Politický systém Španělska

Španělské království je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády. Král je hlava státu a premiér je hlava vlády. Současná Ústava byla přijata v roce 1978.

Španělsko je členem Severoatlantická aliance, Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a dalších mezinárodních organizací.

Výkonná moc

Panovník

Hlavou státu a symbolem jeho jednoty je král (aktuálně, od června 2014, Filip VI.). Z Ústavy má pravomoci vyhlašovat zákony, velet ozbrojeným silám, jmenovat kandidáta na funkci předsedy vlády a jmenovat kandidáty navržené do funkcí ministrů. Pokud není vláda sestavena do dvou měsíců od voleb, král rozpouští parlament a vypisuje nové volby. Také má pravomoc vypsat referendum (dle ustanovení Ústavy), uděluje milosti a jmenuje velvyslance. Avšak všechny jeho aktivity podléhají kontrasignaci ministrů či premiéra. Veškerá moc je odvozena od legitimity lidu.[1]

Vláda a ministerský předseda

Hlavním tělesem výkonné moci je vláda, kterou určuje princip kolektivní odpovědnosti. Přední místo zastává ministerský předseda (Presidente del Gobierno), který vybírá další členy vlády. Po volbách kandidát na předsedu navržený králem předkládá Kongresu poslanců politický program vlády, kterou hodlá sestavit, a žádá Kongres o důvěru. Důvěru obdrží při absolutní většině všech poslanců. Vláda musí být sestavena do dvou měsíců od voleb, jinak je rozpuštěn celý Parlament (Generální kortesy). Z německého systému byl převzat princip konstruktivního vyjádření nedůvěry, vládě tedy může být vyslovena nedůvěra jen tehdy, když se většina shodne i na novém (budoucím) premiérovi. Nejvyšším poradním orgánem vlády je Státní rada.[2]

Zákonodárná moc

Podrobnější informace naleznete v článku Generální kortesy.

Nejvyšším tělesem zákonodárné moci je dvoukomorový parlament (Generální kortesy).

Kongres poslanců

Podrobnější informace naleznete v článku Kongres poslanců Španělska.

Dolní komora, Kongres poslanců (Congreso de Diputados), má výraznější pravomoci a je volena na čtyři roky v přímých volbách proporčním způsobem uzavřených kandidátních listin a přepočtem pomocí D'Hondtovy metody. Počet poslanců se pohybuje mezi 300 až 400 (aktuálně 350).

Senát

Podrobnější informace naleznete v článku Senát Španělska.

Horní komora, Senát (Senado), má také čtyřleté funkční období. Část senátorů (208) je volena většinově a druhá část (51) je delegováno jednotlivými autonomními komunitami (regiony). Senát má výrazně slabší pravomoci a postavení (senátní veto je přehlasovatelné absolutní většinou či po dvou měsících již jen prostou většinou). Významnější roli má Senát jen při přijímání ústavních dodatků.[3]

Soudní moc

Vrcholnou soudní instancí mimo ústavní záležitosti je Nejvyšší soud. Ústavní soud řeší ústavnost zákonů a spory mezi státem a autonomními komunitami. Ústavní soud tvoří dvanáct soudců jmenovaných formálně králem na devítileté období, třetina se každé tři roky proměňuje. Čtyři soudce navrhuje Kongres poslanců po schválení třípětinovou většinou. Čtyři také navrhuje Senát, opět třípětinovou většinou. Dva soudce navrhuje vláda. Dva další Generální rada soudní moci.[4]

Parlamentní strany

Mezi lety 1939 a 1976, během období frankismu, vládla jedna strana, a to Falange Española de las JONS. Během přechodu k demokracii dominovala původně koalice reformních proudů a později jednotná strana Unión de Centro Democrático (UCD) premiéra Adolfa Suáreze. UCD vyhrála volby 1977 a 1979. Od voleb 1982 již nastalo období tradičních silných stran sociálnědemokratické Partido Socialista Obrero Español (PSOE) a konzervativní Partido Popular (PP). Ačkoliv volby probíhají na poměrném principu ve stranickém systému multipartismu a bez uzavírací klauzule (v Parlamentu je obvykle přes deset politických stran), systém se vyvinul právě do systému dvou silných stran, které od voleb 1982 získávaly vždy přes 25 % hlasů každá (obvykle přes 35 % hlasů). Ani jedna z nich ovšem obvykle nezískala většinu (vyjma voleb 1982, 1986, 2000 a 2011). Zvláště u levicové PSOE to vedlo k řadě menšinových vlád, které byly obvykle podporovány malými regionálními stranami.

Mezi lety 1977 a 1982 ve Španělsku vládla strana Unión de Centro Democrático (UCD). Mezi lety 1982 až 1996 strana Partido Socialista Obrero Español (PSOE) v čele s premiérem Felipem Gonzálezem. V letech 1996 až 2004 došlo k alternaci a k vládnutí se dostala strana Partido Popular (PP) v čele s premiérem Josém Máriou Aznarem. V letech 2004 až 2008 došlo znovu k alternaci a k moci se vrátila Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tentokrát v čele s premiérem Josém Luisem Rodriguezem Zapaterem. V roce 2011 došlo k nové obměně a do čela státu se podruhé dostala Partido Popular (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem.

Pro volby 2015 se očekával otřes tradičních stran a úspěch protestních a protiúsporných uskupení Podemos a Ciudadanos. Ty nakonec obsadily třetí a čtvrtou příčku a dohromady obdržely 109 mandátů. Fragmentace parlamentu znamenala zablokování možnosti sestavit funkční vládu a proto došlo v červnu 2016 k předčasným volbám, které ovšem dopadly obdobně, jako ty z prosince 2015. Po volbách bylo v parlamentu poprvé od roku 1977 zastoupeno méně než deset stran.

V červnu 2018 poslanci vyjádřili Rajoyově vládě nedůvěru, stalo se tak poprvé v novodobé historii Španělska. V konstruktivním vyjádřeníá nedůvěry byl novým premiérem navržen socialista Pedro Sánchez. Ten ihned poté sestavil menšinovou vládu s historicky nejméně mandáty (85). Vládu podpořily strany Podemos (71 mandátů), Katalánská republikánská levice (9), Národní strana Baskicka (5) a koalice menších regionálních stran. Socialisté dostali podporu od regionálních stran především z důvodu vyjádření protestu proti konzervativně centralistické vládě Rayoje. Dubnové volby 2019 byly velkou porážkou pro Lidovou stranu, kterou od roku 2018 vedl nový předseda Pablo Casado. Strana ve volbách přišla o 74 mandátů ve sněmovně a 55 mandátů v senátu. Úspěchem naopak byla pro socialisty, kteří zvítězili s 28,68 % hlasů a 123 mandáty (nejvíce od voleb r. 2008). Postupovala také fragmentarizace parlamentu, kdy poprvé v novodobé španělské historii zaznamenalo celkem pět stran zisk více než 10 % hlasů. Volby z dubna 2019 přinesly také úspěch nové straně Vox (24 mandátů), která se stala prvním krajně pravicovým uskupením v parlamentu od přechodu k demokracii po pádu frankismu v roce 1977. Po selhání sestavit vládu byly vyhlášeny předčasné volby na listopad 2019.

Ve volbách z listopadu 2019 zopakovali své vítězství socialisté. Lidovci zastavili propad a dokázali zpě získat třetinu poslaneckých a polovinu senátorských mandátů. Výrazně posílila krajně pravicová strana Vox, která od dubna získala téměř milion nových voličů. Volby byly velkým neúspěchem Ciudadanos a znamenaly politický konec jejich předsedy Alberta Rivery. Další propad zaznamenala i levicová volební aliance Unidas Podemos, která přišla o 600 tisíc voličů. Po volbách podepsali socialisté a Unidas Podemos první koaliční smlouvu od přechodu k demokracii. Nechali si ji schválit členy ve vnitrostranických referendech a následně se se společnými 155 mandáty (menšinovými) ucházeli o důvěru Kongresu poslanců.

Seznam parlamentních politických stran

Dle parlamentních voleb v listopadu 2019.

Politické strany Ideologie Lídr strany Počet hlasů ve volbách do Kongresu Získané mandáty
Partido Socialista Obrero Español (PSOE) Sociální demokracie, pro EU Pedro Sánchez 6 792 199 (28,00 %) 120
Lidová strana (PP) Národní konzervatismus, liberální konzervatismus, pro EU Pablo Casado 5 047 040  (20,81 %) 89
Vox (Vox) Krajně pravicový populismus, ultranacionalismus, neoliberalismus, euroskepticismus Santiago Abascal 3 656 979 (15,08 %) 52
Unidas Podemos Demokratický socialismus, levicový populismus, euroskepticismus Pablo Iglesias 3 119 364 (12,86 %) 35
ERC (ERC-Sobiranistes) Katalánský nacionalismus, sociální demokracie Oriol Junqueras 880 734 (3,63 %) 13
Ciudadanos (C's) Liberalismus, sekularismus, populismus, pro EU Albert Rivera 1 650 318 (6,80 %) 10
Más País Progresivismus, zelená politika Íñigo Errejón 582 306  (2,7 %) 3
Junts per Catalunya (JxCat) Katalánský nacionalismus, liberalismus Carles Puigdemont 530 225  (2,19 %) 8
Ostatní různé různí (7,93 %) 20

Zastoupení stran v Parlamentu

  • Zastoupení politických stran v Kongresu poslanců od roku 1977.
Volby
Počet stran v Kongresu Součet hlasů pro strany v Kongresu  % Strany zastoupené ve vládě Součet hlasů pro vládní strany  % Počet poslanců vládní strany/koalice Typ vlády
1977
12
16 969 519
92,84
UCD
6 310 391
34,52
166 ze 350
Menšinová
1979
13
16 728 461
92,99
UCD
6 268 593
34,84
168 ze 350
Menšinová
1982
10
20 168 843
95,82
PSOE
10 127 392
48,11
202 ze 350
Většinová
1986
12
18 892 497
93,52
PSOE
8 901 718
44,06
184 ze 350
Většinová
1989
13
19 013 112
93,29
PSOE (podpora od AIC)
8 115 568
39,60
175 ze 350
Menšinová
1993
11
22 052 262
93,47
PSOE (podpora od CiU a PNV)
9 150 083
38,78
159 ze 350
Menšinová
1996
11
24 248 988
96,81
PP (podpora od CiU, PNV a CC)
9 716 006
38,79
156 ze 350
Menšinová
2000
12
22 078 234
95,24
PP
10 321 178
44,52
183 ze 350
Většinová
2004
11
24 662 146
95,27
PSOE (podpora od ERC a IU)
11 026 163
42,59
164 ze 350
Menšinová
2008
10
24 676 957
95,9
PSOE
11 289 335
43,87
169 ze 350
Menšinová
2011
13
23 225 945
95,38
PP
10 866 566
44,63
186 ze 350
Většinová
2015
10
24 126 260
96,07
Vláda nevznikla
2016
9
23 161 622
96,78
PP (podpora od C's, UPN, CC a FAC) (od 2016 do 6/2018)
7,941,236
33,01
134 ze 350
Menšinová
PSOE (podpora od Podemos, ERC, EAJ-PNV) (od 6/2018)
5,443,846
22,6
85 ze 350
Menšinová
2019 (IV)
13
25 023 411
95,93
Vláda nevznikla
2019 (XI)
16
22 714 439
97,36
PSOE a Podemos (podpora od ERC, EAJ-PNV a EH Bildu)
9,911,563
40,86
155 ze 350
Koaliční

Odkazy

Reference

  1. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. Španělsko: královská cesta k demokracii a státu autonomií. In: ŘÍCHOVÁ a kol. Západoevropské politické systémy. Praha: VŠE, 2009. ISBN 978-80-245-1516-8. S. 224.
  2. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 224-225.
  3. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 225-226.
  4. DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. 2009. S. 226-227.

Literatura

  • ŘÍCHOVÁ, Blanka, a kol. Komparace politických systémů II.. Praha: Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0757-9. Kapitola Španělsko, s. 163–199. (čeština)
  • DVOŘÁKOVÁ, V.; KUNC, J. Španělsko: královská cesta k demokracii a státu autonomií. In: ŘÍCHOVÁ, B. a kol. Západoevropské politické systémy. Praha: VŠE, 2009. S. 210-243. ISBN 978-80-245-1516-8.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.