Andorra

Skalní rytiny v Roc de les Bruixes

Na jihu země, ve farnosti Sant Julià de Lòria, byly nalezeny stopy po lidském osídlení zhruba z roku 9500 př. n. l. Skupiny lovců a sběračů z obou stran Pyrenejí zde měli tábor využívaný zejména k rybolovu v řekách Ariège a Segre. Během neolitu, okolo roku 6640 př. n. l., se skupina lidí přestěhovala do údolí Madriu-Claror-Perafita. Nálezy hrobů v obci Segudet, datované do období 4900–4300 př. n. l., jsou důkazem kultury popelnicových polí na andorrském území. Tato kultura je jinak typická pro střední Evropu, ale učinila i zvláštní výboj do Pyrenejí a přes ně, v úzkém pásu po katalánském pobřeží. Z doby bronzové se dochovala řada svatyní, z nichž nejznámější je Roc de les Bruixes (v překladu Skála čarodějnic) ve farnosti Canillo. V ní byly nalezeny záhadné skalní rytiny s různými symboly, patrně užívanými při rituálech.[2][3]

Hannibalův postup přes Pyreneje a útoky místních kmenů

První písemný záznam o území Andorry učinil Polybios, nejvýznamnější historik období helénismu, ve svém díle Historiai, v pasáži věnované Punským válkám. Zde zmiňuje kmen Andosini (Ἀνδοσίνους), který se v Pyrenejích měl postavit postupujícímu kartaginskému vojsku.[4] Je velmi pravděpodobné, že jméno tohoto kmene dalo název celé oblasti. Šlo patrně o iberský kmen (Iberové byli předindoevropskými obyvateli Pyrenejského poloostrova, snad zvláště v oblasti Pyrenejí smíšení s Kelty). Studium toponym ukazuje, že tito obyvatelé mluvili jazykem blízkým baskičtině či akvitánštině. Uvažuje se, že v oblasti dominovali mezi 7. a 2. stoletím př. n. l. Další etnický vývoj je nejasný, ale od 2. století př. n. l. do 5. století je zjevný římský vliv na oblast. Patrně proto, že obyvatelstvo obchodovalo s Římem ovládanou oblastí Urgellet (dnes na území Katalánska).

Po pádu Římské říše se Andorra dostala pod vliv Vizigótů. Ti zůstali v údolích 200 let, během nichž se do Andorry rozšířilo křesťanství, zejména z urgelské diecéze. Poté vytlačili Vizigóty z Pyrenejského poloostrova muslimové, ale Andorra byla před islamizací ochráněna Franky. V roce 803 osvobodil Karel Veliký s podporou místních obyvatel území zpod nadvlády muslimských Maurů. Traduje se, že pět tisíc Andořanů pod vedením Marca Almugàvera pomohlo bojovat proti Arabům. Za to měli získat tzv. list svobody.[5] Historikové v otázce role Karla Velikého v andorrských dějinách váhají, nicméně karolinská legenda je v Andoře velmi silná, Karel je zde považován za zakladatele země a zpívá se o něm dokonce v prvních verších státní hymny ("El gran Carlemany, mon Pare, dels alarbs em deslliurà", neboli v překladu "Velký Karel Veliký, můj otec, osvobodil mě od Saracénů...", a o kus dále se zpívá dokonce "Sols resto l'única filla de l'imperi Carlemany", tedy "Jsem poslední zbývající dcera karolínské říše"). Každopádně Andorra se v době Karla Velikého stala součástí Marca Hispanica, jakéhosi nárazníkového pásma mezi Franskou říši a umajjovským královstvím Al-Andalus. Karel nebo jeho syn Ludvík Pobožný měli roku 805 dát Andoře i jakousi zakládací listinu.[6]

Vnuk Karla Velikého, Karel II. Holý, daroval v roce 843 území španělskému hraběti z Urgellu. Potomci hraběte ho následně roku 1133 darovali biskupovi ze Seo de Urgell. Biskup se kvůli zajištění míru v oblasti v roce 1159 domluvil s rodem Caboetů na smlouvě, která svěřila Andorru jako léno Caboetům, přičemž svrchovaná moc náležela církvi. Později, když caboetský nárok zanikl, přešlo dědictví na hrabata z Foix. Mezi nimi a biskupem došlo kvůli albigenské křížové výpravě rozporům, a tak se roku 1278 Andorra díky Paréagské smlouvě potvrzené papežem stala kondominiem pod vládou dvou spoluknížat (dnes prezidenta Francie a španělského biskupa ze Séo de Urgell). Práva těchto knížat tedy přešla nejprve na rod hrabat z Foix, a poté v důsledku vymření linie pánů z Foix a postupným dědictvím (Foix → Foix-Béarn → Foix-Grailly → d'Albret → Bourboni) na Jindřicha IV. a s ním na francouzskou korunu.

Església de Sant Esteve

V roce 1288 byla podepsána druhá paréagská smlouva, poté, co hrabě z Foix nařídil stavbu hradu v Roc d'Enclar a dostal se znovu do sporu s biskupem. Smlouva pak zakázala stavbu jakýchkoli vojenských struktur v zemi. V roce 1364 vznikla funkce syndika, který měl zprostředkovávat komunikaci mezi poddanými a dvěma vládci země (Andořané ho považují za prvního na seznamu předsedů parlamentu). Roku 1419 bylo jak ze strany Francie, tak Aragonu vyhověno požadavkům na samosprávu, a tak došlo k vytvoření tzv. Zemské rady (Consell de la Terra), předchůdkyni současné Generální rady, tedy parlamentu. Andorrský parlament je tak někdy označován za druhý nejstarší v Evropě. 9.-14. století je také dobou rozkvětu románské architektury, k nejvýznamnějším památkám patří chrámy Església de Sant Esteve a Sant Joan de Caselles nebo most Pont de la Margineda.[7] V Pyrenejích hledají lingvisté zárodky katalánštiny, měla se začít rozvíjet a ustavovat v 11. století.[8]

Za francouzské revoluce byl protektorát zrušen, jelikož byly paréagské dohody považovány za feudální přežitek. Překvapivě sama andorrská samospráva požádala Napoleona Bonaparta o obnovení francouzské suverenity. Reformní hnutí v letech 1866–1868, vedené syndikem Guillem d'Areny-Plandolitem, omezilo biskupskou a aristokratickou moc (tzv. Nová reforma, kterou potvrdil jak biskup z Urgell, tak Napoleon III.) Nová reforma přinesla mimo jiné i zavedení modro-žluto-červené trikolóry jako vlajky.

Revoluce roku 1881

Roku 1880 oba vládci země zakázali kasina. To vedlo k nečekaně velkému konfliktu, který je zván též revoluce z roku 1881. Vzbouřenci 8. prosince 1880 zaútočili na dům syndika a založili Prozatímní revoluční radu vedenou Joan Pla i Calvaem a Pere Baró i Masem. Prozatímní revoluční rada vzápětí umožnila výstavbu kasin a lázní zahraničními společnostmi. Boje mezi probiskupskými, profrancouzskými a nacionalistickými silami pokračovaly i v letech 1882 a 1885.[9] Probuzený andorrský nacionalismus souvisel s tím katalánským - Andorra se zapojila do kulturního katalánského obrozeneckého hnutí renaixença. Podporovali ho i katalánští aktivisté, například Jacint Verdaguer se načas usadil v Ordinu.

Během první světové války vyhlásila Andorra symbolicky válku Německu. V roce 1933 vypukly sociální nepokoje vedené odborářem Jovesem Andorransem, jemuž se jednalo o ochranu práv místních i zahraničních pracovníků během výstavby vodní elektrárny FHASA v Encampu a ovšem posléze přišel i s obecnějšími politickými požadavky. 5. dubna 1933 se Andorrans se svými vzbouřenci zmocnil andorrského parlamentu. Následovala invaze francouzské armády a Andorra tak byla krátce okupována.

V roce 1934 se v Urgellu bělogvardějec a dobrodruh Boris Skosyrev prohlásil suverénním knížetem Andorry jako Boris I. a regentem za Jeho Veličenstvo francouzského krále, přičemž vyhlásil válku biskupovi ze Seo de Urgell. Slíbil učinit z Andorry daňový ráj, takže získal nakonec podporu i parlamentu. O několik dní později byl však španělskými úřady zatčen. Některé ruské zdroje ale uvádějí, že vládl Andoře do roku 1940/1941. V tomto roce bylo zavedeno volební právo pro hlavy místních rodin.

Od vypuknutí španělské občanské války v roce 1936 sídlila v zemi znovu větší francouzská vojenská posádka. Krom ochrany území proti přelití bojů z jihu měla rovněž krotit republikánské tendence, jež byli cítit od revoluce z roku 1933. Během španělské občanské války obyvatelé Andorry přivítali uprchlíky z obou znepřátelených stran a mnozí z nich se trvale usadili, což přispělo k ekonomickému rozmachu země. Během druhé světové války zůstala Andorra neutrální a vedla přes ní důležitá pašerácká cesta mezi Vichistickou Francií a frankistickým Španělskem, dvěma fašistickými státy. Pomáhali ji organizovat i agenti britské Mi6. Jinak ovšem vláda země podléhala víceméně španělským frankistům, což vyvolávalo v obyvatelích odpor, byla to však jediná strategie jak ve fašistickém sevření uhájit aspoň částečnou nezávislost.

Po druhé světové válce Andorra vsadila na turismus a nízké daně. Ekonomický úspěch jí umožnil v roce 1968 zavést důchodový systém. V roce 1982 byla se souhlasem knížat zřízena vláda (Consell Executiu), v čele s předsedou. Historicky prvním andorrským premiérem se stal Òscar Ribas Reig. V roce 1989 knížectví podepsalo dohodu s Evropským hospodářským společenstvím o regulaci obchodních vztahů. V roce 1993 byla přijata nová ústava, jíž se Andorra stala suverénním konstitučním knížectvím. Ústava nahradila smlouvu z roku 1278, podle níž se španělský biskup Seu de Urgell a hrabě z Foix (od roku 1871 francouzský prezident) dělili o moc. V referendu ji schválilo 74,2% voličů.

Mapa Andorry

Andorrské snahy o vlastní reformy vyústily v tzv. „reformní zákon“, který ustanovoval Výkonnou radu, a tím odděloval výkonnou moc od legislativní. Starý feudální systém byl modifikován v roce 1993, když Andořané 14. března v referendu schválili první psanou ústavu, a tím byly dokončeny reformní snahy obyvatelstva. Od 4. května 1993 je Andorra parlamentní demokracií, ve které titulárními hlavami státu zůstávají francouzskými občany volený francouzský prezident a papežem jmenovaný biskup ze Séo de Urgell, kteří jsou v Andoře zastupováni místními zástupci. Ti se nazývají osobní reprezentanti, dříve vikáři. Spoluknížata se poprvé oficiálně setkala 25. srpna 1973.

Zvláštní dohoda mezi Španělskem a Andorrou z roku 1993 stanovuje pozici biskupa ze Séo de Urgell, který je jak ve Španělsku působícím biskupem, tak i hlavou andorrského knížectví jako mezinárodně chráněnou osobu se silnou imunitou.

Spoluknížatům podle ústavy zůstávají reprezentativní a symbolické funkce. Jejich legislativní a exekutivní pravomoci byly přeneseny na Generální radu. Přesto jsou ale stále spoluknížata zodpovědná např. za vyhlášení voleb, jmenování premiéra a dalších oblastí, kde jednají víceméně nezávisle na andorrských politicích. Generální rada je andorrským parlamentem. Je jednokomorová a má mezi 28 a 42 členy, z nichž je polovina volena celostátně a polovina je zastupiteli zvolenými v každé farnosti.

Vládu (výkonnou radu) představuje premiér (volený generální radou a jmenován spoluknížaty) a ministři, které jmenuje sám premiér. Současným premiérem je Antoni Martí. Ženy v Andoře získaly volební právo až v roce 1970. Státní svátek je 8. září (Svátek Narození Panny Marie).

Andorra je neutrální stát a nemá armádu, pouze vojenského náčelníka, kterým je francouzský prezident. O obranu proti nepřátelské intervenci se starají Francie a Španělsko na žádost andorrské vlády (Smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci). Francie a Španělsko se spolu s tím zavázaly neovlivňovat zahraniční vztahy Andorry. Jedinou povinností mužů od 16 do 60 let je naučit se zacházet se zbraněmi.[10]

Andorra sdílí s Francií a Španělskem zastoupení v zemích, kde nemá Andorra vlastní konzulát.

Mapa Andorry s označenými farnostmi a sídly

Andorra sestává ze 7 farností (parròquies, jednotné číslo parròquia):

• Andorra la Vella
• Canillo
• Encamp
• Escaldes-Engordany
• La Massana
• Ordino
• Sant Julià de Lòria

Pas de la Casa

Andorra leží ve východní části Pyrenejí mezi Španělskem a Francií. S rozlohou 468 km² je 6. nejmenším státem Evropy, velkým téměř jako Praha.

Je obklopena horami dosahujícími 3000 m n. m. Téměř polovina země leží v polohách nad hranicí lesa, jen na jihu je několik málo oblastí položených níže než 1000 m n. m. Na zalesněných svazích převažuje borovice černá.

Klima je podobné jako v okolních zemích, jenom je díky velkým nadmořským výškám v zimě víc sněhu a léta jsou chladnější. Nejvyšší hora Coma Pedrosa je vysoká 2946 metrů, nejnižší bod je Riu Runer v výšce 840 metrů.

Ačkoliv Andorra není oficiálně členem Evropské unie, je součástí celní unie EU. Pro obchod s průmyslovými výrobky je považována za člena EU, pro obchod se zemědělskými výrobky pak za nečlena. V zemědělství je zaměstnáno jen 1 % obyvatel a hlavním odvětvím je chov ovcí.

Hlavním zdrojem příjmů je cestovní ruch. Ročně navštíví Andorru až tři miliony turistů, kteří si přijíždějí zalyžovat a především za nákupy. Obyvatelé Španělska a Francie využívají možnosti nákupu zboží bez daní. Andorra patří k tzv. daňovým rájům. Neplatí se tu žádné přímé daně a pouze 4% daň z přidané hodnoty (nově od 1. ledna 2006). HDP na obyvatele dosahuje přibližně 42 500 USD (2007).

Dříve se v Andoře platilo jak španělskými pesetami, tak francouzskými franky. Od roku 2002 se zde platí eury. Andorra od roku 2014 razí vlastní euromince.

Hlavní město Andorra la Vella

Počet obyvatel se odhaduje na 77 281 (k 2016), přičemž ještě v roce 1900 Andorru obývalo pouze 5 000 lidí. Andořané tvoří 33 % obyvatel a etnickým původem jsou Katalánci. Dále v zemi žijí Španělé (43 %), Portugalci (11 %) a Francouzi (7,5 %). Jediným úředním jazykem je katalánština, nicméně španělština a francouzština jsou také běžně užívány. Lze se také setkat s používáním angličtiny a portugalštiny. Andorrská vláda nicméně silně prosazuje používání katalánštiny. Financuje komisi pro katalánskou toponymii (la Comissió de Toponímia d'Andorra) a poskytuje bezplatné kurzy katalánštiny přistěhovalcům. Andorrské televizní a rozhlasové stanice používají výhradně katalánštinu. Andorra je jednou ze čtyř evropských zemí (spolu s Francií, Monakem a Tureckem), které nikdy nepodepsaly Rámcovou úmluvu Rady Evropy o národnostních menšinách.

Dvě třetiny obyvatelstva nemají andorrskou státní příslušnost a nemají tudíž právo volit ve volbách. Kromě toho nesmějí být zvoleni předsedou vlády, nebo vlastnit více než 33 % základního kapitálu soukromé obchodní společnosti.[11]

Většina obyvatel knížectví (88,2 %) se hlásí k římskokatolické církvi.[12]

Sant Joan de Caselles

Nejznámějším andorrským spisovatelem byl Albert Salvadó, autor knih pro děti, historických románů i detektivek. Psal v katalánštině i španělštině. Organizátorem andorrského literárního života byl dlouhá léta novinář a spisovatel Rossend Marsol Clua, který emigroval ze Španělska pro své proti-francovské postoje a katalánské vlastenectví. Nejznámější andorrskou hudební skupinou je metalová Persefone. Udržován je i folklór, například lidové tance contrapàs a marratxa, zvláště v oblasti Sant Julià de Lòria. Spolu s Katalánci Andořané udržují tradici tance zvaného sardana. Patronkou Andorry je Panna Maria Meritxellská a její svátek 8. září je také největším svátkem v zemi.

Andorra disponuje řadou velmi starých památek, často románských. K nejvýznamnějším patří kostel Sant Joan de Caselles nedaleko Canilla, kostel Sant Martí v La Cortinada nebo kostel v Santa Coloma.[13]

V roce 1997 byla založena státní Andorrská univerzita (Universitat d'Andorra).

Ve sportu dosahují Andořané největších úspěchů ve skialpinismu; Ariadna Tudel Cuberesová a Sophie Dusautoir Bertrandová mají v tomto sportu bronzové medaile z mistrovství Evropy. Sjezdový lyžař Marc Oliveras získal stříbrnou medaili na zimní univerziádě roku 2015, Carmina Pallasová na stejné akci získala stříbro a bronz. Běžec Antoni Bernadó je prvním a dosud jediným člověkem, který běžel pět olympijských závodů v maratónu. Basketbalový klub BC Andorra hraje nejvyšší španělskou soutěž. Rugbyový klub VPC Andorra XV zase hraje francouzskou první ligu. Specifickou sportovní disciplínou, hojně provozovanou i v Katalánsku, je castell – stavění věží z lidských těl. Andorra se řadí k fotbalově malým národům. Přesto v kvalifikaci na Mistrovství světa 2018 porazila Maďarsko. Nejúspěšnější fotbalový klub je FC Santa Coloma.

• Andorra je samostatný stát, ale nikdy neměla svou vlastní měnu. Od 30. června 2011 je zde úřední měnou euro a Andorra má právo emitovat vlastní euromince.[14]
• Andorra nemá vlastní poštovní služby. Poštovní služby zde provozují Francie a Španělsko, Andorra proto není členem Světové poštovní unie.[15] Má však vlastní systém poštovních směrovacích čísel.[16]
• Andorra nemá letiště ani železnice.