Miguel de Unamuno

Unamunova filosofie nebyla filosofií systematickou; šlo spíše o popření pevného systému a důvěru ve vlastní myšlení. To se utvářelo pod vlivem dobového racionalismu a pozitivismu, nicméně Unamuno šel vlastní cestou, která měla blízko k pozdějšímu teistickému existencialismu (někdy bývá označován za Kierkegaardova následovníka[1]). Odmítal scientistické zbožnění vědy a byl jeden z prvních, kdo nahlíželi vědu jako nové náboženství, jehož „ortodoxii“ a nárok na vlastnictví pravdy odmítal. Rozpor mezi věděním a skutečnou vírou je však podle něj bytostně tragický (Tragický pocit života): nikdy totiž nemohou být ukojeny zároveň jak požadavky rozumu, které vedou k popření smyslu světa, tak potřeby víry, která podle Unamuna znamená především touhu po osobní nesmrtelnosti.

• Ibsen y Kierkegaard (Ibsen a Kierkegaard), 1907 - překlad: Martin Štúr Miguel de Unamuno: Ibsen a Kierkegaard. In: Kierkegaard ako výzva k súčasnému svetu. Toronto 2011. Acta Kierkegaardiana - Supplement 2.
• Del sentimiento trágico de la vida, 1913, česky 1927 (Tragický pocit života).
• La agonía del cristianismo, 1925 (Agónie křesťanství).[2]

V politických názorech zpočátku sympatizoval se vznikajícím socialismem. Od mládí se zabýval situací ve Španělsku, které bylo na konci 19. století (po ztrátě Kuby a dalších kolonií ve vleklé krizi); často se vyjadřoval k dění v zemi a uveřejnil soubor poznámek a komentářů ke španělské občanské válce. Odmítal také nekritické přejímání názorů a novinek z ekonomicky rozvinutější Anglie a Francie a zdůrazňoval španělská specifika.

• En torno al casticismo (1895).
• Vida de Don Quijote y Sancho (1905).
• Por tierras de Portugal y España (1911).

Unamunův pomník v Salamance

Unamuno považoval umění za prostředek vyjádření neklidu duše; proto se v poesii dotýká stejných témat jako ve svých esejích: své duševní úzkosti, času, smrti, bolesti způsobované mlčenlivostí Boha. Vždy ho přitahovala tradiční metrika, složil mj. množství sonetů; zatímco v ranějších dílech opustil rým, později se k němu vracel.

• Poesías (1907)
• Rosario de sonetos líricos (1911)
• El Cristo de Velázquez (1920, Velázquezův Kristus, studie ve verších, jedno z vrcholných děl moderní španělské poesie)
• Andanzas y visiones españolas (1922)
• Rimas de dentro (1923)
• Teresa. Rimas de un poeta desconocido (1924)
• De Fuerteventura a París (1925)
• Romancero del destierro (1928)
• Cancionero (1953)

Prozaické dílo Miguela de Unamuno čítá několik románů a velké množství povídek a kratších próz. Vznikaly v následujícím pořadí:

• Paz en la guerra (Mír ve válce, 1895), zhodnocení válečné zkušenosti z dětství.
• Amor y pedagogía (1902), spojení komična a tragična.
• Recuerdos de niñez y mocedad (1908), autobiografické dílo o dětství v Baskicku.
• Niebla (Mlha, 1914), jeden z hlavních románů.
• El espejo de la muerte (1913).
• Abel Sánchez (1917), inverze biblického topu Kaina a Ábela, tematizující závist.
• Tulio Montalbán (1920), spor „dvojí osobnosti“
• Tres novelas ejemplares y un prólogo (1920).
• La tía Tula (Teta Tula, 1921), poslední rozsáhlejší román.
• Cómo se hace una novela (Jak se dělá román, 1927).
• San Manuel Bueno, mártir (1930; česky Svatý Manuel Dobrotivý, Mučedník, 1999).
• To je chlap (slovensky 1945 v překladu Miloše Ruppeldta a Jozefa Felixe).

Charakteristické rysy Unamunovy prozaické tvorby jsou dobře patrné například na novele Celý muž (Nada menos que todo un hombre, 1920). Tato novela je psána stylem oproštěným od dlouhých a rozvláčných popisů, významný je podíl dialogů, které děj dynamicky posouvají vpřed. Řada náznaků, které nás při čtení postupně míjejí, se zvolna vrší ve skrytý význam příběhu, který překvapí svou naléhavostí. Vztah bohatého a úspěšného mladého muže (jenž dosáhne všeho, co si umíní, a i s lidmi jedná jako se svým majetkem) a krásné mladé dívky (která sní o muži, který ji bude cele milovat) opravdu zpočátku jako láska nevypadá. Je plný bolesti a nejistoty... postupem času však oba hrdinové zjišťují, že mají jen jeden druhého — a vzplanou k sobě láskou, jež je nádherná i hrůzná ve svém tragickém vyústění. Námět se dočkal i českého televizního zpracování s Ondřejem Vetchým v hlavní roli.

Také Unamunova divadelní tvorba se vyznačuje podobnými rysy; Témata jako hledání osobní spirituality, víra jakožto životně důležitá lež či problém rozdvojení osobnosti jsou podávána v dílech La esfinge (Sfinga, 1898), La verdad (Pravda, 1899) y El otro (Ten druhý, 1932). Na euripidovskou tragédii navazuje Faidra (1918). Z roku 1933 pochází překlad Senekovy tragédie Médeia.

Unamunovské divadlo je záměrně schematické, „obnažené“, scénografie je zredukována minimum; veškerá pozornost je soustředěna na konflikt hrdinů, na hnutí jejich mysli, afekty, vášně. Svou vážností se snaží navázat na klasickou řeckou tragédii. Toto nové pojetí divadla dále zhodnotil Ramón María del Valle-Inclán a později také Federico García Lorca.

• Ábel Sánchez: [příběh jednoho utrpení]. Praha: Vyšehrad 1988 a Plus 2012
• Celý muž. Brno: Vetus via 1997
• Mlha. Praha: Odeon 1971
• Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník. Brno: Marek 1999
• Španělské essaye. Brno: Jan V. Pojer 1937, Brno: Vetus via 1997
• Tragický pocit života v lidech a národech. Praha: Symposion 1927

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Miguel de Unamuno na španělské Wikipedii.

• H. Zbudilová, Hledání (nejen) španělské identity: reflexe přínosu Miguela de Unamuna a svaté Terezie od Ježíše pro filozofii života a filozofii náboženství v období globalizace. Praha: Vyšehrad 2016

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Miguel de Unamuno na Wikimedia Commons
• Autor Miguel de Unamuno ve Wikizdrojích (španělsky)
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Miguel de Unamuno
• Osoba Miguel de Unamuno ve Wikicitátech
• Dossier na Unamuno (baskicky)
• Životopis (španělsky, pdf)