Modrá divize

Španělsko sice bylo oficiálně neutrálním státem, ale vrchní španělský vůdce Francisco Franco ponechal volnou ruku každému, kdo se chtěl do války zapojit z vlastní vůle, pokud ovšem přísahal, že bude bojovat jen proti bolševismu v SSSR, nikoliv proti jakémukoliv jinému státu, zvlášť západoevropskému.

Standarta Modré divize

Důvodem k tomuto postupu byly dvě skutečnosti. Za prvé, Franco neměl zájem narušit neutralitu ve vztahu se západními státy, ale zároveň cítil určitou nutnost se odvděčit Hitlerovi, jehož jednotky (hlavně Legie Condor) mu velice pomohly během španělské občanské války. Dá se říci, že „otcem“ tohoto uskupení byl tehdejší španělský ministr zahraničí Ramón Serrano Suñer, který s touto myšlenkou přišel, a navíc ji pomohl i realizovat. Díky němu mohla španělská vláda poslat před začátkem operace Barbarossa do Berlína oficiální informace o této formě pomoci.

Dobrovolníci byli německou stranou přijati dne 24. června 1941 v celkovém počtu 2612 důstojníků a 15 492 pěšáků. Španělská strana byla původně připravena vyslat až 40 000 mužů, takový počet se ovšem nakonec ukázal jako zbytečný. Většinou se jednalo o veterány z občanské války anebo čerstvé absolventy akademie v Zaragoze. Další část příslušníků divize tvořili oddaní španělští fašisté anebo lidé, jako byl třeba Luis García Berlanga, kteří se snažili pochlebovat režimu v naději, že tak vykoupí své příbuzné z vězení.

Ve Španělsku byli příslušníci divize oblečeni do uniformy vycházející z úboru fašistů, která díky svým modrým košilím (nosila je Falanga) dala jméno celé divizi. Na bitevním poli ovšem používali klasickou německou polní uniformu doplněnou na pravém rameni o nášivku s nápisem „España“, plus španělské národní barvy pro lepší odlišení. Podobně byli oblečení i portugalští dobrovolníci, kteří ovšem nebyli portugalskou vládou oficiálně tolerováni, tudíž byli víceméně ilegální.

Velením modré divize byl pověřen španělský generál Agustín Muñoz Grandes.

13. června 1941 se první kontingent dobrovolníků dostal do bavorského Grafenwöhru, kde prodělal pět týdnů vojenského výcviku. Právě zde získali označení 250. pěší divize. Ta byla dále dělena do čtyř pluků. Při konečném dělení byl 4. pluk rozdělen mezi zbylé tři, které dostaly jméno podle významných španělských měst: Barcelona, Sevilla a Valencia.

Památník padlým vojákům Modré divize v Madridu.

Mezitím se stala doma ve Španělsku Modrá divize terčem útoků od vládních konzervativců, představitelů církve, ale také zahraničních delegátů a diplomatů, pochopitelně hlavně západních spojenců. Nátlak se neustále stupňoval, až byl 10. října 1943 donucen velitel divize Emilio Esteban Infantes vydat oficiální rozkaz k jejímu rozpuštění a návratu španělských dobrovolníků a branců do vlasti.

Část vojáků (přibližně jedna třetina) se ovšem odmítla vrátit, většina si totiž myslela, že stále mají Francovo požehnání a že celé „odvolání divize“ je jen krycí manévr s cílem obalamutit západní spojence. Ovšem iluze padla, když 3. listopadu přišel oficiální rozkaz, podepsaný samotným Francem, požadující okamžité rozpuštění divize a návrat všech španělských vojáků urychleně do vlasti.

Nakonec se domů nevrátilo něco kolem 3 tisíc vojáků, povětšinou členové španělské Falangy. Většina z nich skončila v řadách Waffen-SS jako Spanische - Freiwilligen Kompanie der SS 101 pod velením falangisty Miguela Ezquerrazy. Navíc další Španělé s úmyslem boje proti bolševismu utíkali přes okupovanou Francii. Nová uskupení španělských bojovníků se povětšinou nazývala „Modré legie“ (Legion Azul).

Španělé, kteří se rozhodli pro návrat, pocházeli většinou z 12. pěší divize a dostali se domů do 21. března.

Zbylí Španělé měli rozličný osud – někteří se jako členové 357. pěší divize dostali do Lotyšska, jiní skončili v řadách 121. pěší divize, aby pak bojovali proti Titovým partyzánům v Jugoslávii. Většina ortodoxních fašistů se zapojila do bojů proti francouzským partyzánům.

Ke konci války se někteří Španělé zapojili do konečné obrany Berlína^[zdroj?!].

Velká část veteránů Modré divize dosáhla ve španělské armádě v 60. a 70. letech vysokých postů, jako třeba Alfons Armada a Jaime Milans del Bosch. Veteráni Modré divize také stáli proti sobě na obou stranách neúspěšného pokusu o státní převrat 23. února 1981.

Kříž z pravoslavného kostela, který byl ve městě Novgorod poškozen španělským kulometným hnízdem, spadl a byl odvezen do Španělska. Kostel jako takový ovšem zůstal stát. Kříž ve Španělsku procestoval půl země, až byl na začátku 60. let uložen v archívu vojenské akademie v Hoyo de Manzanares. Nakonec byl roku 2004 vrácen novgorodské radnici španělským ministrem obrany José Bonoem.