Aristotelismus

Vedle platónismu, skepticismu a materialismu je aristotelismus jedním z trvalých proudů západního myšlení. Na rozdíl od platónismu, který se zajímá především o duchovní a lidské otázky, snaží se dospět k jednotě poznání a soustřeďuje se na věci stálé a neměnné, je aristotelismus myšlením středu, člověka jako bytosti „mezi“ božským a živočišným, poznání jako syntézy racionality a zkušenosti a světa jako rozmanitosti. Na rozdíl od skepticismu trvá na možnosti spolehlivého poznání a vědění, které se snaží uspořádat do hierarchického celku. Na rozdíl od materialismu uznává i skutečnosti duchovní a myšlenkové, které nejsou jen odvozeninami ze smyslové skutečnosti a bez nichž není skutečné poznání vůbec možné.

Aristotelés byl nejvýznamnější z Platónových žáků, strávil v jeho škole dvacet let a z jeho myšlení vycházel, přesto se však od něho podstatně odchýlil a v řadě důležitých věcí ho také kritizoval. Jeho vztah k učiteli vyjadřuje tradovaný výrok Amicus Plato, magis amica veritas (Platón je můj přítel, ale pravdě dávám přednost). Jako je Platón myslitelem jednoty všeho, pravého poznání a jediného dobra, je Aristotelés myslitelem rozlišování a třídění. Jako je pro Platóna prototypem jsoucího idea, geometrický tvar a číslo, je pro Aristotela jsoucí především živá bytost, která není dokonalá, ale roste, zraje a hyne. Proto má Platón blízko k matematice, kdežto Aristotelés k empirickým vědám.

Logika a Aristotelés
(Německo, 15. stol.)

Lidské myšlení je náchylné k omylu, proto se musí podepřít poznanými zákonitostmi spolehlivého usuzování čili logikou. Skutečnost je tak mnohotvárná, že je třeba pečlivě rozlišovat základní kategorie a nepřipustit, aby se směšovaly. Jednotlivá bytost není jen odrazem dokonalé ideje, nýbrž je spojením či srůstem (concretio, odtud konkrétní) látky a tvaru. Různým oblastem skutečnosti musí odpovídat i různé vědy, s různými metodami a různými cíli. Praktické myšlení se opírá o představu příčinnosti, příčiny je však třeba rozlišit nejméně čtyři. Živá bytost není jen to, co na ní právě teď můžeme pozorovat, nýbrž je určována i svým určeným cílem (entelechie): rostlina, živočich i člověk roste ke své dokonalosti. Dokonalostí člověka je ctnost, i těch je však celá řada a všechny lze charakterizovat jako něco mezi protikladnými extrémy – neřestmi.[1] Tak je statečnost něco „mezi“ zbabělostí a šílenstvím, štědrost něco mezi lakotou a rozhazovačností.

Jako má každé jsoucno své vlastní, přirozené poslání a dobro, je člověk bytostně společenský: svobodný a zdařilý život může vést jen v obci. „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své autarkii nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh..“ [2] Cílem obce je umožnit zdařilý život svým občanům. „Blaženost je činný život duše vedený ctností.“ [3] K životu musí člověk dělat mnoho různých činností, jejichž účelem je něco jiného; život i obec mají však smysl samy v sobě.

Platón, Seneca a Aristotelés
(Anglie, kolem 1330)

Aristotelova škola, Peripatos, podle níž se jeho žákům říká také peripatetici, se svému učiteli nevěnovala ani zdaleka tak, jako platonici k Platónovi. Podstatnou částí Aristotelova odkazu bylo založení jednotlivých věd, jimž se někteří dále věnovali, ale v západním světě nebyl Aristotelés pokládán za autoritu. Jeho spisy shromáždil teprve Andronikos Rhodský v 1. století před n. l. a z jeho komentátorů vynikl hlavně Alexandr z Afrodisie (kolem 200) a někteří novoplatonici (Porfyrios, Iamblichos, Proklos). Počátkem 6. století přeložil Boëthius dva Aristotelovy spisy, Kategorie a O interpretaci do latiny. Studium aristotelových spisů se pak rozvinulo na Východě, v Sýrii a Egyptě (Jan z Damašku, Iohannes Philoponus), kde byly také přeloženy do arabštiny a inspirovaly islámskou filosofii raného středověku (al-Farábí, Averroes) i Maimonida.

Oživení aristotelismu přinesl teprve nový duch vrcholného středověku a potřeba filosofii vyučovat. Výuka logiky se patrně už v 11. století řídila Aristotelem, ke konci století byly přeloženy zbývající logické spisy – z arabštiny, ale zejména z řečtiny – a počátkem 13. století přibyly další i spisy arabských komentátorů (Averroes, Avicenna). Ačkoli se zprvu zdálo, že Aristotelés křesťanské myšlení ohrožuje, v polovině 13. století už byl v Paříži i v Oxfordu standardní četba, učitelé jej citovali prostě jako „filosofa“ a hojně komentovali. Nakonec – přes různé církevní zákazy – se prosadila velká syntéza Tomáše Akvinského, založená na hluboké znalosti Aristotela, jehož ovšem Tomáš na různých místech korigoval křesťanskými názory a Augustinem.

Tomášův systém, filosoficky a zejména pedagogicky hluboce promyšlený, nabízel pojmovou výbavu tak bohatou a soudržnou, že scholastika čili „školská filosofie“ ovládala univerzitní filosofii až do 18. století, v katolických i protestantských zemích. Ve 14. století se mnozí přiklonili k averroistickému racionalismu a k nominalismu, z nějž vycházejí první pokusy o racionální popis přírody (Ockham, Buridan, Nicolas d´Oresme). Koncem 16. století prošel ve Španělsku jistou modernizací (tzv. Druhá scholastika, Suarez) a přes odpor Lutherův se díky Melanchthonovi a Bezovi prosadil i na protestantských univerzitách.

Jenže právě přehledný a průhledný systém už v 15. století nevábil originální myslitele, kteří s nadšením znovu objevovali Platóna, tentokrát v originále, nikoli zprostředkovaného novoplatonismem. Renesanční věda a matematika odmítla aristotelskou fyziku, i když i lidé jako Descartes nebo Leibniz z Aristotela hodně čerpali.

Rembrandt: Aristotelés s Homérovou bustou

Ač se scholastická tradice na univerzitách stále udržovala, nový zájem o Aristotela vyvolalo kritické vydání jeho spisů (Immanuel Bekker, Berlín 1831 a násl.). Scholastikou i novou četbou Aristotela se pak inspirovali filosofové jako Franz Brentano, který ovlivnil Husserla a celou fenomenologii. Také Martin Heidegger se Aristotelovi pilně věnoval.

Vedle toho byla scholastika kolem roku 1880 zavedena v celé katolické církvi jako „stálá filosofie“ (philosophia perennis) a vznikla nová scholastika, novotomismus. I ten přinesl ve 20. století pozoruhodné výsledky (Maritain, Gilson, Maréchal), zejména v politické a morální filosofii. Koncem 20. století navázal novotomismus zajímavé kontakty s anglosaskou filosofií a logikou, kde ovšem už o Aristotela tolik nejde. Typickým představitelem moderního aristotelismu je Alasdair MacIntyre, ale i političtí myslitelé jako Voegelin nebo Leo Strauss k němu mají blízko.