Hispanoamerické války za nezávislost

Hispanoamerické války za nezávislost byly sérií ozbrojených konfliktů v amerických územích Španělské koloniální říše, které probíhaly v první třetině 19. století. Jeden tábor se považoval za americké vlastence, revolucionáře a požadoval nezávislost na Španělském království, druhou stranu konfliktu tvořili realisté (Realistas, resp. roajalisté) loajální španělskému králi. Lze je považovat za války za nezávislost, nebo i občanské války. K nárůstu požadavků na nezávislost na oslabené mateřské zemi přispěla mimo jiné španělská válka za nezávislost v rámci Napoleonských válek a abdikace Bourbonů z trůnu v roce 1808, myšlenky osvícenství, inspirace vyhlášení Deklarace nezávislosti Spojených států amerických na Británii z roku 1776 a Haitská revoluce (1791–1804). Napětí v Americe vytvářelo i daňové zatížení či nutnost obchodovat pouze prostřednictvím španělských lodí.

Hispanoamerické války za nezávislost
konflikt: Dekolonizace Ameriky
Čtyři španělská místokrálovství v Americe (rok 1800): • Nové Španělsko • Nová Granada • Peru • Río de la Plata
trvání: 25. září 1808 – 29. září 1833 (25 let a 4 dny) místo: Hispanoamerika výsledek: vítězství patriotů změny území: Španělské impérium ztrácí kontrolu nad většinou Ameriky, pod španělskou nadvládou zůstávají pouze ostrovy Kuba a Portoriko.
strany
patrioti: první Mexické císařství Bolívie Spojené provincie La Platy Velká Kolumbie Venezuela Kolumbie Chile Paraguay Peru domorodí spojenci podpora: Spojené království Spojené království (1815–1819) Spojené státy Haiti Haiti	realisté: Španělské impérium Španělsko místokrálovství: Nové Španělsko Nová Granada Peru Río de la Plata generální kapitanáty: Kuba Portoriko Guatemala Venezuela Chile domorodí spojenci podpora: Ruské impérium Ruské impérium
síla
neznámá	30 000 vojáků celkem
ztráty
570 000 mrtvých	30 000 Španělů včetně dalších ztrát, které nejsou známy

Jako odpověď na korunování krále Josefa Bonaparte vznikaly ve španělské Americe mezi roky 1808 a 1811 vládní junty, které odmítaly Bonaparteho a zprvu byly loajální k sesazenému Ferdinandovi VII. Neochota amerických vládních junt podrobit se Nejvyšší centrální radě vzniklé ve Španělsku postupem času vedla k radikalizaci postoje a požadavku na úplnou nezávislost a přerostla do ozbrojeného boje mezi realisty a patrioty. Od roku 1810 začala různá americká území vyhlašovat nové nezávislé národní státy republikánského zřízení, které ustanovily velké osvoboditelské armády (především kolem postav José de San Martín, Antonio José de Sucre a Simón Bolívar). Nezávislost nových států byla utvrzena v roce 1824, po vítězství revolucionářů v bitvě u Ayacucha. Po ztrátě přístavu Callao v lednu 1826 zůstaly jedinými územími v Americe ovládanými Španěly pouze Kuba a Portoriko.

Spojené státy americké, Francie a Spojené království navázaly obchodní vztahy s novými americkými vládami a následně uznaly jejich nezávislost během 20. let 19. století. Španělsko se vzdalo snah o znovuzískání pozic až v 30. letech, po smrti Ferdinanda VII.