Eurozóna

Evropská komise v roce 1962 předložila ve svém Akčním programu pro druhou etapu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program předpokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Tlaky na měnovou koordinaci zemí Evropského hospodářského společenství (EHS) se zvyšovaly již od 50. let také kvůli problémům uvnitř brettonwoodského systému.[1] Brettonwoodský systém začal vykazovat známky napětí již na konci 50. let. V letech 1968–1969 hrozila nová éra měnové nestability, když si turbulence na trhu vynutily revalvaci německé marky a devalvaci francouzského franku. To ohrozilo společný systém cen společné zemědělské politiky, který byl v té době hlavním úspěchem Evropského společenství.[2]

Prvním impulsem k měnové integraci byl tzv. Barreho plán, přednesený v roce 1969 na zasedání Evropské rady francouzským premiérem Raymondem Barrem, který navrhoval větší hospodářskou koordinaci.[2]

Haagský summit, konaný v prosinci 1969, proto pověřil lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera, aby posoudil možnost přetvoření Evropského hospodářského společenství na hospodářskou a měnovou unii (HMU). Zpráva P. Wernera, která je známá jako Wernerův plán, byla představena v říjnu 1970. Podle tohoto plánu se během deseti let měla stát měnová unie realitou. Plán požadoval zřídit Evropskou centrální banku a přenést na evropskou úroveň mnohé fiskální pravomoci.[3]

Za opětovný pokus měnové integrace v dalším období je možné označit vytvoření Evropského fondu měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund – EMCF) jako nezávislého orgánu Rady Evropského společenství na základě jejího Nařízení č. 907/73 o zřízení Evropského fondu měnové spolupráce. Působil v Basileji, kde mu Banka pro mezinárodní platby poskytovala nezbytnou administrativní a technickou podporu.Jeho úlohou bylo snižování odchylek měnových kurzů členských států, a to prostřednictvím uskutečňováním společenské měnové politiky v oblasti měnových rezerv uložených v centrálních bankách členských států. V této sféře zároveň koordinoval postup centrálních bank. Jako zúčtovací jednotku v rámci svých operací používal Evropskou zúčtovací jednotku (European Unit of Acounting – EUA). Ta tvořila jakousi základnu, se kterou se porovnávaly měny členských států. Ani tato koncepce nebyla pro politickou neochotu účastníků odevzdat pravomoci na centrální orgán úspěšná. Fond byl rozpuštěn 1. ledna 1994, kdy jeho úlohu převzal Evropský měnový institut, zatímco Banka pro mezinárodní platby nadále působila jako zprostředkovatel po přechodné období do 15. května 1995.[4]

V červnu 1988 na zasedání Evropské rady v Hannoveru byla ustavena pracovní skupina, která byla pověřena navrhnout konkrétní kroky vedoucí k hospodářské a měnové unii. Pracovní skupina pracovala pod vedením tehdejšího předsedy Evropské komise Jacquese Delorse. Převážná většina námětů studie, známé pod názvem Delorsova zpráva, byla využita v navazující mezivládní konferenci o HMU a následně byla vtělena do Maastrichtské smlouvy.[5]

Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii) je smlouva posilující významně evropskou integraci a federalizaci a zakládající Evropskou unii. Byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Významnou novinkou byl plán zavedení jednotné měny v rámci hospodářské a měnové unie, obsahující konvergenční kritéria pro její přijetí. Za účelem toho, aby hospodářská a měnová unie mohla poskytovat rámec pro více pracovních míst a růst a aby bylo možné vyhnout se jejímu rozpadu, ekonomiky členských zemí musely před zavedením jednotné měny dosáhnout vysokého stupně konvergence. Proto byla ve Smlouvě o Evropské unii stanovena „maastrichtská kritéria konvergence“, která musí členské státy splnit, aby mohly zavést euro. Vedle těchto kritérií členské státy musely docílit sblížení vnitrostátních právních předpisů a pravidel řízení svých národních centrálních bank a měnových otázek. Maastrichtská kritéria konvergence byla vytvořena, aby zajistila, že ekonomika členského státu bude dostatečně připravena na přijetí jednotné měny. Poskytla společnou základnu pro stabilitu, dobrý stav a udržitelnost veřejných financí pro kandidátské země eurozóny, která odrážela sbližování hospodářských politik a odolnost proti hospodářským šokům. Kritérium směnného kurzu mělo ukázat, že je členský stát schopen spravovat své hospodářství bez devalvace měny.[2]

Hospodářské podmínky pro vstup do eurozóny pomáhají zajistit, že daná země je připravena na integraci do měnového režimu eurozóny. Jsou stanovena 4 kritéria hospodářské konvergence:

Míra inflace nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než míra inflace 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků. 

Schodek veřejných financí nesmí být vyšší než 3 % HDP. Veřejný dluh nesmí přesahovat 60 % HDP.

Kandidátská země se musí alespoň po dobu 2 let účastnit mechanismu směnných kurzů (ERM II), aniž by došlo k výrazným odchylkám od centrálního směnného kurzu stanoveného mechanismem ERM II nebo k devalvaci bilaterální centrální parity dané měny vůči euru.

Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb by neměla být o více než 2 procentní body vyšší než úroveň 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků z hlediska cenové stability.

Země, které se chtějí stát členy eurozóny, musejí rovněž prostřednictvím svých vnitrostátních právních předpisů a pravidel zajistit nezávislost svých národních centrálních bank a rovněž soulad jejich statutu s ustanoveními Smluv a jeho slučitelnost se statutem Evropské centrální banky (ECB) a Evropského systému centrálních bank (ESCB).[6]

• Evropská měnová unie
• Dluhová krize v eurozóně
• Grexit

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eurozóna na Wikimedia Commons
• Téma Eurozóna ve Wikicitátech