Alchymie

Tradice alchymie se opírá o archaické vědění, jehož původ se klade před potopu světa, a které bylo údajně bohatší než aktuální poznání. Jeho zbytky lze vypátrat v hermetické filosofii. Další zdroje lze najít v egyptské mysterijní tradici. Samotné dějiny této vědy podléhají četným interpretacím o jejím původu a cílech. Shoda panuje v metalurgické a obecně technologické koncepci. To je ovšem jen zlomek spektra, jímž dějiny alchymie prošly.

Dle legend bývá objev alchymie připisován egyptskému bohovi Thovtovi, který byl pokládán za autora 42 knih obsahujících veškeré vědění, vč. tzv. Smaragdové desky. Tyto knihy byly údajně ztraceny při katastrofě v Alexandrii roku 390. Řecká tradice připisuje autorství spisů a Smaragdové desky Hermovi Trismegistovi, který měl být králem v egyptských Thébách. Obě tradice se shodují na oblastech jeho působení jimiž byli lékařství, výklad snů a průvodcovství duší.

Za pravděpodobnější lze považovat, že se jedná o teorie vzniklé spolu s metalurgií, která se z Egypta rozšířila do Řecka a následně pak do Říma. Se zánikem západořímské říše se tyto teorie obohacené o některé myšlenky helénistických filosofů dostaly dále na východ, kde je přejali a upravili Arabové. Arabští alchymisté se kromě života kovů a filosofie začali zabývat i přípravou elixírů. Arabská alchymie se koncem 12. století dostala přes Španělsko do Evropy.

V Evropě se dále rozvíjela a byla akceptovanou metodou poznávání přírody až do 18. století. Nezřídka však přitahovala rozličné podvodníky a šarlatány a s prosazováním vědeckých metod a postupem poznání v oblasti přírodních věd zejm. v 19. století začala být alchymie považována za nevědeckou disciplínu.

V českých zemích dosáhla největšího věhlasu v období vlády císaře Rudolfa II., kdy také Praha byla „hlavním městem“ alchymie té doby a někdy proto v této souvislosti bývá označována jako „středověká Alexandrie“.

Přesto, že se dnešní věda dívá na alchymii velmi kriticky, lze se na ni dívat jako na předchůdce dnešní chemie a vědy obecně. Alchymie umožnila rozvoj experimentálního zkoumání, objevila celou řadu nových látek a chemických postupů.

Existuje několik výkladů tohoto slova, ale za nejpravděpodobnější bývají považovány dvě teorie:

1. Odvození od slova chemi tj. černá země, tradiční název Egypta (Plútarchos)
2. Odvození od slova ta chyta tj. v řečtině „tavitelné“, resp. chyma „slévání“, „tavení“

Aurora Consurgens – 15. stol.

Kámen mudrců (lat. Lapis philosophorum) – Alchymisté měli představu, že vhodným nasměrováním energie uspíší přirozený proces zrání kovů. Kámen mudrců je druhem fermentu, který uspíší zrání a dokáže proměnit (transmutovat) obecné kovy ve zlato, dokonalý kov. Rozpuštěn ve víně působí jako všelék (panacea). Je červeným projekčním práškem, který se vhazuje do taveniny obecného kovu. Červený lev je krycím jménem Kamene mudrců. Podobně jako Ježíš Kristus spasil mikrokosmos člověka, Kámen mudrců spasí makrokosmos. Mezi známé výrobce Kamene bývají řazeni Nicolas Flamel (1330–1418), který vlastnil okultní knihu, podle níž vyrobil zlato, Basilius Valentinus (15. stol.), který vlastnil projekční prášek, Alexander Setonius Scotus zvaný Seton Kosmopolita († 1604), který provedl několik úspěšných transmutací. Mezi další patří Ireneus Philaletha, mnich Laskaris (přelom 17. a 18. století) nebo Michael Sendivogius (1566–1636).

Proces výroby má různé stupnice o rozličném počtu stupňů. Čtveřici barev Velkého Díla uvádí již Marie Alchymistka a na této čtveřici se shodují pozdější pokračovatelé tradice.

• Zčernání (řec. melanosis, lat. nigredo)
• Zbělení (řec. leukosis, lat. albedo)
• Zežloutnutí (řec. xanthosis, lat. citrinitas)
• Zčervenání (řec. iosis, lat. rubedo)

Často se uvádí 12 stupňů výroby Kamene daných do souvislosti se znameními zvěrokruhu.

• Kalcinace (calcinatio) – očištění látek vstupujících do procesu, vytvoření výchozích slitin
• Koagulace (coagulatio) – fáze při níž by mělo dojít k odejmutí vlhkosti ztvrdnutím kapalných ingrediencí
• Fixace (fixatio) – totéž co pro kapalné látky je koagulace, je pro plynné fixace, prchavé se stává stálým a odolává ohni
• Rozpouštení (solutio) – rozpuštění látek ve sloučenině, pevné se roztéká
• Vaření též digesce (coctio) – zahřívání látek na různé teploty, dochází ke změně skupenství a oddělování
• Destilace (destilatio) – očišťování látky od nežádoucích příměsí odpařováním a kondenzací
• Sublimace (sublimatio) – tělo se stává oduševnělé, duch se ztělesňuje, hmotě se vrací původní čistota
• Separace (separatio) – oddělování a filtrace
• Cerace (ceratio) – látka měkne a získává vlastnosti vosku
• Kvašení (fermentatio) – získaná materie se stává tělem, k němuž se přivtěluje se duše.
• Zmnožení (multiplicatio) – zvětšení schopností Kamene
• Projekce (proiectio) – aplikace získaného činidla na obecné kovy a jejich proměna ve stříbro nebo zlato

Elixír života (lat. panacea) – V rámci alchymistického procesu proměny obecných kovů ve zlato se též označuje Pitné zlato (lat. aurum potabile). Na jedné straně má být lékem na choroby (např. smrtelnou rakovinu) a tím zajistit prodloužení života. Na druhé straně se řeší problém obecného prodloužení života, nezávisle na nemocech. Inspirace se získává v samoobnovujícím se životě (svlékání staré kuže u hadů, regenerace, omládnutí) a z představy stabilní substance, kterou je možné transmutovat nestabilní životní formy.

V čínské tradici odpovídá panacea dosažení diamantového těla, v indické jí odpovídá^[zdroj?] ájurvéda.

Medicína v alchymistickém (esoterním) kontextu je vždy svázaní s představou celistvosti. Často se dává mikrokosmos člověka do souvislosti s makrokosmem. Pro Hildegardu z Bingenu byl život rozmluvou o spáse, Paracelsus (1493–1541) navazuje na lidové léčitelství, které bývá prosyceno magií. U Paracelsa je ústředním znakem souvztažnosti lidského organismu a kosmu pojem astrum. Do souvislostí s principy alchymie bývá řazen Samuel Hahnemann (1755–1843), zakladatel homeopatie.

Materia prima – pralátka, z níž může změnou formy vzniknout nekonečná řada těl. Je nazývána semenem, chaosem, univerzální substancí. Není jí snadné v přírodě nalézt, ačkoliv je obsažena ve všech substancích. Je jakýmsi chemickým invariantem, při jehož prozkoumávání bylo shromážděno mnoho chemicko-technologických poznatků. Materia prima je výchozí látkou Velkého díla, jehož vyjádření spočívá v tezi, že vše je v jednom. Protože alchymista není zásluhou své nedokonalosti schopen pracovat s materii prima, volí jiné výchozí látky.

Z pralátky pramení protiklady dvojnosti nahoře/dole, mužské/ženské, sulfur/merkur. Cílem alchymistického procesu je protiklady opět sjednotit (coniunctio oppositorum). Výsledkem má být hermafrodit (androgyn, filosofický rebis, compositum de compositiis).

Tria principia – tři pilíře (arkány), z nichž je tvořen celek světa.

Symboly tří pilířů (síra, rtuť a sůl)

• Sal (sůl, tělo) – princip přirozenosti
• Sulfur (síra, duše) – fixní princip
• Merkur (rtuť, Duch) – prchavý princip

Dělení vychází ze staré hermeticko-gnostické tradice. Ve spojení s alchymií došlo k novým interpretacím ve světle přírodních poznatků, zejména k přehodnocení tělesnosti. Sal jako tělesnost je zprostředkovatel spojení mezi Sulfurem (duší) a Merkurem (Duchem). Duše je fixována na tělesnost a Merkur (analogicky k Hermovi jako zprostředkovateli spojení mezi Olympem a podsvětím) je aktivním principem protikladů duše a těla.

Tento koncept přijímá Jakob Böhme a později z nich čerpá německá naturfilosofie (Friedrich Schelling a G.W.F. Hegel).

Kvintesence – je aktivní princip každého těla. Je možné jej extrahovat z látek destilací. Spiritus (duch) vini (vinný líh) nazývaný též hořlavá voda reprezentuje spojení dvou protikladných živlů. Odpařování a zkapalnění vinného lihu považují alchymisté za experimentální důkaz přeměny živlových podstat.

Spiritus mundi – světový duch, nazývaný též vyživující mléko, umí rozpouštět zlato a je obsažen v rose.

Alkahest – univerzální rozpouštědlo, které umí rozpustit veškeré látky (bohužel i nádobu, v níž se má uchovávat). Je důležitou složkou při procesu Velkého Díla. Za rozpouštědla se považují potaš nebo lučavka královská.

Johann Rudolf Glauber (1604–1668) alkahest interpretoval jako alkali est, pracoval na univerzálním rozpouštědle a jako vedlejší produkt svého spagyrického snažení získal síran sodný.

Homunkulus – Představuje koncept umění stvořit živou bytost a život obecně. Bývá uváděn v souvislosti s Golemem, jehož podle legend stvořil pražský rabín Jehuda Löw ben Bezalel (1520?–1609). Častěji se homunkulus objevuje v retortě jako antropomorfní substance (človíček) při alchymistickém procesu.

John Dee (1527–1608)

Monáda – vše vzniká z jedné příčiny. O zachycení monády za použití astrologické a živlové symboliky se pokusil John Dee (1527–1608)

Astrologie – Z poselství Herma Trismegista egyptskému Amonovi vyplývá, že člověk je malým světem, který projde při zrození shlukem paprsků sedmi planet, které mají nějaké postavení ve zvěrokruhu. Člověk je mikrokosmos nebo člověk je obrazem makrokosmu. Z astrologie především čerpá alchymická ikonografie, kde planetám odpovídají kovy.

Kabala – Spojovací článek mezi duchovním a materiálním světem. Disponuje uměním interpretovat číselné hodnoty (gematrie). Kabalistický strom života (10 sefirot, božských emanací) zařadila alchymie do svého symbolického řádu jako analogii chemických procesů. Ilustruje to alchymii jako jistý druh synkretismu a ukazuje její otevřenost k množství systémů a epistémů, zároveň podtrhuje různorodost (nejednotnost) jejích proudů a směrů. Alchymistická kabala měla později vliv na rosekruciánství, theosofii.

Heinrich Cornelius Agrippa z Nettesheimu (1486–1535) ve svém díle o kabbale uvádí řady stupnic, kterými disponuje okultní filosofie. Stupnice, čísla a řady dává do souvislosti s planetami, hudební harmonií nebo geometrií lidského těla. Stal se tak autoritou pro řadu hermetiků a ovlivnil tak alchymistické postupy.

Nedorozumění plyne z konfrontace s moderní vědou, která podrobuje svým kritériím i zkoumání alchymie. Vědecky sporná je měřitelnost a opakovatelnost alchymistických experimentů. Alchymie dává přednost před fakty filosofickým východiskům a chce být vědou příčin. Skepticky se dívá na utilitární přístup k přírodě, s nímž kalkuluje věda. Nelze ji redukovat na materiální způsob poznávání, neboť nelze odmyslet její spirituální zaměření. Alchymistická práce mnohdy usiluje o zrušení oddělenosti subjektu od objektu, čímž bývá dávána do souvislostí s magickým myšlením. Hermetické poznatky o vzniku a zániku zakládají odlišný koncept tzv. neživé přírody (rudy opět dorostou). Z jejího hermetického okruhu pochází myšlenka, že universum musí být zákonité. Hermetickými prvky jsou zatíženy i některé vývody přírodních věd. Jako o hermetických můžeme mluvit v jistém smyslu o modelech vědeckých zákonů. Zákon o zachování hmoty byl odvozen z přírodní filosofie. Tyto úhly pohledu komplikují striktní rozlišení mezi vedou a hermetismem.

Nejasná řeč

Alchymistické nápisy na hradě Budyni

Přestože řada alchymistů pracovala spíše jako technologové (metalurgové), získává alchymie odstín tajné vědy. Zčásti je to pocitem výlučnosti, zčásti jistou zapovězeností, zčásti přesvědčením, že adepti pronikají do tajemství vesmíru, z části z psychologických důvodů. Alchymista vstupoval do dění takovou měrou, že jeho výpovědi se nutně musely stávat subjektivními a v jistém smyslu šlo o iniciaci. Zároveň neexistovala jasná metodologie a neutrální úhel pohledu, a pokud ano, tak je tvořily tradiční autority. Spisy jsou povahou hermetické vědy vtaženy do interpretačního rámce. Lze hovořit o specifickém alchymistickém jazyku, který má podobu šifry. Záměrem je přimět adepta projít všechny kontexty starého symbolismu vědění, aby mohl porozumět určitému slovu, nebo pasáži. Těmito kontexty bylo i probuzení adeptovy nevědomé (temné) části duše.

C.G.Jung vyslovil názor, že alchymii lze chápat jako projekční techniku nevědomých psychických procesů. Přirozenost lidské duše směřuje k celistvosti a alchymie nese všechny znaky individuace. Tendence lidské psýchy najít cíl v Bytostném Já, které zahrnuje vědomí i nevědomí, má alchymistickou analogii ve snaze o sjednocení protikladů. Jung interpretoval alchymistické obrazové série ve světle své terapeutické metody nazvané aktivní imaginace. Práce, která se odehrává v alchymistově tyglíku je vizí, imaginací a produkuje obrazy mezi spánkem a bděním. Jejím důsledkem je proměna (transmutace) samotného adepta integrací nevědomých archetypů vystupujících jako symboly s vědomým já.

Důležité na pochopení vztahu alchymie a hlubinné psychologie je vnímání chemického experimentu jako cesty plné překážek. Na této cestě se dají udělat chyby, které nezůstanou bez následku na adeptovu duši. Podobně v procesu individuace hrozí pohlcení nevědomím nebo naopak přílišná inflace vědomí. Zacházení s pravdou jako s mystériem je psychicky příznačné pro alchymistické vnímání jevů, metody práce a způsoby poznávání skutečnosti.

• MATULA, V.H. Hledání kamene mudrců. Praha: Orbis, 1948.
• JAHN, Jiljí Vratislav. Krištof Bergner, měšťan a chemik pražský v 18. věku. Praha: vl.n., 1879. Dostupné online. Život posledního „pražského alchymisty„ a zároveň prvního „chemika z povolání“ v Čechách a jeho působení v dnes již zbořeném domě čp. 920 v Kozí ulici..
• CHOUROVÁ, Petra. Alchymisté nebo šarlatáni? Edward Kelley a John Dee v Čechách. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-456-2
• KARPENKO, Vladimír. Alchymie: nauka mezi snem a skutečností. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 521 s. ISBN 978-80-200-1491-7.
• KARPENKO, Vladimír. Alchymie: svět pohádek a legend. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 389 s. ISBN 978-80-200-1579-2.
• MORAIS, Lui. Alchimia seu Archimagisterium Solis in V libris. Rio de Janeiro: Quártica Premium, 2013.
• PRINKE, Rafal T. Omylů svůdná zahrada. Alchymické písemnictví do konce XVIII. století. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2929-4.

• Galerie alchymie na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu alchymie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo alchymie ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Alchymie v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Ivo Purš: Povaha alchymie a její historické výklady (část diplomové práce, 1998, katedra dějin umění Filosofické fakulty University Karlovy)
• Inspectus: Sekce Alchymie na CyberTempli Archivováno 1. 8. 2020 na Wayback Machine
• M. Ferus: Shrnutí dějin evropské alchymie Archivováno 19. 4. 2012 na Wayback Machine (zkoušková práce, 2005, Přírodovědecká fakulta University Karlovy)
• The Alchemy Web Site
• Stručný výkladový slovník českých skeptiků, Alchymie