Město umění a věd

Velký komplex věnovaný kultuře a vědě je součástí urbanistického kontextu, který se začal tvořit ve Valencii po roce 1957. Tehdy byla kvůli ničivé povodni odkloněna řeka Turia a v jejím původním korytě vznikl pás země dlouhý 8 km a široký 200 m, který odděluje staré město od přímořského letoviska Nazaret. Tento prostor byl v letech 1981–1988 upravený na park architektem Ricardem Bofillem. Jeho projekt zahrnul zelené plochy a vodní zrcadla, jako vzpomínku na řeku, taktéž veřejné prostory, sportovní areály a botanickou zahradu. Komplex byl v letech 1987 a 2001 rozšířený o Palác hudby José Marie de Paredes, Vědecké muzeum prince Filipa a Mořský park, oceánografické muzeum o rozloze 80 000 m², jehož vyčnívající střecha je dílem architekta Felixe Candely. Městská správa (tzv. Generalitat) aby zdůraznila kulturní význam Valencie, rozhodla postavit na tomto místě národní muzeum. V roce 1991 zvítězil Santiago Calatrava v soutěži na stavbu telekomunikační věže v západní části areálu (ta však byla v roce 1996 nahrazena Palácem umění) a krátce na to byl pověřen vypracováním projektu na celý komplex o celkové rozloze 350 000 m², který měl zahrnovat i vědecké muzeum a planetárium.

Prostorové kino L'Hemisfèric bylo dokončeno v roce 1998 jako první z budov komplexu. Je 100 metrů dlouhý, 55,5 metrů široký a v nejvyšším bodě asi 26 metrů vysoký. Tvarem připomíná obrovskou lasturu vystupující z vodní plochy o rozměrech 1300×200 m. Odrazem ve vodě a znásobenou velikostí se mění na lidské oko, uvnitř kterého kupole kina IMAX představuje zorničku chráněnou monumentálním „víčkem“ z ocele a skla o průměru 32 m, které se podle potřeby otvírá a zavírá. V kině jsou promítány zejména filmy s astronomickou, historickou a biologickou tematikou. L'Hemisfèric má také vynikající akustiku, dva lidé stojící u opačných pilířů „oka“ mohou bez problému komunikovat.

V roce 2000 ukončila linii směřující od východu k západu budova Vědeckého muzea prince Filipa. Tato velká obdélníková stavba dlouhá 214 m je utvářená modulovým opakováním příčného řezu. Na jih se obrací plastickou konstrukcí z bílého betonu, zatím co prosklená severní fasáda, připomínající zmrzlý vodopád, vytvořený ze 4000 skleněných tabulí, odhaluje pět obrovských betonových sloupů uvnitř, které jako stromy podepírají schodiště a výtahy do vyšších podlaží. Podle úhlu pohledů vyvolává tato budova různé protichůdné představy; minulost vnímaná skrzeva kostru obřího dinosaura a přítomnost zhmotněná v moderní zvlněné fasádě. Uvnitř se nachází dlouhý výstavní sál věnovaný vývoji života a posledním poznatkům na poli vědy a techniky, přičemž expozice je založená na interaktivním pojetí. Převrací tím tradiční didaktické pojetí výstavy, spojuje vzdělání se zábavou. Krédo jeho ředitele Manuela Toharia zní: „Je přísně zakázané nedotýkat se vystavených exponátů“. Tři podlaží představují tři velká témata, kterých se divák zúčastní podle doporučených tras. Expozice, která se rozprostírá na více než 42 000 m², zahrnuje taktéž sbírky, které muzeu přenechal Severo Ochoa, nositel Nobelovy ceny za medicínu.

Vzniklo rok po dokončení Vědeckého muzea prince Filipa, v roce 2001. Je situované rovnoběžně s muzeem, ale o něco výš. To návštěvníkům umožňuje výhled na celý komplex. Konstrukce vytvořená opakováním 55 bílých kovových oblouků, vysokých 18 m, o celkové délce 320 m je moderní interpretací zimní zahrady, která uvnitř ukrývá na 50 rozličných druhů květin typických pro okolí Valencie a taktéž několik stromů. Oblíbené jsou mezi návštěvníky kaleidoskopické efekty této stavby, stejně tak galerie pod širým nebem představující sochy současných umělců. V podzemním podlaží se nachází kryté parkoviště pro auta a autobusy.

Palác umění je posledním dílem uzavírajícím komplex. Slavnostně ho otevřeli 13. července 2005. Stavba s unikátní konstrukcí svého druhu a s vybavením, které jí umožňuje uvést jakékoliv dílo z oblasti opery a velkých hudebních představení, výrazně přispívá k posílení kulturního významu Valencie. Honosná střešní konstrukce dlouhá 230 m a vysoká 70 m ukrývá dvě symetrické betonové skořepiny s auditóriem pro 1300 lidí. Sezení je možné libovolně upravit pro uspořádání opery, koncertů či baletu. Dále je tu sál se 400 místy pro komorní hudbu, divadlo a další představení a nakonec ještě krytý sál pod širým nebem s kapacitou 2000 míst, který nabízí úchvatný pohled na celý komplex.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mesto umení a vied na slovenské Wikipedii.

• Valeria Manferto De Fabianis: Moderní architektura, Rebo, Čestlice 2006, ISBN 80-7234-636-9, str. 140–151

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Město umění a věd na Wikimedia Commons