Sociologie

Sociologie se začala formovat až na začátku 19. století. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1838 poprvé užívá slovo sociologie (z latinského socius = společník nebo societas = společnost a řeckého logos = slovo, výklad). Comtova sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu hierarchie věd. Přibližně ve stejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří osobností patří do šestice sociologických klasiků ještě o generaci mladší Vilfredo Pareto, Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Max Weber a Georg Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru sociologie založil Albion Woodbury Small v roce 1892 na Chicagské univerzitě (viz též Chicagská škola). Sociologií se zabýval také pozdější první československý prezident prof. dr. T. G. Masaryk.

Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní.

Objektivisté považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se zkoumáním sociálních faktů, sociálních změn, sociální struktury.

Interpretativní sociologie považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi vytvářen, chápán a interpretován.

Dalším přístupem k vnímání paradigmat je rozdělení na nominalismus a realismus.

Sociologický realismus vychází z předpokladu, že společnost existuje nezávisle na jednotlivci. Sociální realita je tak chápána jako objektivizována. Společnost je také více než souhrn jednotlivých individuí. Sociální normy jsou nadindividuální. Jedinec v průběhu zdárné socializace přijímá tyto normy. Celý svět má pevný řád. Tento přístup je uplatňován hlavně v teoriích zabývajících se sociální statikou. Do sociologického realismu řadíme fenomenologickou, konfliktologickou a konsensuální sociologii.

Sociologický nominalismus naopak tvrdí, že společnost existuje mezi individui. Je tedy intersubjektivní. Sociální normy neexistují mimo vědomí. Normy se vytváří skrze interakci. K tomuto paradigmatu patří škola interakcionistů. Těžiště tohoto paradigmatu je ve studiu sociální dynamiky.

Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít. Nejčastěji, ne však nutně, užívá metody dotazníkového šetření či rozhovorů a kvantitativní analýzy textů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na objekt. Nepopisuje zákonitosti, ale snaží se nacházet vztahy mezi kategoriemi. Nejčastěji, ale ne nutně, užívá metod focus groups, hloubkových rozhovorů a analýzy textů.

• Zkoumání biosociálních a geografických podmínek společenského života
  • Sociologie obyvatelstva
  • Sociální ekologie (sociologie města, sociologie venkova)
  • Sociální geografie
  • Sociologie etnických a rasových skupin (postkoloniální a kritická rasová teorie)
  • Sociologie sexuálních a genderových vztahů (feministická a queer teorie)
  • Sociologie věkových skupin (sociologie mládeže, sociální gerontologie)
• Zkoumání politické a sociálněekonomické struktury společnosti
  • Sociologie společenských tříd (sociologie politiky vč. teorie elit, sociologie dělnické třídy, sociologie rolnictva)
  • Sociologie společenských vrstev (sociologie inteligence, sociologie tzv. středních „tříd“)
  • Sociologie povolání
  • Sociologie společenských skupin (sociologie rodiny, sociologie malých skupin)
  • Sociologie spotřeby a životní úrovně (sociologie volného času)
• Zkoumání společenských, pracovních a technických podmínek výroby
  • Sociologie práce
  • Sociologie průmyslu
  • Sociologie zemědělství
  • Sociologie techniky
  • Sociologie řízení
• Zkoumání forem společenského vědomí
  • Sociologie kultury, kulturní sociologie
  • Sociologie práva (sociologie deviantního chováni a kriminality)
  • Sociologie vědění a ideologie (sociologie sociologie)
  • Sociologie veřejného mínění
  • Sociologie morálky
  • Sociologie výchovy a vzdělání
  • Sociologie umění
  • Sociologie vědy
  • Sociologie náboženství
  • Sociologie jazyka
  • Sociologie literatury
• Zkoumání společenských institucí
  • Sociologie státu a práva
  • Sociologie politiky (sociologie politických stran, sociologie propagandy)
  • Sociologie armády
  • Sociologie zdravotnictví

Sociologie patří mezi společenské vědy. Souvisí a spolupracuje především s těmito jinými vědami: