Kanárské ostrovy

Kanárské ostrovy dostaly svůj název podle latinského slova canis, čili pes.[1][2] Podle zmínky dějepisce Plinia staršího dostal jeden z ostrovů v 1. stol. jméno Canaria (Psí ostrov), když skupina mořeplavců vyprávěla, že se tam setkala se smečkami psů obrovitého vzrůstu. Španělé potom název upravili na Gran Canaria a v podobě Islas Canarias začali užívat pro celé souostroví. [3]

Kapitulace krále Tenerify před katolickými Veličenstvy, králem Ferdinandem II. Aragonským a královnou Isabelou Kastilskou. Autor: A. F. de Lugo.

První obyvatelé přišli na Kanárské ostrovy ze severní Afriky pravděpodobně okolo roku 3 000 před n. l. Ve 2. století před n. l. přišli na ostrovy Guančové, rovněž ze severní Afriky. Guančové žili převážně usedle v malých vesnicích, používali kamenné nástroje a věnovali se jednoduchému zemědělství. Jejich jazyk je doložen jen fragmentárně v podobě několika vět a jednotlivých slov včetně základních číslovek. I z těchto zbytků je však zřejmé, že jazyk patřil do berberské skupiny afroasijské jazykové rodiny. Guančové měli světlejší pleť a žili na úrovni mladší doby kamenné. Nepoužívali lodě, takže populace jednotlivých ostrovů byly od sebe izolované.[4]

Kanárské ostrovy byly ve starověku známé díky řeckým a římským mořeplavcům. Antický geograf Klaudios Ptolemaios, žijící v egyptské Alexandrii, je v roce 150 n. l. uvádí na své mapě. V následujících stoletích se však na ostrovy „zapomnělo“. V roce 1312 je znovuobjevil Janovan Lanzarotto Malocello. V průběhu 14. století na Kanárské ostrovy dopluli Italové, Portugalci a Katalánci. Na počátku 15. století dobyl ostrov El Hierro francouzský mořeplavec Jean de Béthencourt pro Kastilskou korunu. V té době žilo na ostrovech okolo 35 000 Guančů. Žili především na ostrovech Gran Canaria a Tenerife (30 000), La Palma (4 000) a El Hierro (1 000). Na zbylých hlavních ostrovech žilo jen pár stovek obyvatel. V roce 1479 získali ostrovy na základě smlouvy s Portugalskem Španělé, a to výměnou za Azorské ostrovy, Kapverdy a Madeiru. Následoval boj s Guanči, ve kterém španělská přesila zvítězila, takže v roce 1495 byly ostrovy plně pod španělskou správou. Město Santa Cruz de Tenerife se stalo důležitým přístavem pro plachetní lodě plující do Nového světa. Již v polovině 16. století italský historik Girolamo Benzoni zjistil, že původní obyvatelé ostrovů Guančové zde již nežili. Buď byli prodáni do otroctví nebo se asimilovali.

Přístav La Luz v roce 1912, Las Palmas de Gran Canaria

V 16. století došlo k nárůstu počtu obyvatel, kteří se usazovali zejména na ostrovech Gran Canaria a Tenerife. Hlavním zdrojem obživy obyvatel se staly produkce a vývoz cukru. Rozsáhlé plantáže cukrové třtiny však vznikaly na místě původního lesa, což způsobilo narušení ekosystému ostrovů a erozi půdy. V průběhu 16. a 17. století docházelo k častým útokům na ostrovy ze strany pirátů a otrokářů z Evropy i severozápadního pobřeží Afriky. Na ostrovech bylo v té době vystavěno několik obranných hradů a tvrzí. Poslední pokus o dobytí Kanárských ostrovů proběhl na konci 18. století ze strany britského viceadmirála Horatia Nelsona.

Levnější výroba cukru ve španělském zámoří a v oblasti Karibiku způsobila úpadek tohoto odvětví na Kanárských ostrovech. V průběhu 17. století bylo cukrovarnictví jako nejdůležitější hospodářské odvětví nahrazeno vinařstvím. Víno z Kanárských ostrovů mělo v Evropě značný ohlas. Ovšem již na samotném začátku 18. století způsobil velký válečný konflikt v Evropě, a to válka o španělské dědictví mezi evropskými mocnostmi po vymření španělské linie Habsburků, která probíhala v letech 1701–1714, velké problémy pro ekonomiku Kanárských ostrovů včetně produkce a vývozu vína. Ke konci 18. století došlo pak ke snížení výnosů z prodeje vína v důsledku vzniku silné konkurence na portugalské Madeiře a na jihu pevninského Španělska. V té době začaly vývozy košenily, což je přírodní barvivo získané z hmyzu, které je využíváno v potravinářském průmyslu. Toto zboží se exportuje dodnes. Ve druhé polovině 19. století a v průběhu 20. století byly založeny rozsáhlé banánové plantáže a tím se stal významný vývoz banánů.

V průběhu 19. století docházelo k soupeření mezi největšími ostrovy Tenerife a Gran Canaria. To skončilo až rozdělením Kanárských ostrovů na dvě provincie, a sice západní provincii, kterou tvoří Tenerife, La Palma, La Gomera a El Hierro, a východní provincii, tvořenou ostrovy Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote.

V roce 1936 převzal moc nad souostrovím Francisco Franco, který sem byl po svém sesazení jako vrchní velitel španělské armády poslán vládou druhé španělské republiky jako vojenský velitel (kapitán-generál). Ve stejném roce započal Franco z obou velkých ostrovů Tenerife a Gran Canaria občanskou válku, která skončila jeho vítězstvím a nastolením frankistického režimu v celém Španělsku. Následné vyloučení Španělska z řady mezinárodních institucí způsobilo na Kanárských ostrovech v polovině 20. století hospodářskou krizi a rozsáhlou emigraci do Latinské Ameriky. Sedm let po Frankově smrti, v roce 1982, získaly Kanárské ostrovy autonomii v oblastech vzdělávání, zdravotnictví a dopravy. V současné době jsou ostrovy cílem rostoucí migrace z Afriky.[5]

Výročí vyhlášení autonomie 30. května se slaví jako „Den Kanárských ostrovů“.[6]

Pico Viejo, druhá nejvyšší hora Kanárských ostrovů

Největším a nejlidnatějším ostrovem Kanárských ostrovů je Tenerife. Fuerteventura je druhá největší rozlohou, Gran Canaria druhá v počtu obyvatel (celkově ale až třetí ze všech španělských ostrovů po Mallorce). Kanárské ostrovy jsou převážně hornaté, zvláště se to týká západně položených ostrovů - Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro. Pohoří, horské oblasti sopečného původu a vulkány obvykle zaujímají většinu ostrova. Rozkládají se v centrální části ostrovů, ve vnitrozemí. Pico de Teide na Tenerife je s 3 718 m nejvyšší horou Španělska. Fuerteventura a Lanzarote jsou spíše kopcovité či tvořené místy vrchovinami. Nejvyšší bod Fuerteventury má 807 m, Lanzarote 670 m.

Na Kanárských ostrovech se nachází čtyři z patnácti španělských národních parků. K více známým náleží Národní park Teide s nejvyšší španělskou horou Pico de Teide a kráterem Las Caňadas a Národní park Timanfaya na ostrově Lanzarote s takřka martickou krajinou způsobenou výbuchy vulkánů v 18. a 19. st. K dalším dvěma parkům náleží vzácné původní vavřínové lesy na La Gomeře a oblast kaldery Caldera de Taburiente na ostrově La Palma.

Flóra je na ostrovech velmi pestrá, nechybí zde sopečná krajina, palmové oázy ani písečné duny. Na plážích bývá kromě klasického světlého písku i písek černý. Z 1 800 rostlinných druhů vyskytujících se na ostrovech je více než polovina původních. Ze stromů jsou pro Kanárské ostrovy charakteristické borovice kanárská, datlovník kanárský, jalovec cedrovitý. Na severních svazích ostrovů Tenerife, La Gomera, La Palma a Gran Canaria se nacházejí vlhké lesy a lesnatá území[7] - tzv. fayal-brezal a laurisilva. K velmi neobvyklým stromům náleží dračinec. Z rostlin např. pryšec balzámodárný, cesmína kanárská, smil bavlníkový nebo asydamie širokolistá.

Na souostroví se vyskytují ohrožené endemity: bělozubka kanárská, netopýr kanárský, budníček kanárský, veleještěrka gomerská a veleještěrka Simonyova.[8]

Mapa Kanárských ostrovů

Kanárské ostrovy se administrativně člení na 2 provincie: Las Palmas a Santa Cruz de Tenerife. Metropolí regionu jsou střídavě města Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas de Gran Canaria (v každém legislativním období sídlí v jednom z měst předseda autonomní vlády a ve druhém vicepremiér; v následujícím období si sídla vymění). Každý ze sedmi hlavních ostrovů spravuje vlastní rada nazývaná cabildo insular a tvoří samostatnou statistickou jednotku NUTS 3.[9]

Na každém ze sedmi hlavních ostrovů je letiště. Největší letiště jsou na Gran Canaria a dvě na Tenerife. Cestovat mezi ostrovy se dá buď letadlem nebo trajekty[12]. V roce 2018 navštívilo Kanárské ostrovy 16 150 054 turistů a v roce 2019 počet návštěvníků mírně poklesl na 15 589 290. V r. 2007 bylo mezi návštěvníky 29 % Britů, 22 % Španělů (mimo Kanárské ostrovy), a 21 % Němců. Z ostrovů je nejvíc navštěvován Tenerife, následovaný Gran Canaria a Lanzarote. Na jihu ostrova Gran Canaria se nachází oblíbené turistické letovisko Maspalomas.

Kanárské ostrovy jsou vulkanického původu. Mají příjemné subtropické klima a hezké pláže a proto jsou oblíbenou turistickou destinaci. Klima jednotlivých ostrovů se mírně liší. Je ovlivňováno větrem, tzv. pasáty, a také vlhkým Kanárským proudem. Západní ostrovy mají podnebí mírné a vlhké a jsou zde subtropické vavřínové lesy. Ostrovy blíže k Africe (Lanzarote, Fuerteventura), kde je suché podnebí, mají pouštní až polopouštní ráz. Ve vyšších polohách se daří borovým lesům. Průměrná denní teplota v zimě je 18°- 19°C. Turisty je hojně navštěvován národní park Teide na Tenerife, kde je nejvyšší hora Španělska Mount Teide (3715 m n.m.) Je to třetí největší sopka na světě. K poslední erupci na ostrovech došlo v roce 2021 na vulkanickém hřebenu Cumbre Vieja na ostrově La Palma .

Turistická pláž Playa de Las Teresitas na ostrově Tenerife

Ekonomika Kanárských ostrovů je založena především na turistickém ruchu, který se podílí na tvorbě HDP ve výši až 80%. Na menších ostrovech je důležité zemědělství a rybolov.[13]Pěstují se zde banány, vinná réva a tabák.

Z doby Guančů pochází salto de pastor (pastýřský skok), překonávání terénních nerovnosti za pomoci dlouhé tyče. Z původně praktické záležitosti se ve dvacátém století vyvinulo sportovní odvětví.[14] Pastýřská hůl je také atributem místního světce Pedra de Betancur.

Základem zdejší kuchyně jsou ryby, kukuřice a banány. Mezi oblíbené druhy ryb patří sapín, kanín, mořský okoun, bílá pražma a očnatec.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Canary Islands na anglické Wikipedii.