Anton Raphael Mengs

Narodil se jako syn původem dánského malíře Ismaela Mengse, v době kdy byl otec saským dvorním malířem a rodina bydlela v Ústí nad Labem. První malířské školení získával spolu s bratrem Moritzem a sestrami Theresií Concordií a Julií Carlottou v ateliéru svého otce. Tyranské vyučovací metody otce dovedly Julii k sebevraždě[3]. S otcem také v letech 1741 - 1744 podnikl první studijní cestu do Říma, kde se rodina na čas usadila a Anton Rafael dále studoval v ateliéru Antona Marona, oženil se s jeho dcerou. Na Akademii v Římě rovněž vyučoval malbu. Při pobytu tam vyzdobil freskami chrám sv. Eusebia na Esquilinu a Vatikánskou knihovnu. Papež Klement XIII. jej za zásluhy jmenoval rytířem Řádu zlaté ostruhy. Roku 1751 byl jmenován vrchním dvorním malířem saského kurfiřta Fridricha Augusta II. v Drážďanech, kterého portrétoval, i jeho manželku, a mj. namaloval Nanebevstoupení Páně pro hlavní oltář, a Navštívení Panny Marie a Josefův sen na postranní oltáře novostavby Dvorního chrámu Nejsvětější Trojice (Katholische Hofkirche der heiligsten Trinität). Roku 1759 pobýval na královském dvoře v Neapoli, kde vytvořil královské portréty a fresky v královském paláci. Dvakrát pobýval ve Španělsku, v letech 1761 - 1769 vytvořil portrét krále Karla III., nástropní fresky v Palacio real v Madridu podle antických předloh z Herculanea a podobizny šlechticů. Stal se ředitelem Španělské královské akademie, na níž např. v roce 1770 vyučoval Francisca Goyu. Pro španělskou královskou kapli v Aranjuez vytvořil svůj poslední oltářní obraz Zvěstování P. Marie roku 1779. Pro anglický královský dvůr namaloval obraz Perseus osvobozuje Andromedu. Mengsovým poslední nedokončeným dílem byla kresba ruky s lilií archanděla Gabriela. Po smrti byl se všemi poctami pohřben v Panteonu v Římě.

Proslul jako portrétista, malíř náboženských obrazů monumentálních rozměrů a nástěnných maleb. Myšlenkově vycházel z osvícenství. Stýkal se s mnoha intelektuály (např. bavorskou markraběnkou Vilemínou), vědci, výtvarnými umělci a literáty. Pobýval na malířských akademiích v Římě, Florencii, Benátkách, Bologni či Augsburgu. Ve svých memoárech o něm píše Giacomo Casanova. Následoval společnost Johanna Joachima Winckelmanna a čerpal z jeho díla Myšlenky o nápodobě řeckých děl v malířství a sochařství. Původně byl evangelík, ale roku 1756 pod vlivem Říma konvertoval ke katolicismu a s tolerancí se pohyboval v prostředí různých konfesí (v luteránském Sasku i v katolickém Římě a Španělsku). Prostřednictvím námětů z antické mytologie i z křesťanství, často alegorických scén monumentálního měřítka, prosazoval myšlenky kosmopolitní osvícenské kultury. V portrétní malbě se snažil o realistické vystižení charakteru osob.

Sám sebe považoval za proroka nového umění a tvrdil, že jeho úlohou je vdechnout skomírajícímu a pokleslému umění nový život. Ve freskové malbě kritizoval jako úpadek dílo pozdně barokního Benátčana Giovanniho Battisty Tiepola, který působil ve Španělsku a v Neapoli současně s Mengsem. Věřil v nápravu společnosti skrze umění. Zejména se věnoval olejomalbě, nástěnné malbě, kresbě pastelem a grafickým technikám. K jeho grafickým návrhům patří medaile papeže Klementa XIV.. Malbami je zastoupen především v mnoha kostelech, palácích a galeriích v Evropě, zejména v Drážďanech (32 děl), v Římě, ve Španělsku v Madridu, v USA v New Yorku nebo v Bostonu.

• Autoportréty - patřily k jeho oblíbeným námětům, vytvořil nejméně čtyři (1744, 1770, 1774, 1777)
• Portrét sestry Julie Carlotty, kolem 1746
• Paridův soud (1756), Ermitáž, Sankt Petěrburg
• Nanebevstoupení Krista, olejomalba na hlavním oltáři, dva obrazy na postranních oltářích (1856), Dvorní kostel Nejsvětější Trojice (Hofkirche der Heiligste Trinität), Drážďany
• Portrét saského krále Augusta III. (1745), Gemäldegalerie, Drážďany
• Portrét papeže Klementa XIII. (1758), Pinacoteca, Bologna
• Portrét Johann Joachim Winckelmann, 1758-1762, Metropolitní muzeum umění, New York
• Parnas (1760-1761) nástropní freska, Villa Albani v Římě
• Portrét princezny Marie Luisy Parmské, (1765), Louvre Paříž
• Portrét prince z Asturie, nástupce Karla IV. Španělského, kolem 1765
• Bůh Helios jako personifikace poledne, kolem 1765
• Bohyně Diana jako personifikace noci, kolem 1765
• Sv. Jan Křtitel káže na poušti, olejomalba
• Perseus a Andromeda
• Bůh Jupiter líbá Ganymeda, olejomalba; Řím, dala podnět k historce o vztahu J. J. Winckelmanna k A. R. Mengsovi
• Noli me tangere, Kristus se zjevuje Marii Magdaléně, olejomalba
• Alegorie Pravdy, olejomalba, Museum of Fine Arts, Boston
• nástropní malba Nanebevzetí sv. Eusebia v chrámu Sant'Eusebio all'Esquilino v Římě
• nástropní freska Historie vítězí nad časem - alegorie Musea Clementina, nástropní freska v Camera dei Papiri, Vatikánská knihovna
• Portrét malíře Giovanniho Casanovy, Giacomova bratra
• Georg Clavering de Nassau, lord z Fordwiche, 1770-73; umělecké sbírky spořitelny, Florencie
• Kristus na hoře Olibvetské, 1769, Královský palác Madrid
• Klanění pastýřů (1770), Madrid, Prado
• Kristus klesá pod křížem cestou na Golgotu
• Panna Maria Bolestná, oltářní obrázek v děkanském chrámu v Ústí nad Labem
• Portrét Johanna Joachima Winckelmanna, Metropolitní Muzeum, New York, 1777

• 
  Nanebevstoupení Krista, Drážďany
• 
  Princ z Asturie, kolem 1765
• 
  Marie Luisa Španělská
• 
  Helios jako personifikace poledne
• 
  Hesperus jako personifikace večera
• 
  Diana jako personifikace noci
• 
  Sv. Jan Křtitel káže na poušti
• 
  Kristus na hoře Olivetské
• 
  Markýza de Llano
• 
  Madona s dítětem
• 
  Svatý Petr
• 
  Triumf Historie nad Časem
• 
  Mengs Parnas
• 
  Perseus osvobozuje Andromedu, Ermitáž
• 
  George Clavering of Nassau, lord Fordwich, 1770-73
• 
  Josefův sen, 1774
• 
  Jupiter líbá Ganymeda
• 
  Potěšení
• 
  Portrét Williama Burtona Conynghama (1733–1796)
• 
  Autoportrét, 1774
• 
  Johann Joachim Winckelmann, 1777
• 
  Sedící muž, Metropolitní muzeum, New York