Politický systém Španělska

Nejvyšším tělesem zákonodárné moci je dvoukomorový parlament (Generální kortesy).

Vrcholnou soudní instancí mimo ústavní záležitosti je Nejvyšší soud. Ústavní soud řeší ústavnost zákonů a spory mezi státem a autonomními komunitami. Ústavní soud tvoří dvanáct soudců jmenovaných formálně králem na devítileté období, třetina se každé tři roky proměňuje. Čtyři soudce navrhuje Kongres poslanců po schválení třípětinovou většinou. Čtyři také navrhuje Senát, opět třípětinovou většinou. Dva soudce navrhuje vláda. Dva další Generální rada soudní moci.[4]

Mezi lety 1939 a 1976, během období frankismu, vládla jedna strana, a to Falange Española de las JONS. Během přechodu k demokracii dominovala původně koalice reformních proudů a později jednotná strana Unión de Centro Democrático (UCD) premiéra Adolfa Suáreze. UCD vyhrála volby 1977 a 1979. Od voleb 1982 již nastalo období tradičních silných stran sociálnědemokratické Partido Socialista Obrero Español (PSOE) a konzervativní Partido Popular (PP). Ačkoliv volby probíhají na poměrném principu ve stranickém systému multipartismu a bez uzavírací klauzule (v Parlamentu je obvykle přes deset politických stran), systém se vyvinul právě do systému dvou silných stran, které od voleb 1982 získávaly vždy přes 25 % hlasů každá (obvykle přes 35 % hlasů). Ani jedna z nich ovšem obvykle nezískala většinu (vyjma voleb 1982, 1986, 2000 a 2011). Zvláště u levicové PSOE to vedlo k řadě menšinových vlád, které byly obvykle podporovány malými regionálními stranami.

Mezi lety 1977 a 1982 ve Španělsku vládla strana Unión de Centro Democrático (UCD). Mezi lety 1982 až 1996 strana Partido Socialista Obrero Español (PSOE) v čele s premiérem Felipem Gonzálezem. V letech 1996 až 2004 došlo k alternaci a k vládnutí se dostala strana Partido Popular (PP) v čele s premiérem Josém Máriou Aznarem. V letech 2004 až 2008 došlo znovu k alternaci a k moci se vrátila Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tentokrát v čele s premiérem Josém Luisem Rodriguezem Zapaterem. V roce 2011 došlo k nové obměně a do čela státu se podruhé dostala Partido Popular (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem.

Pro volby 2015 se očekával otřes tradičních stran a úspěch protestních a protiúsporných uskupení Podemos a Ciudadanos. Ty nakonec obsadily třetí a čtvrtou příčku a dohromady obdržely 109 mandátů. Fragmentace parlamentu znamenala zablokování možnosti sestavit funkční vládu a proto došlo v červnu 2016 k předčasným volbám, které ovšem dopadly obdobně, jako ty z prosince 2015. Po volbách bylo v parlamentu poprvé od roku 1977 zastoupeno méně než deset stran.

V červnu 2018 poslanci vyjádřili Rajoyově vládě nedůvěru, stalo se tak poprvé v novodobé historii Španělska. V konstruktivním vyjádřeníá nedůvěry byl novým premiérem navržen socialista Pedro Sánchez. Ten ihned poté sestavil menšinovou vládu s historicky nejméně mandáty (85). Vládu podpořily strany Podemos (71 mandátů), Katalánská republikánská levice (9), Národní strana Baskicka (5) a koalice menších regionálních stran. Socialisté dostali podporu od regionálních stran především z důvodu vyjádření protestu proti konzervativně centralistické vládě Rayoje. Dubnové volby 2019 byly velkou porážkou pro Lidovou stranu, kterou od roku 2018 vedl nový předseda Pablo Casado. Strana ve volbách přišla o 74 mandátů ve sněmovně a 55 mandátů v senátu. Úspěchem naopak byla pro socialisty, kteří zvítězili s 28,68 % hlasů a 123 mandáty (nejvíce od voleb r. 2008). Postupovala také fragmentarizace parlamentu, kdy poprvé v novodobé španělské historii zaznamenalo celkem pět stran zisk více než 10 % hlasů. Volby z dubna 2019 přinesly také úspěch nové straně Vox (24 mandátů), která se stala prvním krajně pravicovým uskupením v parlamentu od přechodu k demokracii po pádu frankismu v roce 1977. Po selhání sestavit vládu byly vyhlášeny předčasné volby na listopad 2019.

Ve volbách z listopadu 2019 zopakovali své vítězství socialisté. Lidovci zastavili propad a dokázali zpě získat třetinu poslaneckých a polovinu senátorských mandátů. Výrazně posílila krajně pravicová strana Vox, která od dubna získala téměř milion nových voličů. Volby byly velkým neúspěchem Ciudadanos a znamenaly politický konec jejich předsedy Alberta Rivery. Další propad zaznamenala i levicová volební aliance Unidas Podemos, která přišla o 600 tisíc voličů. Po volbách podepsali socialisté a Unidas Podemos první koaliční smlouvu od přechodu k demokracii. Nechali si ji schválit členy ve vnitrostranických referendech a následně se se společnými 155 mandáty (menšinovými) ucházeli o důvěru Kongresu poslanců.