George Santayana

Narodil se v rodině španělských diplomatů, dětství prožil v Madridu a v Ávile a od roku 1872 žil s matkou a třemi sourozenci v Bostonu. Po maturitě na klasickém gymnáziu studoval od roku 1882 na Harvardu, kde mezi jeho učiteli byli i William James a Josiah Royce. Po promoci 1886 studoval dva roky v Berlíně a napsal monografii o Rudolfu Hermannovi Lotzem, kterou roku 1890 na Harvardu obhájil a stal se profesorem. Roku 1912 toto místo opustil, protože chtěl mít větší svobodu, a odstěhoval se do Evropy. Žil pak jako nezávislý spisovatel v Paříži a v Oxfordu a od roku 1925 trvale v Římě, od začátku války v klášterním útulku „Modrých sester“.

Santayana byl velice plodný a úspěšný spisovatel a do roku 1904 se věnoval hlavně poezii. Jeho jediný román, „Poslední puritán“ mu získal ve třicátých letech světovou proslulost. Jeho hlavní díla jsou:

• The Sense of Beauty (Smysl pro krásu 1896)
• Interpretations of Poetry and Religion (Interpretace poezie a náboženství 1905/06)
• The Life of Reason (Život rozumu 1905/06)
• Three Philosophical Poets (Tři filosofičtí básníci – Lucretius, Dante a Goethe 1910)
• Soliloquies in England and Later Soliloquies (Samomluvy v Anglii a další samomluvy 1922)
• Scepticism and Animal Faith (Skepticismus a živočišná víra 1923)
• Dialogues in Limbo (Dialogy v Limbu 1925)
• Platonism and the Spiritual Life (Platonismus a duchovní život 1927)
• The Realms of Being (Oblasti bytí 1927)
• The Realm of Matter (Oblast hmoty 1930)
• Some Turns of Thought in Modern Philosophy (Několik obratů myšlení v moderní filosofii 1933)
• The Last Puritan (Poslední puritán, román 1935)
• Obiter Scripta (Řečeno výše 1936)

Santayanovo myšlení bylo ovlivněno pragmatismem jeho bostonských učitelů, zejména W. Jamese, Spinozou a Lotzem, vyvíjelo se však velmi samostatně. Santayana je myslitel lidského jednání (praxe), z jehož potřeb se odvíjí i poznání a intelekt. Za základ všeho považoval Santayana hmotu, avšak vysoce hodnotil i symbolické činnosti ducha, které nelze na hmotu redukovat. Umění, náboženství a věda jsou si podle něho blízké tím, že pracují se symboly; umění a náboženství jsou mu expresivní oslavou plnosti života a pokud by se zaměnily za vědu, ztratilo by se jak umění žít, tak smysl pro krásu - pro Santayanu tak důležitý.