Arabové

Nejstarší pojmenování etnika jako arabi (arubu ap.) jsou doložena v asyrských textech z první poloviny 1. tisíciletí př. n. l., nejstarší zpráva pochází z doby Salmanassara III. (9. století). Jednalo se o kočovné a polokočovné kmeny, které žily v oázách ve stepních a pouštních oblastech na Předním východě a používaly velbloudy. Byli ochránci karavan na důležitých cestách mezi Mezopotámií a Středozemním mořem, ale také podnikali loupežné nájezdy na území Asýrie a později Novobabylonské říše. Vnitřní uspořádání kmenů není zcela jasné, arabské „královny“ snad byly dědičné představitelky světské i náboženské moci a v době války určovaly vojenské velitele, které Asyřané nazývali „králi“. V jižní Arábii byla nejvýznamnější země a národ Sába s centrem v Máribu (dnešní Jemen). O civilizační úrovni svědčí kromě architektury, jako chrámy (mešity, například al-Masdžid al-Harám nebo al-Aksá na Chrámové hoře), mauzolea (například muslimské části mauzolea Jeskyně patriarchů) a náročné zavlažovací systémy (Aflaj), který fungoval od 5. století př. n. l. až do 6. století n. l.[1]

Zásadním a trvalým způsobem ovlivnilo dějiny Arabů vystoupení Mohameda a založení nového náboženství, islámu, na počátku 7. století n. l. Díky islámské expanzi se Arabové stali dominantním etnikem v celém jižním Středomoří a dalších přilehlých oblastech. Následně v 8.–13. století nastává zlatý věk arabsko-islámské kultury a arabské vědy. Od konce 13. století se dominantní mocností ve středozemní islámské oblasti stala Osmanská říše pod nadvládou turkických Osmanů, zatímco z Pyrenejského poloostrova bylo arabské panství vytlačeno reconquistou.

Novou proměnou prošly arabské oblasti od 19. století, kdy dochází k oslabení Osmanské říše a kolonizaci arabských území zejména britským impériem a Francií. Probuzený arabský nacionalismus našel uplatnění v době dekolonizace, zejména po druhé světové válce. Snahy o realizaci panarabské myšlenky, sjednocení všech Arabů do jednoho národního státu na etnickém, nikoli náboženském principu, však od dob Husajna ibn Alí al-Hášimího naráží na složitou problematiku a rozlehlost islámského a arabského světa.

Následující tabulka obsahuje počet Arabů žijících v diaspoře v jednotlivých zemích.

Arabská diaspora

Vlajka	Stát	Počet Arabů	Celková populace	% Arabů	Reference
	Brazílie	10 000 000	200 000 000	5
	Francie	5 880 000	65 350 000	9	[2]
	Indonésie	5 000 000	237 420 000	2,1
	Argentina	3 500 000	41 280 000	8,5	[3]
	USA	3 500 000	315 700 000	1,11
	Izrael	1 658 000	8 000 000	20,7
	Turecko	1 600 000	80 500 000	2,1	[4]
	Venezuela	1 600 000	28 000 000	6	[5]
	Írán	1 600 000	80 000 000	2,0	[6]
	Čad	1 400 000	10 329 208	12,3	[7]
	Mexiko	1 100 000	115 300 000	0,95	[8]
	Chile	1 000 000	17 400 000	5,8	[9]
	Španělsko	800 000	46 750 000	2,4
	Itálie	760 000	60 920 000	1,2
	Kolumbie	705 000	46 370 000	1,5	[10]
	Spojené království	500 000	63 180 000	0,8	[11]
	Německo	500 000	82 000 000	0,6	[12]
	Kanada	450 000	33 500 000	1,4	[13]
	Nizozemsko	480 000	16 750 000	2,8	[14]
	Austrálie	350 000	22 970 000	1,5	[15]
	Řecko	250 000	10 900 000	2,2