Patristika

Sem patří početné spisy z 2. až 5. století, které se názvy i formou podobají spisům Nového zákona, které však už raná křesťanská církev při tvorbě kánonu odmítla. Proto se zachovaly často jen ve zlomcích a v různých překladech, řada z nich byla objevena teprve v 19. století. Právě z těchto spisů však patrně čerpal své informace o Ježíšovi, o Marii a křesťanství Korán.

Četné překlady svědčí o tom, že byly ve své době populární; často vycházejí vstříc zvědavé touze dozvědět se víc o Ježíši Kristu (zejména o jeho dětství), o jeho matce Marii, o osudech apoštolů a první církve. Některé se vyznačují množstvím zázraků, v jiných jsou patrné gnostické tendence.

Vědecky spolehlivý rozsáhlý výbor novozákonních apokryfů vyšel česky v nakladatelství Vyšehrad.

Názvem Apoštolští Otcové se od 17. století označuje soubor patnácti kratších, zčásti anonymních řeckých spisů, které vznikly zhruba v průběhu 2. století, tedy současně s pozdějšími spisy Nového zákona, a blíží se jim i formou, takže některé z nich se objevují v nejstarších zachovaných rukopisech jako jeho součást.

Mezi spisy Apoštolských Otců patří:

• Učení dvanácti apoštolů (Didaché),
• List Barnabášův,
• První a Druhý list Klementův,
• sedm kratších listů Ignatia z Antiochie,
• List Polykarpův a Umučení Polykarpovo,
• List Diognétovi a
• Pastýř Hermův.

Spisy mají velmi rozmanitý charakter a vznikly v celém východním Středomoří, od Alexandrie po Řím. Poskytují velmi zajímavé svědectví o počátcích křesťanství mimo Palestinu, o němž jinak – kromě listů apoštola Pavla a knihy Skutků – není známo téměř nic.

Justin Mučedník (Justin Martyr)

Jak křesťanství pronikalo do středisek antické vzdělanosti, zejména do Alexandrie a do Říma, vyvolávalo polemické odezvy i pomluvy a už „List Diognétovi“ je vlastně literární obranou či apologií křesťanství. Další obrany křesťanství vyvracely hlavně pomluvy a často se obracely k římským císařům. Od poloviny 2. století se objevují i vnitrocírkevní polemiky proti herezím a heretikům, jež jsou nejdůležitějším pramenem pro studium např. gnóze. Nejvýznamnější mezi řecky píšícími apologety je

• Justin Mučedník (asi 100–165), vzdělaný platonik, který napsal dva apologetické spisy, adresované císaři Antoninu Piovi a římskému senátu a Dialog se židem Tryfonem.
• Dále sem patří Aristides, Tatianus, autor známého Diatessaron a Athénagorás.

Apologeti 3. století psali většinou latinsky a hájili křesťanství nejen proti státnímu kultu, ale také proti židovství a později i proti vznikajícím herezím. Nejvýznamnější je

• Tertullianus z Kartága (160–220), který přijal křesťanství v dospělém věku, byl velmi plodný autor, ostrý polemik a odpůrce jakýchkoli kompromisů, takže se s církví rozešel.
• Dále sem patří Minucius Felix, Cyprian z Kartága, Arnobius a další.

Na přechodu mezi apologetikou a vrcholnou patristikou stojí výrazný řecky píšící teolog Ireneus či Irenej z Lyonu (asi 140–200), známý jako odpůrce různých forem gnóze v rozsáhlém spise „Proti herezím“ (Adversus haereseos), a jeho žák Hippolyt Římský (asi 170–235), který vypracoval nauku o církevní tradici a římský liturgický kalendář.

V kulturním středisku východní (řecké) oblasti vznikla už koncem 2. století první známá křesťanská škola, kterou založil kolem roku 180 Pantainos, ovlivněný platónismem a alexandrijskou tradicí. Nejvýznamnějšími žáky a učiteli této školy byli

• Kléméns Alexandrijský († před 215), první křesťanský učenec, který se pokusil o vytvoření uceleného systému křesťanské nauky, včetně pravidel pro běžný život a zásad křesťanské výchovy.
• Órigenés († 254), žák Klémentův a slavného novoplatónika Ammonia Sakkase, patrně největší křesťanský učenec starověku a zakladatel křesťanské exegeze. Pod Origenovým vedením vznikla Hexapla, první kritické vydání hebrejské bible (Starého zákona) v šesti sloupcích: originál, řecký přepis a čtyři různé řecké překlady. Origenés vytvořil také jednu z prvních dogmatik, napsal řadu homilií, komentářů a dalších spisů.
• Dionýsios Alexandrijský († 265), žák Origenův a autor řady polemických i dogmatických spisů.

Ježíš Kristus (mozaika ze 6. stol., Ravenna

Po Konstantinově obratu (Edikt milánský, 313) vstoupilo křesťanství do veřejného a politického života a církev se pevněji organizovala a centralizovala. Po vytvoření biblického kánonu došlo na vytvoření společného a závazného vyznání víry na koncilu v Nikaji (325). Formulace, výklad a pak i obhajoba tohoto základního dokumentu, který všechny křesťanské církve dodnes užívají, a zejména učení o Trojici a božství Ježíše Krista bylo hlavním tématem křesťanské literatury tohoto období.

Dogmatické formulace měly v té době i bezprostřední politický význam. Většina vladařů až do raného středověku stranila arianismu, učení alexandrijského kněze Areia o zásadní podřízenosti Krista Bohu Otci, neboť z toho vyplývala i představa mocenské hierarchie vlád. Obhájci Nikajského vyznání tak byli často pod silným politickým tlakem, byli pronásledováni a museli odcházet do vyhnanství. Mezi jeho autory a první obhájce patřili

• Eusebios z Kaisareie († 339), biskup, teolog a historik církve,
• Hilarius z Poitiers († 367) a zejména
• Athanasius z Alexandrie († 373), hlavní autor učení o Trojici a bojovník proti arianismu, autor řady polemických spisů a Života svatého Antonína, který se stal vzorem nesmírně rozšířené a oblíbené hagiografické literatury.

Křesťanství však nebylo jednotné a i po Nicejském koncilu dále vznikaly rozličné proudy, které byly prohlašovány za heretické. Týkaly se zejména paradoxního dogmatu o Boží Trojici a o božství Kristově, neboť mnozí se nemohli smířit s představu, že Bůh je jeden ve třech osobách a že by Bůh mohl trpět. Mezi takové hereze patřil:

• Apollinarismus–tvrzení, že Kristus nebyl plně člověk,
• Nestorianismus–tvrzení, že v Kristu jsou nejen dvě podstaty, ale také dvě osoby, a Bůh se tedy v Kristu nestal člověkem a
• Monofyzitismus–tvrzení, že Kristus byl pouze Bohem.

K vrcholům řecké patristiky patří dále kapadocká škola (Kappadokie v dnešním Turecku) teologů, vzdělaných v athénské Akademii:

• Basileios z Kaisareie či Basil Veliký (330–379), mnich a autor basiliánské řehole, dodnes užívané ve východních církvích, od roku 370 biskup v Kaisarei;
• Řehoř z Nazianzu (329–390), slavný teolog a kazatel, od roku 380 patriarcha v Konstantinopoli a učitel sv. Jeronýma.
• Řehoř z Nyssy (335–394), bratr Basileiův a velmi originální myslitel, autor Života Mojžíšova a spisu O stvoření člověka.

K antiochijské škole (Antiochie v Sýrii) patřili

• Theodor z Mopsuestie († 428), mnich a biskup, významný exegeta, autor mnoha biblických komentářů.
• Jan Zlatoústý čili Chrysostomos (345–407), žák Theodorův a slavný kazatel, autor průběžných komentářů k biblickým knihám. Roku 397 se stal patriarchou v Konstantinopoli, dvorskými intrikami byl ale sesazen a strávil mnoho let ve vyhnanství při Černém moři. Odtud psal svým příznivcům útěšné spisy a stovky dopisů.

V Alexandrii působil Cyril Alexandrijský (asi 380–444), od roku 412 jako patriarcha, autor mnoha dogmatických i polemických spisů, kázání a dopisů. V jeho době došlo v Alexandrii k pogromům proti Židům i pohanům (vražda filosofky Hypatie 415).

Svatý Augustin, nejvýznamnější představitel patristiky

• Ambrosius či Ambrož († 397), od roku 374 biskup v císařském sídelním městě Miláně, autor mnoha spisů dogmatických i exegetických a také první křesťanské etiky. Schopný a vlivný politik, učitel Augustinův, který však také podporoval pronásledování Židů.
• Svatý Jeroným (Hieronymus) (347–420), autor latinského překladu Bible (Vulgata), studoval v Římě, na Blízkém Východě i v Konstantinopoli u Gregoria z Nazianzu. Po konfliktech v Římě se usadil v Betlémě, kde překládal a psal biblické komentáře.
• Svatý Augustin v Severní Africe (354–430), žák Ambrožův a patrně nejvýznamnější antický teolog. Měl dobré vzdělání a napsal neobyčejně rozsáhlé dílo, které mělo v západním světě trvalý vliv na teology i filosofy. Nejznámější spisy jsou Vyznání, O obci Boží, O Trojici.
• Lev I. Veliký (asi 400–461), od roku 440 papež, který svou rozhodností a schopnostmi několikrát zabránil zničení Říma a v době politického rozvratu výrazně posílil autoritu římského papežství. Zachovala se téměř stovka jeho kázání a řada listů.

Období „stěhování národů“ a rozpadu západní říše nebylo příznivé literární činnosti. Z řecky píšících autorů jsou nejvýznamnější:

• Dionýsios Pseudo-Areopagita (konec 5. století), velmi vlivný autor čtyř mystických traktátů a 11 dopisů, který se sám místy stylizuje jako Dionýsios z Areopágu, žák sv. Pavla (Sk 17,34). Díky tomu se ve středověku těšil velké autoritě. Byl to patrně syrský mnich, ovlivněný novoplatónismem, zejména Plótinem († 270) a Proklem († 485), o němž však není jinak známo vůbec nic.
• Maxim Vyznavač či Maximus Confessor (580–662), císařský sekretář, později mnich a výrazný teolog. Psal proti monofysitismu a monotheletismu, hodně cestoval a zahynul se svými žáky ve vyhnanství.
• Jan z Damašku (asi 675–asi 749) ze vznešené křesťanské rodiny, po krátké politické kariéře odešel do kláštera u Jeruzaléma a věnoval se modlitbám a psaní. Mimořádně všestranný autor s velkým vzděláním.

Latinsky píšící autoři tohoto období tvoří už přechod ke středověké teologii, filosofii a scholastice:

Boëthius (středověká kresba)

• Anicius Manlius Torquatus Severinus Boëthius (480–524) pocházel ze staré římské šlechty, studoval v Římě a v Alexandrii, byl vysokým úředníkem obnovené říše císaře Theodoricha, ten jej však pro podezření ze zrady nechal roku 524 popravit. Přeložil do latiny Aristotelovy logické spisy, napsal učebnice aritmetiky a hudby a výrazně ovlivnil počátky středověké filosofie i vědy. Napsal také řadu teologických spisů, o jejichž pravosti někteří pochybovali, a své nejznámější dílo Útěchu z filosofie, vycházející z novoplatónských pozic.
• Řehoř Veliký (540–604) také pocházel z římské šlechty, zastával vysoké úřady v Římě a v Konstantinopoli, roku 575 však vstoupil do kláštera. Od roku 579 do 585 byl papežským vyslancem v Konstantinopoli a po dalších pěti letech v klášteře se stal–přes svůj odpor–roku 590 papežem. Uspořádal církevní i politické poměry v Římě, odvrátil několik vpádů a prozíravou politikou připravil obnovu západní říše i nezávislé postavení papežů vůči ní. Řehoř je autorem nové latinské liturgie, řady homilií a komentářů a zejména téměř tisíce dopisů, které ukazují šíři i rozsah jeho politické činnosti.
• Isidor ze Sevilly (asi 560–636), od roku 600 biskup, byl polyhistor a autor rozsáhlého encyklopedického díla, kde shromáždil souhrn dostupných vědomostí ze všech oblastí i věd. Jeho Etymologie se tak staly základní učebnicí středověku a zachovaly se v téměř tisíci opisech.

• B. Altaner, Patrologie. Freiburg i. Br. 1963
• H. Kraft, Kirchenväterlexikon. München 1966

• Armstrong, A. H., Filosofie pozdní antiky. Praha 2002
• Š. Berkovský, Patristika. Praha 1968
• L. Dattrino, Patrologie. Praha 1997
• D. Drápal (vyd.), Spisy apoštolských Otců. Praha 2004
• DROBNER, Hubertus R. Patrologie: úvod do studia starokřesťanské literatury. Překlad Monika Recinová. Praha: OIKOYMENH, 2011. 807 s. (Mathésis; sv. 4). ISBN 978-80-7298-466-4.
• J. Dus–P. Pokorný, Neznámá evangelia. Praha 2001
• I. Hrušovský (vyd.), Patristika a scholastika. Bratislava 1975
• L. Karfíková, Studie z patristiky a scholastiky I./II. Praha 1997–2003
• de Libera, A., Středověká filosofie. Praha 2001
• Long, A. A., Hellénistická filosofie. Praha 2003
• A. Molnár, Uvedení do patristiky. Praha 1962
• Störig, H. J., Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
• V. Šmelhaus, Řecká patrologie. Praha 1972

• patrologie
• církevní Otcové
• teologie
• Dějiny křesťanství
• dějiny západní filosofie
• Documenta catholica omnia

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Patristika na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Patristika v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Portál patristiky – en
• Josef Novák: Patrologie a patristika, vč. mnoha textů v češtině
• Sbírka mnoha textů církevních Otců v angličtině – CCEL
• Elektronická knihovna patristických textů – en
• Obě Migneho Patrologie a řada dalších textů, v oŕiginále i v překladech
• Antika, patristika, středověk – en, la
• Bibliotheca Classica Selecta – fr, la, gr
• Latinské texty – la
• Bibliotheca virtualis, středověk – en, fr, la, it
• František Sušil: Spisy Sv. Otců apostolských, 1837