Střední Amerika

Střední Amerika v nejširším slova smyslu

Pojem „Střední Amerika“ podle různých definicí zahrnuje různé státy. V češtině je Střední Amerika nejčastěji chápána jako území mezi Mexikem a Kolumbií (7 nezávislých států). Pro toto území existují cizojazyčné výrazy Central America (anglicky), América Central (španělsky) nebo Zentralamerika (německy). Méně častější je definice Střední Ameriky jako území mezi USA na severu a pobřežím Jižní Ameriky na jihu (tz. Mexiko, Karibik a 7 výše zmíněných států).

• Geograficky může být chápáno Střední Amerikou území mezi Tehuantepeckou[2] a Panamskou šíjí. Kromě sedmi nezávislých států podle této definice spadají do Střední Ameriky mexické státy Chiapas, Tabasco, Yucatán, Campeche, Quintana Roo.
• Z historického hlediska se za středoamerické státy považují „pouze“ Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika. Tyto státy (+ mexický stát Chiapas) sdílejí podstatnou část své historie. Za španělské koloniální nadvlády byly tyto dnes samostatné státy sdružené v generálním kapitanátu Guatemala, který administrativně spadal pod místokrálovství Nové Španělsko. Po získání nezávislosti na Španělsku tvořily krátce součást prvního mexického císařství a následně mezi roky 1823 a 1838 společně Federativní středoamerickou republiku.[3] Na rozdíl od těchto 5 států Panama spadala v minulosti pod Kolumbii a Belize (pod názvem Britský Honduras) bylo britskou kolonií.
• Ekonomické a politické definování Střední Ameriky ukazuje více pohledů dělení. Současná mezistátní spolupráce mezi 7 středoamerickými státy je nejvíce zřetelná vzájemnou spoluprací v organizaci Středoamerický integrační systém (španělsky Sistema de la Integración Centroamericana, zkratka SICA).[4] Kromě svojého členství v této mezistátní organizaci má Panama silné vazby na jihoamerické státy a Belize je souběžně zapojeno též do organizace Karibského společenství (CARICOM).[5] Naopak karibský ostrovní stát Dominikánská republika, který geograficky do středoamerického regionu nespadá, ale je historicky, jazykově a kulturně blízký středoamerickým státům, je aktivní členský stát SICA.

Historický vývoj států v oblasti Střední Ameriky a Karibiku

Archeologická lokalita Tikal

Nejvýznamnější civilizace během předkolumbovského období se rozvíjely na území tzv. Mezoameriky (Teotihuacán, Toltékové, Aztékové, Zapotékové, Mixtékové, Mayové, Olmékové, Totonakové). Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) začala postupná kolonizace středoamerického regionu Evropany. Mezi roky 1519 a 1521 dobyl Hernán Cortés Aztéckou říši. V roce 1535 bylo španělským králem ustanoveno nové místokrálovství Nové Španělsko, které zahrnovalo převážnou část Střední Ameriky pod názvem generální kapitanát Guatemala. Kromě Španělů se ve středoamerickém regionu výrazněji prosadili Britové. Jejich državy Britský Honduras a Pobřeží Moskytů byly častým předmětem sporů mezi těmito národy.

15. září 1821 proběhla v městě Ciudad de Guatemala veřejná schůze, která vyústila v přijetí deklarace nezávislosti města na Španělsku a výzvu, aby ostatní oblasti v rámci kapitanátu udělaly totéž. Toto datum dodnes slaví většina středoamerických států jako státní svátek Den nezávislosti. Nezávislost ale netrvala dlouho – 5. ledna 1822 bylo území anektováno Mexickým císařstvím v čele s Agustínem de Iturbide. Po jeho rezignaci a rozpadu císařství vznikl 1. července 1823 nový stát Spojené provincie Střední Ameriky. Tento státní útvar se rozpadl v období 1838 až 1840 občanskou válkou. Během 19. století a začátku 20. století se uskutečnilo ještě několik pokusů o vytvoření společného státu. 20. století bylo i dobou několika občanských válek (guatemalská občanská válka, Sandinistická revoluce v Nikaragui, salvadorská občanská válka).

Roku 1903 se odtrhla Panama od Kolumbie. Od této doby se Panama snaží o kulturní a politické sblížení a integraci s ostatními středoamerickými státy i přes své tradičně silné vazby na Jižní Ameriku. Roku 1907 byl založen Středoamerický soudní dvůr. Až do roku 1934 do záležitostí středoamerických států poměrně výrazně zasahovaly USA svými intervencemi v rámci tzv. banánových válek.

Do roku 1981 bylo Belize britskou kolonií a i po získání nezávislosti spolupracuje na mezinárodní úrovni s anglofonními státy Karibiku a v procesu integrace Střední Ameriky stojí poněkud stranou.

Všechny středoamerické státy jsou prezidentskými republikami; výjimkou je Belize, které je konstituční monarchií Commonwealth realm.

Po vzniku samostatných států (okolo roku 1840) se každý z nich potýkal v určité míře s rozpory mezi liberály a konzervativci.[11] V Nikaragui přerostly do ozbrojeného boje, do kterého se zapojil William Walker – americký dobrodruh a žoldnéř – který se dokonce na krátký čas stal prezidentem státu. V 70. letech 19. století byli v Guatemale, Hondurasu a Salvadoru dominantní liberálové – v tomto období došlo k modernizaci socio-ekonomických vazeb, k odluce církve od státu, privatizaci obecní půdy, rozvoji pěstování a exportu kávy. Tím došlo k oslabení tradičnímu postavení armády a církve.[11] I přesto byl nadále uplatňován autoritativní způsob vlády a násilné výměny prezidentů nebyly neobvyklé.

Začátek 20. století byl ve středoamerickým regionu naplněn řadou konfliktů, do kterých se často intervenovaly USA. Od 40. let 20. století prožívala Střední Amerika významný ekonomický růst doprovázený však příjmovou nerovností, mobilizací obyvatelstva, krizí v té době zaběhnuté společenské hegemonity a konflikty mezi elitami.[11] V roce 1948 proběhla v Kostarice krátká občanská válka, po jejímž konci Kostarika zrušila armádu a dodržuje demokratické principy.[12] Ve většině států (výjimka Kostarika) se však uplatnily vojenské režimy a diktatury.[13] V 70., 80. a 90. letech se objevily guerillové boje v Guatemale, Salvadoru[14] a Nikaragui.

Nikaragua prožila diktaturu rodiny Somozů (1950–1979) a v roce 1979 tzv. nikaragujskou revoluci. V Panamě v 70. a 80. letech 20. století panoval diktátorský režim Manuela Noriegy. Proti tomuto režimu podnikly Spojené státy americké v roce 1989 vojenskou intervenci.[15]

Od druhé 90. let dvacátého století se ve státech Střední Ameriky začaly objevovat demokratické režimy s jistými nedostatky. Nikaragua pod vedením Daniela Ortegy se však od 10. let 21. století od demokratických principů odklání.[11]

Následující tabulka zachycuje etnické složení středoamerických států dle mexického antropologa Francisca Lizcana Fernándeze.[20][21]

Logo SICA

Středoamerické státy se více či méně snaží o vzájemnou spolupráci a všeobecný rozvoj celého regionu. Intenzivnější proces integrace začal v roce 1907, kdy byl ustanoven Středoamerický soudní dvůr (Corte Centroamericana de Justicia). Další krok integračního procesu nastal v roce 1951 založením Organizace středoamerických států (Organización de Estados Centroamericanos, zkratka ODECA). Od roku 1991 existuje jako nástupce ODECA Středoamerický integrační systém (Sistema de la Integración Centroamericana, zkratka SICA). Tohoto projektu se účastní státy Belize, Panama a Dominikánská republika, které z přístně historického hlediska do středoamerického prostoru nespadají.

Další mezistátní regionální organizace působící ve Střední Americe jsou:

• Středoamerický společný trh (Mercado Común Centroamericano, MCAA)
• Středoamerický parlament (Parlamento Centroamericano, PARLACEN)
• Středoamerická banka pro ekonomickou integraci (Banco Centroamericano de Integración Económica, BCIE)
• Guatemala, Honduras, Salvador a Nicaragua mají společnou vízovou politiku vůči třetím státům, navíc jejich dospělí občané se smějí mezi jednotlivými zapojenými státy svobodně pohybovat pouze se svým občanským průkazem.[24]