, že během občanské války a po válce nechal Franco popravit na 180 000 lidí.[54] Již za své vlády Franco rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.

Francisco Franco a Dwight Eisenhower roku 1959

Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu, přestože španělští dobrovolníci z Modré divize bojovali se souhlasem španělské vlády na východní frontě proti Sovětskému svazu.[55][56] Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu.[57] V roce 1956 bylo Maroku postoupeno Španělské Maroko a v roce 1976 se Španělsko stáhlo ze Západní Sahary. Francova diskriminační jazyková politika ovšem zhoršila baskický a katalánský problém, v Baskicku přišla reakce v podobě vzniku teroristické organizace ETA roku 1959.[58]

V listopadu 1975 zemřel Franco a byl zahájen poklidný a pozvolný španělský přechod k demokracii, který vyvrcholil přijetím nové ústavy v roce 1978.[59][60] Velkou roli v tomto procesu sehrál král Juan Carlos I., což tradičně republikánskou levici smířilo s monarchií. Autoritu krále ještě posílilo jeho chování při pokusu o puč roku 1981.[61]

V roce 1982 se stalo Španělsko členem NATO a bylo prvním novým členem od roku 1955.[62] V roce 1982 získalo první levicovou vládu po 43 letech, v čele s Felipe Gonzálezem. V roce 1986 se stalo členem Evropských společenství (od 1993 Evropská unie).[63] V roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem s jednotnou evropskou měnou eurem, na kterou roku 2002 přestoupilo.

Katalánští separatisté usilující o nezávislost na Španělsku

Od počátku 21. století zažívalo Španělsko hospodářský boom, který však zastavila globální krize roku 2008.[64] Následná španělská finanční krize trvala až do roku 2016. Koncem roku 2011 nezaměstnanost ve Španělsku vzrostla na rekordních 22 %.[65] Počátek 21. století byl zároveň dobou velmi silné imigrace zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evropy.

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno.[66][67] Šlo o největší teroristický útok ve španělské historii. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci Josého Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku.[68]

V roce 2005 španělská vláda legalizovala manželství osob stejného pohlaví, a stala se tak třetí na světě, která tak učinila. Liberální trend pokračoval i dále: 18. března 2021 se Španělsko stalo šestou zemí na světě, která uzákonila eutanazii.[69]

José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43,87 % hlasů). Současně oslabily regionální (nacionalistické) a menší strany. V listopadu 2011 vyhrál volby kandidát opoziční Lidové strany Mariano Rajoy.

V roce 2011 vyhlásila baskická separatistická organizace ETA trvalé příměří a o nezávislost Baskicka na Španělsku chce usilovat pouze mírovou cestou.[70]

V Katalánsku v září 2015 vyhrály regionální volby separatistické strany usilující o nezávislost na Španělsku a o republikánské zřízení.[71] Katalánský premiér Carles Puigdemont vyhlásil na 1. říjen 2017 referendum o nezávislosti Katalánska.[72] 27. října 2017 vyhlásil parlament Katalánska na základě hlasování nezávislost na Španělsku. Senát Španělska však odsouhlasil omezení autonomie a převzetí kontroly nad Katalánskem. V Barceloně na podporu nezávislosti Katalánska demonstrovalo několikrát až půl milionu lidí.[73] Předseda katalánské regionální vlády Puigdemont byl posléze ještě v době Rajoyovy vlády obviněn z povstání a uchýlil se do Belgie. Pak se přes Finsko a Dánsko dostal do Německa, které jej doposud nevydalo k trestnímu stíhání.

Dne 1. června 2018 vyslovil španělský parlament nedůvěru předsedovi vlády Marianu Rajoyovi a tím jej svrhl.[74]

Středomořské pobřeží

Španělsko je možno rozdělit podle podnebí do čtyř oblastí:

• Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona −13.0 °C, Barcelona −10.0 °C, Valencia −7.2 °C, Murcia −6.0 °C, Alicante −4.6 °C, Malaga −3.8 °C.
• Vnitrozemí: Velmi studené zimy (na severu a v Madridu často se sněhem, teploty až −10 °C) a velmi horká a suchá léta (teploty až 40 °C). Teplotní rekordy: Sevilla 47.0 °C, Cordoba 46.6 °C, Badajoz 45.0 °C, Albacete a Zaragoza 42.6 °C, Madrid 42.2 °C, Burgos 41.8 °C, Valladolid 40.2 °C. Nejnižší teploty: Albacete −24.0 °C, Burgos −22.0 °C, Salamanca −20.0 °C, Teruel −19.0 °C, Madrid −14.8 °C, Sevilla −5.5 °C.
• Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao −8.6 °C, Oviedo −6.0 °C, Gijon a La Coruña −4.8 °C.
• Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.

Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělské dědictví v roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou smlouvou.

Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.

Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádějí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.

Španělské království se dělí na 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií.

Autonomní společenství nebo autonomní město	Vlajka	Hlavní město	Rozloha [km²]	Počet obyv.[76]	Počet provincií
Andalusie (Comunidad Autónoma de Andalucía)		Sevilla	87 268	8 039 399	8
Aragonie (Comunidad Autónoma de Aragón)		Zaragoza	47 719	1 269 027	3
Asturie (Comunidad Autónoma del Principado de Asturias)		Oviedo	10 604	1 076 635	1
Baleárské ostrovy (Comunidad Autónoma de las Islas Baleares / Comunitat Autònoma de les Illes Balears)		Palma de Mallorca	4 992	983 131	1
Baskicko (Comunidad Autónoma del País Vasco / Euskal Herriko Autonomia Erkidegoa)		Vitoria / Gasteiz	7 234	2 124 846	3
Extremadura (Comunidad Autónoma de Extremadura)		Mérida	41 634	1 083 879	2
Galicie (Comunidad Autónoma de Galicia)		Santiago de Compostela	29 574	2 762 198	4
Kantábrie (Comunidad Autónoma de Cantabria)		Santander	5 321	562 309	1
Kanárské ostrovy (Comunidad Autónoma de Canarias)		Santa Cruz de Tenerife & Las Palmas de Gran Canaria	7 447	1 968 280	2
Kastilie a León (Comunidad de Castilla y León)		Valladolid	94 223	2 510 849	9
Kastilie-La Mancha (Comunidad Autónoma de Castilla-La Mancha)		Toledo	79 463	1 894 667	5
Katalánsko (Comunidad Autónoma de Cataluña / Comunitat Autònoma de Catalunya)		Barcelona	32 114	7 197 174	4
La Rioja (Comunidad Autónoma de La Rioja)		Logroño	5 045	301 084	1
Madrid (Comunidad de Madrid)		Madrid	8 028	6 008 398	1
Murcie (Comunidad Autónoma de la Región de Murcia)		Murcia	11 313	1 335 792	1
Navarra (Comunidad Foral de Navarra / Nafarroako Foru Komunitatea)		Pamplona	10 391	600 027	1
Valencie (Comunidad Valenciana / Comunitat Valenciana)		Valencia	23 255	4 692 449	3
Ceuta (Ciudad de Ceuta)		Ceuta	20	75 816	1
Melilla (Ciudad de Melilla)		Melilla	13	66 871	1

Dálnice A-42

Vlak AVE

Stanice madridského metra

Španělsko má hustou dálniční síť, patří k nejrozsáhlejším v Evropě i na světě. Síť dálnic doplňují státní, autonomní a regionální silnice.

• délka silniční sítě: 664 610 km (údaj z roku 2000)
• nejvyšší povolená rychlost na dálnicích 120 km/hod
• nejvyšší povolená rychlost na hlavních silnicích (značené N) 100 km/hod
• nejvyšší povolená rychlost na ostatních silnicích 90 km/hod
• nejvyšší povolená rychlost v obcích 50 km/hod
• maximální povolené množství alkoholu v dechu 0,5 mg/l
• další informace:
  • řidič nosící brýle musí mít u sebe brýle náhradní
  • není povoleno za jízdy telefonovat (ani s hands-free)
  • telefonní číslo na dopravní policii: 062
• Označení silnic
  • dálnice – autopista (s poplatkem): (AP)
  • dálnice – autovía (bez poplatku): (A)
  • státní silnice: (N)
  • ostatní silnice: různé, dle zkratek autonomních společenství, regionů…

Ve Španělsku se také nachází poměrně rozsáhlá síť vysokorychlostních železničních tratí systému AVE a Alvia. Doplněna je o některé další regionální tratě. Správcem infrastruktury je společnost ADIF, hlavním dopravcem je Renfe Operadora (dříve Renfe). V aglomeracích velkých měst (Madrid, Barcelona…) jsou provozovány vlaky příměstské železnice Cercanías.

Ve větších městech je provozována městská hromadná doprava, metro se nachází v následujících městech – Madrid, Barcelona, Bilbao, Sevilla, Valencie a Palma de Mallorca.

Tři největší letiště ve Španělsku jsou Adolfa Suaréze v Madridu, El Prat v Barceloně a v Palmě de Mallorce (2016). Vlajkovou leteckou společností je Iberia, mezi další velké společnosti patří Air Europa, ASL Airlines Spain, Swiftair, Volotea, Vueling či Wamos Air.

Jazyková mapa Španělska

     galicijština, úřední v Galicii

     asturština/leónština

     španělština, úřední

     aragonština

     katalánština, úřední v Katalánsku, Valencijském společenství a na Baleárách

     okcitánština, úřední v Katalánsku

     baskičtina, úřední v Baskicku a Navarře

Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná také jako kastilština (castellano). K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (catalá), galicijština (galego), baskičtina (euskara) a okrajově aranéština. Katalánština je druhým nejpoužívanějším jazykem; mluví jí většina obyvatel Katalánska, Valencie a Baleár, vedle toho je úředním jazykem Andorry. Galicijštinu aktivně používá zejména venkovské obyvatelstvo Galicie, baskičtinu většina Baskicka a Navarry. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.

Zatímco ve 20. století bylo Španělsko zemí, odkud emigranti odcházeli (před občanskou válkou, frankismem či ekonomickými krizemi), na přelomu 20. a 21. století zaznamenala silnou vlnu migrace, která, byť již o něco slabší, pokračuje dodnes. S čistou mírou imigrace 1,5 % v roce 2005 bylo po Kypru na druhém místě v EU.[81] V současnosti zaujímá s hodnotou 0,99 % 15. místo v unii.[82] V roce 2008 tvořilo 5 220 000 cizinců 11,8 % obyvatel Španělska.[83]

Počátkem osmdesátých let se Španělsko změnilo na imigrační zemi a tomu přizpůsobilo i své zákony a instituce. Od roku 1991 kontroluje Španělsko také pod tlakem vnitřních proticizineckých proudů příchody zhruba jednoho milionu severoafrických sezónních pracovníků prostřednictvím vízové povinnosti.Podle odhadů nelegálně pracující cizí občané, kterých bylo v osmdesátých letech 20. století asi čtvrt milionu, přicházeli především z Maroka a z Latinské Ameriky /Peru, Argentina/. Pomocnice v domácnosti přicházely koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let 20. století z Filipín a Dominikánské republiky. V posledních letech však mezi příchozími převážili Evropané. Největší zastoupení mají Rumuni (729 000), rychle stoupá podíl Britů (352 000) a dalších občanů starých států Evropské unie, např. Portugalska i Polska.[84] Nejvíce imigrantů se usazuje v Madridu a na pobřeží Středozemního moře, naopak Galicie či Asturie příliv cizinců téměř nepocítily.

Pablo Picasso

Španělsko proslavili světově věhlasní umělci – čtyři z nejslavnějších světových malířů Francisco de Goya, Diego Velázquez, Pablo Picasso a Salvador Dalí byli Španělé.[86] Originálním modernistou byl též Joan Miró. Ve Španělsku působil i slavný řecký malíř El Greco. Jusepe de Ribera reprezentoval středověký tenebrismus. Klíčovými představiteli španělského malířského baroka byli Bartolomè Esteban Murillo a Francisco de Zurbarán. Enrique Simonet se stal důležitým představitelem tzv. orientalismu 19. století, Joaquín Sorolla vytvořil v té době řadu slavných historických maleb. Z avantgardistů 20. století se prosadil kubista Juan Gris, expresionista Antón Lamazares či reprezentant informelu Antoni Tàpies.

Nejoceňovanějším španělským sochařem je Eduardo Chillida, známý svými abstraktními skulpturami.[87] Před ním patřili k ceněným renesanční tvůrce Alonso Berruguete, barokní sochař Alonso Cano, průkopník modernismu Julio González.

Antoni Gaudí byl legendárním experimentujícím architektem, představitelem radikálního modernismu v architektuře je Santiago Calatrava.[88] Rafael Moneo je nositel prestižní Pritzkerovy ceny, zvané též "Nobelova cena za architekturu". Roku 2017 se stejné pocty dostalo katalánskému studiu RCR Arquitectes.[89] Vrcholnou španělskou renesanční architekturu tvořil zejména Juan de Herrera (Královský palác v Aranjuezu). Lluís Domènech i Montaner byl v 19. století klíčovým představitelem katalánského modernismu. Ricardo Bofill se podílel v 21. století i na rozvoji Prahy (Corso Karlín) a Bratislavy (Panorama City).[90]

Enrique Iglesias

Nejslavnějším španělským skladatelem vážné hudby je patrně Manuel de Falla.[91] Nejvýznamnějším autorem 16. století byl Tomás Luis de Victoria. Isaac Albéniz napsal řadu moderních skladeb na motivy španělského folklóru, Enrique Granados se snažil vytvořit španělský národní styl vážné hudby, Joaquín Rodrigo probojovával vstup kytary do vážné hudby. Z interpretů získali mezinárodní věhlas tenoristé Plácido Domingo a José Carreras, houslista Pablo de Sarasate, violoncellista Pablo Casals, gambista Jordi Savall či kytaristé Francisco Tárrega, Fernando Sor a Andrés Segovia.

V ryze národním stylu flamenco se prosadili kytaristé Paco de Lucía a Camarón de la Isla. Slavnou tanečnicí flamenca byla Carmen Amaya, zpěvačkou Lola Flores.

Do globálního popu pronikl Julio Iglesias, Enrique Iglesias či Alejandro Sanz. Krátce se to povedlo i skupinám Baccara (hit Sorry, I'm a Lady) či Las Ketchup (Aserejé). Zpěvačka Massiel vyhrála Eurovision Song Contest v roce 1968.

Miguel de Cervantes

Základním stavebním kamenem písemnictví na Pyrenejském poloostrově je hrdinský epos Píseň o Cidovi. Jde o nejstarší dochovaný text španělské literatury, pomineme-li andaluské jarchas, verše zapsané kolem roku 1042 arabským písmem.[92] Vznikl kolem roku 1140, vydán byl teprve v roce 1779. Autor je neznámý. Prvním velkým španělským básníkem známým jménem byl v 15. století Jorge Manrique, dramatikem pak Fernando de Rojas, tvůrce divadelní hry Celestina.

Rozmach prožila španělská literatura v barokní éře. Jeho symbolem je Miguel de Cervantes y Saavedra, autor proslulé knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, která je zakladatelským činem žánru moderního románu. Ve stejné době tvořili i dva z nejslavnějších světových dramatiků Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca. Vedle nich působil například i klasik pikareskního románu Francisco de Quevedo nebo Tirso de Molina, který uvedl do světové kultury postavu Dona Juana. Z básníků to byl především Luis de Góngora. Barokní éra je někdy nazývána zlatým věkem španělské literatury.

Federico García Lorca

Romantismus 19. století reprezentovali především básníci Gustavo Adolfo Bécquer a José de Espronceda, z prozaiků pak Mariano José de Larra. Galicijská literatura v romantismu nachází svého největšího klasika, básnířku Rosalíi de Castro. Realismus našel výraz v díle Benito Péreze Galdóse, naturalismus pak Vicente Blasco Ibáñeze. Nejoceňovanějším dramatikem 19. století byl José Echegaray.

Na přelomu století se ohlásila Generace 98, formovaná především otřesem španělské porážky ve španělsko-americké válce. K jejím pilířům patřili Miguel de Unamuno, Antonio Machado, Ramón del Valle-Inclán, Pío Baroja či Jacinto Benavente. Generaci roku 14 (španělská literární věda má dělení na generace v mimořádné oblibě) zvanou též Novecentismo představoval zvláště Juan Ramón Jiménez. V následující generaci roku 1927 vynikl Federico García Lorca, zastřelený frankisty. Vedle něj k ní náleželi Jorge Guillén, Vicente Aleixandre, Rafael Alberti a Dámaso Alonso. Generace 36 byla poznamenaná hlavně zkušeností občanské války, patřili k ní Camilo José Cela či Miguel Delibes. Ke hvězdám poválečné Generace 50 patřili Juan Goytisolo, Ana María Matute a Juan Marsé. Ve 21. století na sebe upozornil například Carlos Ruiz Zafón, zejména svým bestsellerem Stín větru.

Nobelovu cenu za literaturu získalo pět Španělů, Cela, Aleixandre, Jiménez, Benavente a Echegaray. Nejprestižnějším španělským literárním oceněním je Cervantesova cena, kterou mohou získat nejen Španělé, ale všichni španělsky píšící autoři.

Pedro Almodóvar a Penélope Cruzová

V posledních desetiletích nabývá ve Španělsku na významu kinematografie. Klasikem španělského filmu byl režisér Luis Buňuel, silně ovlivněný avantgardou a surrealismem. Jeho snímky z meziválečné éry Andaluský pes nebo Zlatý věk patří do zlatého fondu světové kinematografie. Ale dokázal si získat ohlas i po válce, snímky jako Viridiana, Kráska dne nebo Nenápadný půvab buržoazie.

Na Buňuela navazoval především tvůrce psychologických filmů Carlos Saura. K úspěšným tvůrcům patřili i Jess Franco, Fernando Arrabal, Bigas Luna, Mario Camus, Fernando Trueba, Luis García Berlanga či José Luis Garci, který roku 1982 získal jako první Španěl Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Mezi soudobé tvůrce patří Alejandro Amenábar (Ti druzí), Jaume Collet-Serra (Dům voskových figurín), Isabel Coixetová, Julio Médem a zejména Pedro Almodóvar (Vše o mé matce, Špatná výchova).

V Almodóvarových filmech se proslavila herečka Penélope Cruzová. V Hollywoodu se prosadili i herci Antonio Banderas a Javier Bardem. Daniel Brühl se proslavil v komedii Good Bye, Lenin!. Hvězdou 50. let byla Sara Montielová.

Nejvýznamnější filmovou akcí ve Španělsku je Mezinárodní filmový festival v San Sebastiánu, který se od roku 1953 každoročně koná ve městě San Sebastián. Jeho hlavní cenou je Zlatá mušle.

El Escorial

Sagrada Família

Španělsko disponuje mimořádným kulturním dědictvím. Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány jeskyně Atapuerca, kde byly nalezeny archeologické pozůstatky nejstaršího osídlení hominidů v západní Evropě, jeskyně Altamira, ve které byly nalezeny roku 1879 pravěké nástěnné malby, převážně s motivy zvířat (plus skalní malby na mnoha dalších místech Pyrenejského poloostrova), neolitické dolmeny v Antequeře, maják Herkulova věž z římských časů, jeden z nejlépe dochovaných antických akvaduktů – akvadukt v Segovii a další antické památky v Méridě, Lugu a Tarragoně, komplex paláců a pevností maurských panovníků Granady Alhambra, gotické katedrály Panny Marie v Burgosu a v Seville, bývalé královské paláce El Escorial u Madridu a Alcázar v Seville, současný královský palác v Aranjuezu, Indický archiv v Seville, kláštery Poblet, Santa María de Guadalupe, San Millán de Yuso a San Millán de Suso, Llotja de la Seda (hedvábná burza) ve Valencii, série renesančních staveb v Úbedě a Baeze, secesní skvosty Palau de la Música Catalana a nemocnice Sant Pau v Barceloně či Biskajský most v Bilbau, jež je nejstarším gondolovým mostem na světě. Na seznam byla zapsána i celá historická centra měst Córdoby (v ní např. slavná Mezquita), Ávila, Toledo, Cáceres, Salamanca, Cuenca, Alcalá de Henares, Medina Azahara, San Cristóbal de La Laguna a Santiago de Compostela, jež je od středověku jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy, a v jehož středu září známá katedrála. Samostatnou položkou na seznamu je i skupina sedmi barcelonských staveb architekta Antoni Gaudího: Casa Vicens, Casa Batlló, Casa Milà, Palác Güell, nedokončený kostel Colònia Güell, park Güell a monumentální chrám Sagrada Família, asi nejslavnější Gaudího stavba.[93] Z nejnovějších staveb vzbudilo velké diskuse Auditorium na Tenerife z dílny architekta Santiago Calatravy. Z pera stejného tvůrce je i unikátní Město umění a věd, reprezentativní národní muzeum ve Valencii, vybudované v letech 1991–2005. Novým symbolem Madridu jsou čtyři výškové budovy v Cuatro Torres Business Area: Torre Caja Madrid, Torre de Cristal, Torre Sacyr Vallehermoso a Torre Espacio.

Paella

Gastronomické zvyklosti ve Španělsku jsou trochu jiné než ve střední Evropě. Především oběd se podává až mezi 13:30-16:00, večeře pak po 21. hodině. Jako v jiných středomořských zemích je ve stravě hodně zeleniny a typické jsou saláty. Nikdy v nich nechybí olivový olej - Španělsko je jeho největším producentem i konzumentem na světě.

Nejznámějším a nejrozšířenějším španělským jídlem je paella, rýžové jídlo se šafránem, grilovanou zeleninou a masem, obvykle králičím nebo kuřecím, existují ale i variace s mořskými plody či šneky. Paella se připravuje na veliké pánvi, často pod širým nebem, například na různých slavnostech. Tradice říká, že má kořeny ve Valencii. Dalším typicky španělským jídlem je studená rajčatová polévka gazpacho a také tortilla espaňol, neboli omeleta ze syrových brambor, vajec a cibule. Španělská tortilla se připravuje na oleji ve speciální dvojpánvi, která vytvaruje tortillu do výšky 2–3 cm. Velmi oblíbené jsou také ryby na všechny způsoby, k typickým jídlům patří například bacalao, neboli treska, která se nasolí, nechá se takto vysušit a před vařením se znovu namáčí. Existuje i řada slavných krajových specialit. Galicie dala Pyrenejskému poloostrovu pokrm calderada de pescado, z ryb a zeleniny, ochucených mj. šafránem a vavřínem. Asturie je zase známa masovou pochoutkou fabada asturiana, z bílých fazolí, vepřového jelita, chorizu a slaniny.

Oblíbenou lahůdkou je jamón serrano, sušená šunka podobná parmské. Španělé takto suší i jiné vepřové produkty, obecně se nazývají charcutería. Tradiční jsou jednohubky zvané tapas podávané před jídlem. Ze sladkých dezertů jsou typické dlouhé (a značně mastné) koblihy churros con chocolate, koláč z křehkého nekvašeného těsta zvaný flan nebo mandlová nebo oříšková pasta s medem a skořicí zvaná turron.

Španělé jako jiné středomořské národy rádi pijí a pěstují víno, například ve variantě tinto de verano (koktejl vína s citronádou zvanou La Casera) nebo v podobě šumivého katalánského vína Cava, připomínajícím šampaňské, či andaluského dezertního vína Sherry (jerez). Mají ale rádi i punč sangríi.

• CHALUPA, Jiří. Dějiny Španělska v datech. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 551 s. ISBN 978-80-7277-482-1.
• CHALUPA, Jiří. Dějiny Španělska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 752 s. ISBN 978-80-7422-525-3.
• CHALUPA, Jiří. Španělsko. 2. vyd. Praha: Libri, 2010. 219 s. ISBN 978-80-7277-478-4.
• UBIETO ARTETA, Antonio. Dějiny Španělska. 3. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 915 s. ISBN 978-80-7106-836-5.

• Dějiny Španělska
• Hispanoamerika
• Pohřebiště španělských panovníků
• Seznam měst ve Španělsku
• Seznam španělských vládců
• Španělské impérium

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Španělsko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Španělsko ve Wikislovníku
• Španělsko na OpenStreetMap
• Spain - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-04. (anglicky)
• Spain (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Spain [online]. U.S. Department of State, Spain [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Spain [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-18. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Madridu. Souhrnná teritoriální informace: Španělsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-15 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• CARR, Sir Raymond, a kol. Spain [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky)