Svatá aliance

Svatá aliance bylo spojenectví tří států Ruska, Rakouska a Pruska vytvořené v roce 1815, v reakci na napoleonské války a francouzskou revoluci.[1] Mělo dohlížet na dodržování tradičního řádu na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). V roce 1818 se na základě rozhodnutí z kongresu v Cáchách připojila ke Svaté alianci i Francie. Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Klemens Wenzel von Metternich, mluví se někdy také o Metternichovském systému. Revoluční myšlenky však nezapadly a již v letech 1830 a 1848 musely velmoci Svaté aliance čelit vzpourám s ideály francouzské revoluce na svém vlastním území. Navíc i protichůdné zájmy a neshody mezi velmocemi brzy poté vedly k rozpadu aliance, za jejíž definitivní konec bývá považována krymská válka (1853–1856), kdy se Francie postavila proti Rusku v jeho boji s Osmany.[2] Celkový ráz mezinárodní politiky, která fungovala v Evropě od Vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, se označuje také jako Koncert velmocí.[3]

Zakládající země Svaté aliance na mapě zobrazující stav jejich hranic z roku 1840.
      Ruské impérium

Vytvoření Svaté aliance

Svatá aliance byla ustanovena smlouvou podepsanou v Paříži 26. září 1815 zástupci Rakouska, Ruska a Pruska po porážce francouzského císaře Napoleona. Spojenci se ve smlouvě zavázali bránit v Evropě šíření liberálních a sekulárních myšlenek.

Kongresy aliance

Kongres v Cáchách 1818
Podrobnější informace naleznete v článku Kongres v Cáchách.

Kongresu, který se uskutečnil od září do listopadu 1818 v Cáchách se zúčastnili panovníci, ministři a diplomaté z Pruska, Rakouska, Ruska, Spojeného království a Francie. Během kongresu bylo rozhodnuto o předčasném stažení okupačních vojsk z Francie, která tak byla zařazena zpět mezi mocnosti a stala se rovněž členem Svaté aliance. Na kongresu se dále řešila také práva židovského obyvatelstva a obchod s otroky.

Kongres v Karlových Varech 1819

Na kongresu konaném v roce 1819 v Karlových Varech byly účastníky řešeny studentské a národní manifestace v Německém spolku. Došlo k vydání tzv. Karlovarských dekretů, které zakázaly nacionalistické studentské spolky a utužily cenzuru.

Kongres v Opavě 1820
Podrobnější informace naleznete v článku Opavský kongres.

Popudem pro svolání opavského kongresu, který se konal od října do prosince 1820, byl napjatý revoluční vývoj v Neapoli, Španělsku a Portugalsku. Na pozvání knížete Metternicha se jej účastnili monarchové a diplomaté z Rakouska, Ruska, Pruska, Velké Británie a Francie. Kvůli neshodám mezi mocnostmi byl kongres v prosinci 1820 přerušen s tím, že se diplomaté dohodli na pokračování jednání v Lublani.

Kongres v Lublani 1821

Lublaňský kongres v roce 1821 představoval pokračování předcházejícího opavského kongresu, který byl z důvodu vzájemných neshod předčasně ukončen.

Karikatura účastníků kongresu ve Veroně

Kongres ve Veroně 1822

V roce 1822 se konal kongres zástupců pěti velmocí v italské Veroně. Důvodem pro konání kongresu bylo především jednání o francouzské intervenci do Španělska, kde byl král po povstání armády přinucen přijmout ústavu a kde se rozhořela občanská válka. Dalším z tématů jednání byla situace v Řecku, kde vypuklo povstání proti osmanské nadvládě.

Rozpad aliance

Narůstající neshody mezi mocnostmi vedly k postupnému rozvolňování spojenectví již od poloviny 20. let 19. století. Ránu pro Svatou alianci představovala smrt ruského cara Alexandra, kterého na trůnu nahradil jeho bratr Mikuláš I. Pavlovič. Spojené království a Francie se proti sobě stavěly především kvůli neshodám v otázce sjednocení Itálie a rovněž kvůli problémům s hroutící se Osmanskou říší. Poté, co ve Francii v roce 1830 došlo k revoluci a ustanovení tzv. Červencové monarchie, zůstaly na obranu hodnot aliance znovu pouze Rakousko, Prusko a Rusko. Těmto monarchiím se revoluce v roce 1848 nakonec podařilo vojensky potlačit, avšak protichůdné zájmy na Balkáně proti sobě záhy obrátily dřívější spojence Rakousko a Rusko. Definitivní konec Svaté aliance znamenala krymská válka v letech 1853 až 1856, kdy Rakousko nepodpořilo proti Osmanské říši svého ruského spojence a vyhlásilo neutralitu.

Odkazy

Reference
  1. Ottův slovník naučný/Alliance svatá – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2020-06-18]. Dostupné online.
  2. Krymská válka: touha po vodce, novináři na bojišti a ruská porážka. iDNES.cz [online]. 2014-03-20 [cit. 2020-06-18]. Dostupné online.
  3. Impérium a koncert velmocí | Noviny. Lidovky.cz [online]. 2010-04-17 [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. (česky)

Literatura
  • HERRE, Franz. Metternich. Praha: Themis, 1996. 356 s. ISBN 80-85821-36-2. Kapitola Svatá aliance, s. 201–233.
  • KISSINGER, Henry. Obnovení světového řádu : Metternich, Castlereagh a potíže s mírem 1812 – 1822. Překlad Zdeněk Hron. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. 416 s. (Obzor; sv. 77). ISBN 978-80-7260-221-6.
  • SLADKOVSKÁ, Eva. Kongresy Svaté aliance. Historický obzor. 1998, roč. 9, čís. 11/12, s. 242–249. ISSN 1210-6097. (česky)
  • TEPLÍK, Tomáš. Evropská diplomacie v historických souvislostech : od počátků do vypuknutí první světové války. Svazek 1. Praha: Impronta, 2008. 921 s. ISBN 978-80-254-3527-4. Kapitola Vídeňský kongres, Svatá aliance a její rozklad, Vývoj Evropy do roku 1848, s. 697–740.
  • VEBER, Václav. Dějiny sjednocené Evropy : od antických počátků do současnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 645 s. ISBN 80-7106-663-X. Kapitola Evropa národních států, s. 95–117.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.