Reconquista

Samotná představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu, trvajícího osm století, je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku válčily mezi sebou navzájem téměř stejně často, jako proti muslimům. Staré Asturské království se svým hlavním městem Oviedem bylo chráněno neprostupnými horami severozápadního Španělska, zatímco Baskové v Navaře si udržovali nezávislost po celou dobu maurské nadvlády, podobně jako předtím za vizigótského a římského panství. Největší asturský král Alfonso III. využil úpadku španělských Umajjovců a posunul hranice království až k řece Douro. Jeho syn a nástupce García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu, a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem.

Původně maurský minaret v Rondě, přestavěný ve zvonici

Na počátku 10. století rozšířilo království León své území východním směrem až k městu Burgos. Na ochranu dobyté země a zde usazených rolníků zde bylo vybudováno veliké množství hradů (španělsky castillos), které daly nově dobyté zemi název Kastilie. Za hraběte Ferdinanda Gonzála se pak Kastílii v roce 932 podařilo vyvázat ze své podřízenosti Leónu.

Navarra byla v době vlády Sancha I. v roce 905 prohlášena královstvím a rychle expandovala na jih. Sancho III. Navarrský – panovník výjimečných vojenských schopností – ovládal Aragónii, Asturii, Kastilii a část Leónu a učinil tak z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce 1028 určil Sancho svého druhého syna Ferdinanda za vládce kastilského hrabství. Ferdinand byl velice moudrý a zbožný panovník, který sjednotil většinu otcových držav a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Za Ferdinanda zažila Kastílie významný vzrůst moci, což Ferdinandovi, jakožto nejmocnějšímu křesťanskému panovníkovi na poloostrově, umožnilo v roce 1054 přijmout titul císaře Hispánie. Protože se však ve Španělsku dosud neprosadil dědický princip primogenitury, byla Ferdinandova říše po jeho smrti v roce 1065 rozdělena mezi jeho syny, Alfonse VI. Kastilského, Sancha II. Kastilského a Garcíu II., krále Galicie. Alfonso se pokusil Sancha zbavit vlády. Ten však patrně zdědil více otcových schopností, svého bratra Alfonsa porazil a poslal do vyhnanství. García byl po krátké vládě odeslán do kláštera, kde strávil zbytek svého života.

Sanchova smrt v roce 1072 Alfonsovi umožnila vrátit se do země a zmocnit se všech někdejších domén Ferdinanda I. Alfonso byl skutečně působivou osobností. Byl na svoji dobu výjimečně tolerantní k muslimům – po dobytí muslimy ovládaného Toleda roku 1085 se prohlásil za "krále dvojí víry" a dále podporoval toto město coby centrum vzdělanosti a učenosti. Velmi usiloval rozšířit své državy a stát se jedním z nejmocnějších evropských monarchů. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen Cid, španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného středověkého eposu, který nalezl útočiště u emíra ze Zaragozy a později dobyl na Maurech Valencii. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných mezi sebou válčících států, což přispělo k úspěšné expanzi Alfonsova křesťanského království na jih, jež vyvrcholila dobytím Toleda v roce 1085. Již v následujícím roce se však proti Alfonsovi spojili vládcové Sevilly se severoafrickými Almorávidy. Poté, co Almorávidé zvítězili nad křesťany, si rychle podmanili celé muslimské Španělsko.

Bitva mezi křesťany a muslimskými Maury, výjev z kodexu Cantigas de Santa Maria

Bojovníci křesťanští (vlevo) a muslimští (vpravo), bitva u Marrákeše, kodex Cantigas de Santa Maria

Po smrti Alfonse VII., byla Kastílie a León opět rozdělena. Nicméně nástupem syna Alfonse IX., Ferdinanda III., na královský trůn v Leónu v roce 1230 byly obě země definitivně sjednoceny v Kastilskou korunu. Ferdinand III. zvaný Svatý bojoval po celou dobu své vlády proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po bitvě na Las Navas de Tolosa, v níž je v roce 1212 porazil Ferdinandův děd Alfonso VIII. Ve 13. století byla za účelem vypuzení Maurů ze Španělska vyhlášena dokonce křížová výprava. V průběhu tohoto století byla dobyta většina území někdejšího córdobského chalífátu (Córdoba padla v roce 1236, Sevilla 1248, Cádiz 1262) s výjimkou malé Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost každoročním tributním poplatkem. Ferdinandova vláda byla počátkem období zvýšeného vlivu Španělska na evropskou politiku. V době jeho panování byla založena univerzita v Salamance – jedna z nejstarších v Evropě – na níž se dokonce rozvinula raná škola ekonomického myšlení. Ferdinandův nástupce, Alfonso X. Moudrý, napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy prostřednictvím zpřístupnění duchovního bohatství muslimských knihoven a univerzit. V roce 1309 byl ve spojení s Aragónií dobyt Gibraltar. Despotický a krvavý vládce Pedro I. Krutý byl v roce 1366 vyhnán a následně zavražděn. Pedrovy války proti Aragonii a vnitřní konflikty způsobily dočasné oslabení kastilské moci.

Vedle mocenského bloku Kastílie-León dominovala v severovýchodní části křesťanského Španělska rovněž Aragonie. Již v roce 1118 dobyl aragónský král Alfonso I. na Maurech Zaragozu a posunul tak hranice své říše na jih. Prostřednictvím sňatkové politiky připadlo Aragónii v roce 1137 Katalánsko včetně hrabství Barcelona (čímž vznikla Aragonská koruna). Do roku 1235 bylo dokončeno dobytí Maury držených Baleárských ostrovů. Expanze dále na jih na úkor Maurů byla po ovládnutí Valencie v roce 1238 znemožněna kastilskou rozpínavostí a proto aragónští králové zaměřili svou pozornost na východ. Na přelomu 13. a 14. století se tak nejprve zmocnili Sicílie a Sardinie a v roce 1442 získal Alfonso V. titul krále Neapole. Díku tomu se Katalánie a především Barcelona rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu.

Politicky byla aragónská říše uspořádána federalisticky, přičemž každá část říše disponovala vlastní ústavou. V samotné Aragónii stály v opozici vůči králi silné cortesy, které však mohly jen stěží omezit královu moc. Kastílie byla naproti tomu centrálně spravovaná, přesto i kastilští králové se museli potýkat s mocnou šlechtou, s níž se dostávali téměř neustále do konfliktů.

• CONSTABLE, Olivia Remie. Medieval Iberia.Readings from Christian, Muslim, and Jewish Sources. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2011. 624 s. ISBN 978-0-8122-2168-8. (anglicky)
• HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison: University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky)
• O'CALLAGHAN, Joseph F. Reconquest and Crusade in Medieval Spain. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2004. 344 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-1889-3. (anglicky)
• ROUIGHI, Ramzi. The Making of a Mediterranean Emirate. Ifriøqiya and Its Andalusis 1200-1400. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2011. 248 s. ISBN 978-0-8122-4310-9. (anglicky)
• ŽENKA, Josef. Pád Granady a zánik al-Andalusu. Praha: Argo, 2011. 184 s. ISBN 978-80-257-0466-0.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Reconquista na Wikimedia Commons