Maroko

Ruiny římského města Volubilis

Historie osídlení Maroka sahají až do starověku. V jeskyních Vysokého Atlasu byly objeveny skalní kresby z mladší doby kamenné. V letech kolem roku 1000 př. n. l. bylo Maroko úrodnou a zalesněnou zemí a tudíž se tamní lid zabýval zejména zemědělstvím.

Ve 2. století př. n. l. zakládali na území dnešního Maroka své osady Féničané podél obchodních cest. Po jejich pádu přišli do Maroka Římané, kteří do roku 40 př. n. l. tuto oblast spojili se západní částí dnešního Alžírska a dali tak základ provincii Mauretania Tingitana. Díky tomu, že Berbeři žili kočovným životem a nezakládali města, a tudíž nebylo co dobývat, se ubránili římské nadvládě a stáhli se do vnitrozemí, odkud podnikali výpady na římské osady a tábory.

Toto období je specifické rychlým šířením pouštních oblastí, neboť Římané bezohledně káceli místní lesy a nestarali se o jejich obnovu. V zemi tak klesala hladina podzemní vody a celá oblast pustla (v současnosti je zemědělsky využitelná přibližně jen třetina marockého území).^[zdroj?]

Římská nadvláda skončila v 5. století, kdy Římany vypudili Vandalové a založili královskou říši. V ní však tvořili pouze málo početnou horní vrstvu a záhy splynuli s původním berberským obyvatelstvem.

V 6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší.

Opevněná kasba v Aït Benhaddou byla vybudována Berbery ve 14. století

Od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové, původem z dnešní Saúdské Arábie. K prvnímu neúspěšnému pokusu o dobytí Maroka došlo v letech 681–683. K podrobení došlo až v letech 705–708. Stejně jako Římané se i Arabové potýkali se stejnými problémy spojenými s kočovným životem Berberů. A i přesto, že Berbeři nakonec přijali islám, většina kmenů si zachovala politickou samostatnost; v roce 740 dokonce vypuklo berberské povstání, které nedokázal vládnoucí kalif potlačit.

V roce 789 založil kalify pronásledovaný Idrís I. dynastií Idríssdů. V 10. století přišli do Maroka kalifové z Córdoby s cílem vypudit Fátimovce.

V letech 1061–1269 vládli v Maroku Almoravidé a Almohadové, kterým se podařilo k Maroku připojit území jižní části Pyrenejského poloostrova. V roce 1269 obsadili hlavní město Marrákeš Berbeři. Ve 14. století se v Tangeru narodil proslulý cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta, který procestoval Čínu, Indii, Kavkaz a značnou část Ruska.

Léta 1420–1554 se nesla ve znamení vlády Vattásovců, za nichž se na pobřeží postupně usadili Španělé a Portugalci. Portugalský vliv je dodnes patrný zejména ve městech, kde sídlily jejich faktorie, vybudované a opevňované během portugalské námořní expanze na základě dohod krále Manuela I. s místními vládci. Jde zejména o Safi, dále například o El Džadídu, dříve nazývanou portugalsky Mazagão, Essauru (Asavira, dříve Mogador), Tanger a Arzilu. Portugalci byli pak roku 1578 po porážce krále Sebastiána I. Portugalského v bitvě u Alcácer Quibiru z většiny osad vyhnáni. Avšak některé pevnosti i bývalé katedrály mají dodnes přívlastek „portuguesa“.

Sultán Abderrahmane, Eugène Delacroix

Evropský vliv na tomto území výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904.

V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku a pro výstrahu vyslala do Agádíru dělovou loď Panter. Tato akce nazvaná Skok Pantera do Agádíru vyvolala mezinárodní krizi. Ta vyústila o rok později (1912), kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem.

Roku 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rífů pod vedením Abd al-Karíma, které vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání - nyní označované jako rífská válka - rozšířilo i do francouzské části, což mělo za následek francouzskou intervenci v roce 1925 a potlačení povstání. Roku 1926 se Abd al-Karím musel vzdát.

Snaha rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky ze strany Francie od roku 1930 vedla k nepokojům, jejichž centry byla zejména rychle rostoucí města díky přílivu venkovského obyvatelstva. Do čela protikoloniálního hnutí se postavil sultán Muhammad V., který byl však roku 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955.

Maroko v 70. letech obsadilo Západní Saharu a od té doby válčí s povstalci z Fronty Polisario, která má podporu Alžírska

V této době již evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení a v roce 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava.

Na podzim roku 1975 byla mezi Marokem, Mauretánií a Španělskem uzavřena dohoda o rozdělení bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Tu však odmítli příslušníci hnutí Polisario a v roce 1976 navzdory dohodám vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku. V roce 1979 se Mauretánie vzdala nároku na západosaharské území a do Západní Sahary vtrhlo Maroko se stotisícovou armádou a téměř celou oblast obsadilo.

Snahu OSN vyřešit problém Západní Sahary marocká vláda ignorovala až do roku 1988. V roce 1989 se představitelé Maroka a hnutí Polisario dohodli na příměří, které však není dodržováno.

Po smrti Hassana II. v roce 1999 nastoupil  23. července 1999. na královský trůn jeho syn Muhammed VI. Krátce poté v televizním projevu slíbil, že se zaměří na potírání chudoby a korupci a podpoří vytváření pracovních míst, jakož i zlepšení situace v oblasti lidských práv.

Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. V souvislosti s těmito nepokoji navrhl Muhammed VI. v roce 2011 změny ústavy zahrnující omezení svých pravomocí, které schválila 98,5% většina v referendu 1. července 2011. Opozice však považovala změny za nedostatečné.^[1]

Mapa Maroka

• Almorávidé
• Almohadové
• Merinidé
• Vatásovci
• Saadové
• Alawité

• 14.8.1957–26.2.1961 – Muhammad V. – král
• 26.2.1961–23.7.1999 – Hassan II. – král
• 23.7.1999 – dosud – Muhammad VI. – král

Většina marockých řek ústí do Atlantského oceánu. Největší z nich (od severu k jihu) jsou Sebú, Um er-Rbia, Tensift, Souss. Řeka Mulúja ústí do Středozemního moře. Mnoho řek se ztrácí na okraji Sahary.

Režim řek je charakteristický vodností v zimním období a nízkými průtoky či vyschnutím v létě. Údolí občasných toků se nazývají vádí.

Důležitou roli v podnebí v Maroku hraje Střední a Vysoký Atlas, který je výrazným klimatickým rozhraním. Severozápad země je ovlivněn Středomořím a vyznačuje se mírným deštivým podnebím v zimě s průměrnými teplotami 16 °C a horkými suchými léty s průměrnými teplotami 28 °C.

Oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotním rozdíly. Na jihu a jihovýchodu je suché pouštní kontinentální podnebí – horká léta, kde maxima dosahují přes 40 °C a studené zimy.

Množství srážek v průběhu roku kolísá mezi 900 mm na severu a 200 mm na jihu. Na severozápadních svazích hor bývá množství srážek přes 1 000 mm (ve vyšších polohách sněhových).

Carte des nouvelles régions du Maroc

Od roku 2015 sestává Maroko z 12 regionů (včetně území Západní Sahary; arabsky جهة džaha, množné číslo جهات džahát, francouzsky région, množné číslo régions).[5][6] Ty se dále dělí na 62 provincií a 13 městských prefektur.[7] Navzdory fungujícímu systému nepřímých voleb do komunálních rad je reálná moc orgánů místní správy v rukou waliů (představitelé regionů) a guvernérů (představitelé provincií a prefektur) jmenovaných ministrem vnitra.

Sad argánie trnité v Maroku

Zemědělství se podílí na HDP mezi 13 a 20 % v závislosti na sklizni a zůstává i přes rozvoj ostatních odvětví významným článkem ekonomiky země. V zemědělství je zaměstnáno přibližně 40–45 % činného obyvatelstva (průměrný věk zemědělců je přes 50 let a cca 80 % z nich je negramotných). 67 % zemědělců jsou malorolníci s plochou půdy do 5 ha. Z celkové plochy orné půdy je zavlažováno pouze 15 %.

Nejdůležitějšími pěstovanými plodinami jsou subtropické ovoce (z toho 55 % všech ovocných sadů připadá na olivovníky, dále pak datle, citrusy, opuncie), zelenina a obiloviny (ječmen, pšenice, kukuřice, aj.). Pěstují se též luštěniny, cukrová řepa a třtina a olejniny (kromě oliv ještě slunečnice, podzemnice olejná). V oblasti jižního Maroka se též pěstuje argania spinoza, z jejíž stromů se získává velmi ceněný arganový olej, využívaný v marocké kuchyni a v kosmetice.

Z živočišné výroby převažuje chov suchu odolných zvířat – ovcí a koz. V poslední době roste i produkce skotu a drůbeže. Počet kusů v domácích stádech je silně ovlivňován dostupností píce, která je závislá na vydatnosti srážek. Významnou součást živočišné výroby tvoří produkce mléka (též důležitá součást marocké kuchyně).

Téměř 20 % území Maroka pokrývají lesy, zejména pak v horských oblastech. Ekonomicky využitelných porostů je však maximálně 5 % z celkové plochy, neboť většina tamních lesů má podobu nízkých a řídkých porostů bez valné hospodářské produkce. Stav marockých lesů se obecně zhoršuje v souvislosti s vysycháním celé krajiny (viz např. [10]), a též v souvislosti s růstem marocké populace (s důsledky v podobě nadměrné pastvy domácích zvířat a těžby dřeva na otop). Nejvýznamnější lesní celky Maroka zároveň patří mezi chráněná území, avšak zmíněné problémy jsou vážné i tam.

Významnými lesními celky Maroka jsou les Mamora u Rabatu se světově významnou produkční plochou korkového dubu a unikátní cedrové lesy Středního Atlasu a Rífu (cedrové dřevo, tříslovina a pryskyřice). Důležitou surovinou pro tradiční řezbářství je „berberská túje“ – sandarakovník článkovaný. V suchých lesích kolem Agádíru roste původní argánie trnitá, z jejichž plodů se získává argánový olej (jediná produkční oblast na světě).

Rybářské lodě ve městě Asavira

Díky dlouhému pobřeží (3 500 km pobřeží s více než 1 000 000 km² pobřežních vod) je významným exportním artiklem i rybolov. Ročně Maroko vyprodukuje 900 000 t ryb a mořských plodů a přináší ročně do státního rozpočtu až 300 mil. USD. V rybolovu je zaměstnáno více než 400 000 osob a marocká flotila má bezmála 20 000 rybářských lodí včetně 350 chladicích.

Středomořské pobřeží se na marockém výlovu podílí pouze 4,2 % v celkovém objemu. Nejvýznamnější oblasti jsou naopak jižní oblasti atlantického pobřeží (v přístavu Al-´Ajún v Západní Sahaře bývá vyloženo přes 40 % vylovených ryb). Dalšími hlavními rybářskými přístavy jsou Agádír, Tantan, Esavira, Safi, El Džadída, Casablanca, Mohamedia, Rabat, Kenitra, Larache, Tanger, Al-Husejma a Nador.

Marocký rybolov se rozděluje na čtyři hlavní oblasti, z nichž byl v minulosti nejhodnotnější lov hlavonožců. Stav jejich zdrojů však za poslední roky katastroficky poklesl a s ním i výlov těchto živočichů. Druhou skupinu tvoří lov ryb typu sardinek, makrel a ančoviček. Třetí nejvýznamnější skupinou jsou tzv. bílé ryby (mečoun, treska, tuňák, aj.). Poslední skupinou jsou měkkýši a korýši.

Zemědělské produkty jsou pro Maroko významnou exportní položkou, zejména se zeměmi Evropské unie (v roce 2003 tvořil s EU obchod se zemědělskými produkty 13 % z celkového vzájemného obratu). Od 1. ledna 2004 byly pro Maroko stanoveny relativně výhodné kvóty na vývoz zeleniny, především rajčat.

Grafické znázornění vývozu marockých produktů v 28 barevně rozlišených kategoriích.

Průmysl a stavebnictví se na celkové tvorbě HDP podílí přibližně 30 %. V průmyslu je zaměstnáno v Maroku přibližně 400 000 osob (2000). Z průmyslu je nejvíce zastoupen oděvní a pletařský, zemědělsko-potravinářský, chemický, hutnický a strojírenský a elektrotechnický průmysl a elektronika. Z důvodu poklesu poptávky po marockém textilním zboží však podíl textilního a kožedělného průmyslu klesá, zejména ve prospěch metalurgie a elektrotechniky. Kromě těchto dynamicky se rozvíjejících odvětví dále vláda preferuje průmysl zpracovávající umělé hmoty, strojírenský průmysl (montáž motorových vozidel) a potravinářský průmysl.

Největšími průmyslovými oblastmi jsou lokality mezi Casablankou a Mohamedií, mezi Casablancou a El Džadídou a mezi Rabatem a Kenitrou. Zakládají se však stále nové průmyslové zóny, zejména pak na severu země v okolí měst Tanger a Udžda.

Chemický průmysl je zastoupen zejména v souvislosti s těžbou fosfátů (Maroko má největší fosfátové zásoby na světě).

Tradiční součástí průmyslu jsou také umělecká řemesla, díky jejichž vysoké úrovni tvoří tato odvětví významnou součást zahraničního obchodu a turistického ruchu. V zemi je takto více než 500 výrobních družstev zaměstnávajících přibližně 21 000 řemeslníků. Z uměleckých řemesel se nejvíce vyváží koberce.

Ve stavebnictví je v Maroku zaměstnáno přibližně 10 % ekonomicky aktivního obyvatelstva a tvoří tak významné odvětví hospodářství země.

Nedílnou součástí průmyslu v Maroku je i těžba nerostných surovin, a to zejména fosfátu, jehož největší světové zásoby se nachází právě na území Maroka (dle Marockého tisku až 75 % celkových světových zásob s odhadem na 60 mld. t). V exportu fosfátů je Maroko na prvním místě na světě (celkem zaujímá jednu třetinu světového trhu se surovými fosfáty), zatímco v těžbě je na třetím místě za USA a Ruskem, neboť bohaté zásoby nejsou zatím plně využívány (v roce 2004 bylo vytěženo 25,4 mil. t fosfátů).

Kromě fosfátů disponuje Maroko ještě nerostnými zdroji mědi, fluoridu, olova, barytu a železa. V Maroku jsou také malá naleziště zlata a stříbra.

Turisté v uličkách středověké mediny Fesu

Služby v Maroku zahrnují především sektor turistiky a dopravních služeb. Turistika zaznamenává od roku 2004 trvalý rozvoj po propadech v první polovině 90. let 20. století a po roce 2001. Za tímto růstem stojí činnost Výboru pro strategii turistiky založeného v roce 2002, jehož cílem je zvýšit přitažlivost Maroka pro zahraniční turisty. V roce 2006 byly celkové příjmy z turistiky 6,3 mld. USD, což je nárůst o cca 29,2 % oproti roku 2005 a Maroko navštívilo 6,58 milionů turistů, přičemž 3,6 milionů jich přijelo ze zahraničí.

Nejvíce zahraničních turistů přijíždí z Evropy (85 %), dále pak ze Severní Ameriky a ze států Maghrebu a Středního východu. Významnou skupinou jsou Maročané žijící v zahraničí (2,98 milionů návštěvníků). Stále více roste zájem turistů z Asie – např. Japonska a Jižní Korey.

Základními turistickými středisky jsou Agádír a Marrákeš, kam zavítají přibližně dvě třetiny z celkového počtu turistů.

Kromě turistiky se silně rozvíjí telekomunikační obory (v roce 2006 byl nárůst abonentů mobilních sítí o 29 % na celkových 16 milionů, Internet čítá cca 400 000 abonentů s nárůstem o 52,4 % oproti roku 2005).

Většinu populace tvoří Arabové či poarabštění Berbeři.

V řidčeji osídlených částech Maroka žijí etnické menšiny – zejména Berbeři (30–40 %) a Haratinové. Berbeři sídlí v Maroku především v pohoří Rif (Rífové), Atlas a v oázách na jih od Atlasu jako usedlí rolníci v sídlištích z hlíny podobným opevněním (kasba) v horských oblastech. Haratinové (potomci černých otroků) sídlí především v oázách na jih od pohoří Atlas. Méně početnou menšinou jsou Židé (přibližně 30 000). V Maroku žije také přibližně 100 000 cizinců (Francouzi, Španělé).

V roce 1956 žilo v Maroku přibližně 500 000 Evropanů a 220 000 Židů, většina ale odešla v období po vyhlášení nezávislosti.[12]

Naopak nezanedbatelný je i počet Marokánců žijících v zahraničí – přes 2 miliony v přistěhovaleckých komunitách v západní Evropě.[13]

Z hlediska státní příslušnosti tvoří obyvatelstvo země z 99,5 % Maročané a zbytek Mauretánci, Senegalci a Evropané.

Interiér mešity ve Fesu

Obyvatelé Maroka jsou téměř bezvýhradně (asi 98 %) sunnitští muslimové (sunnitský islám je státní náboženství). Zbytek tvoří křesťanství a židovství.

Berberští „krotiči hadů“ na náměstí Djemaa El Fna ve městě Marrákeš

Úředními jazyky jsou arabština a od roku 2011 i berberština. Především v obchodním styku je značně rozšířená francouzština[14], na severu země je částečně zastoupena i španělština.

Marocká arabština se podstatně liší od klasické arabštiny či arabštiny moderní, kterou se mluví v Egyptě a státech kolem Perského zálivu. Maročané však rozumí i této arabštině, zejména pak té egyptské, díky provázanosti televizních seriálů.

Berberština se na území Maroka vyskytuje ve třech základních dialektech podle zeměpisné oblasti. Ačkoliv se jejich názvy různí, nejběžnější jsou tyto:

• Tarifit – berberština v oblasti pohoří Rif a severního Maroka, používaná Rífy
• Zaian, Tamazight – oblast Středního Atlasu a středního Maroka
• Tashelhaït, Soussi, Chleuh – oblast Vysokého Atlasu, Antiatlasu a jižního Maroka

Přibližně 25 % obyvatelstva hovoří pouze některým z dialektů berberštiny. Berberština se nově zavádí i do školní výuky.

Od roku 1963 platí všeobecná povinná školní docházka, do roku 2012 se podařilo snížit podíl negramotného obyvatelstva v Maroku na odhadovaných 28%.[15] Největším problémem bylo dostat školství do odlehlých oblastí. Dnes již stojí školy i v nejvyšších údolích Atlasu a mnohdy negramotným rodičům zde jejich děti vyučují čerství absolventi pedagogických škol, které sem vláda posílá na jejich první učitelskou zkušenost, trvající 1-4 roky.

V Maroku je 20 univerzit. Nejprestižnější je islámská vysoká škola ve Fèsu založená roku 859 a velká státní univerzita v Rabatu.

Tažín

Marocká kuchyně vychází z arabské, berberské, španělské, andaluské a středomořské kuchyně, byla ovlivněna také evropskou a africkou kuchyní. Marocká kuchyně je typická pro používání kuskusu a olivového oleje. Maroko je známo pro svoje koření, proslavil se například šafrán z Talaouine, máta a olivy z Meknesu nebo pomeranče a citrony z Fesu. Známá je také marocká směs dvaceti sedmi koření zvaná ras el-hanout. Dále se používá sušené ovoce, zelenina, citróny, olivy nebo arganový olej, z masa se používá především hovězí, kozí, skopové a kuřecí, používají se i plody moře.

Jídlo se často připravuje ve hliněné nádobě zvané tažín.[17] To je zároveň označení jídla, které se v nádobě připravuje. Typickou marockou specialitou je také pastilla, což je druh pečiva z listového těsta vyznačující se kombinací sladké a slané chuti. Kombinuje maso holoubat a cibule s praženými mandlemi, rozinkami, cukrem a skořicí. Šakšúka připomíná lečo, khlea je podobné kebabu. Oblíbeným salátem je zaalouk, obsahující lilek.

Sladkosti jsou podobné jako v jiných arabských státech, jsou to především baklava a chalva. Oblíbeným nápojem je mátový čaj.

Hicham El Guerrouj (vlevo)

Maročtí atleti tradičně slaví celosvětové úspěchy v běžeckých disciplínách na středních tratích. Maroko se od roku 1960 účastní olympijských her a od té doby (k roku 2018) získalo šest zlatých olympijských medailí - všechny v atletice a všechny v bězích. První přivezli z Los Angeles roku 1984 překážkářka Nawal El Moutawakelová a běžec na 5000 metrů Saïd Aouita, který se stal rovněž mistrem světa na patnáctistovce na prvním světovém šampionátu v Helsinkách roku 1983.[18] Další zlato přišlo v Soulu 1988 zásluhou běžce na 10 000 metrů Brahima Boutayeba. Na stejné trati triumfoval v Barceloně 92 Khalid Skah. Další triumf přišel až v Athénách roku 2004, ale byl dvojnásobný, Hicham El Guerrouj totiž vyhrál závod na 1500 i 5000 metrů.[19] Stal se tak nejúspěšnějším marockým sportovcem všech dob, kterýžto neformální titul stvrdil i dalším olympijským stříbrem ze Sydney 2000 a čtyřmi tituly mistra světa. Marocká Sahara se každoročně stává dějištěm zřejmě nejtěžšího běžeckého závodu na světě, ultramaratonu zvaného Marathon des Sables. Jediným dalším sportem, ze kterého Maročané brali na olympijských hrách cenný kov, je box, v němž sesbírali již čtyři bronzové medaile.

Nejpopulárnějším sportem v Maroku je jednoznačně fotbal a sledování zápasů marocké a španělské ligy je oblíbenou kratochvílí mužů v marockých kavárnách. Marocká fotbalová reprezentace se pětkrát probojovala na závěrečný turnaj mistrovství světa. Nejúspěšnější z těchto účastí byla ta z roku 1986, kdy se Maroku podařilo překvapivě vyhrát těžkou základní skupinu se třemi evropskými týmy (Anglie, Polsko, Portugalsko) a postoupit do osmifinále, kde pak Maročané vypadli až po těžkém boji s Německem. Prohráli 0-1, když postupový gól dával tři minuty před koncem základní hrací doby Lothar Matthäus. Největšího úspěchu ve své historii však marocká reprezentace dosáhla roku 1976, když vyhrála Africký pohár národů. V roce 2018 vyhrál marocký tým Africké mistrovství národů, jehož se účastní ligové výběry afrických států. Tři africké kluby rovněž vyhrály Ligu mistrů CAF - Raja Casablanca, Wydad Casablanca a ASFAR.

Marocká mužská basketbalová reprezentace vyhrála v roce 1965 mistrovství Afriky.

Pouze pro nejbohatší vrstvu se stále oblíbenějším stává golf a golfová hřiště stále přibývají. Je to paradox, protože Maroko se potýká s nedostatkem vody a tento problém bude v blízké budoucnosti ještě akutnější.

• Arabské jaro

• DIAS, Pedro. Norte de Áfrika. Volume 1 of Arte de Portugal no mundo, 1, Arte de Portugal no mundo, 1. Lisboa, Público, 2008 (portugalsky)
• ELLINGHAM, Mark, GRISHBROOK, Don, McVEIGH, Shaun. Maroko: Turistický průvodce Rough Guides. Brno. Nakladatelství JOTA, s. r. o. 2001. ISBN 80-7217-046-5.
• HARENBERG, Bodo. Kronika lidstva: Dohoda Spojenců o invazi v Itálii. Bratislava: Fortuna Print, spol. s r. o., 1992. ISBN 80-7153-039-5.
• STANĚK, Karel. Ve službě bohu a za čest krále : portugalská expanze v Maroku (1415-1769). Dolní Břežany: Scriptorium, 2018. 504 s. ISBN 978-80-88013-65-5.
• Kolektiv autorů. Encyklopedie Universum 5. [DVD-ROM]. 2006. [cit. 2007-05-30].
• Kolektiv autorů. Lexikon zemí 3: Severní Afrika, Arabský poloostrov a Přední Asie. Praha. GeoCenter International. 2001. ISBN 3-575-11786-1.
• Kolektiv autorů. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902723-1-2.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Maroko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Maroko ve Wikislovníku
• Kategorie Maroko ve Wikizprávách
• (anglicky) The Moroccan National Tourist Office
• Morocco/ Western Sahara - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-31. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Morocco Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
• Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Morocco [online]. U.S. Department of State, 2011-04-20 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-24. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Morocco [online]. Rev. 2011-07-13 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-26. (anglicky)
• Library of Congress. Country Profile: [online]. 2006-05-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Rabatu. Souhrnná teritoriální informace: Maroko [online]. Businessinfo.cz, 2010-10-23 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• NEVILL, Barbour, a kol. Morocco [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)