Granadský emirát

Roku 1013 přišla ze severní Afriky dynastie Ziri, kterou založil Zawi ibn Ziri, zmocnila se Garnaty a založila zde nezávislé království (Taifa), které trvalo až do jejího vymření roku 1090; od tohoto okamžiku zde vládli Almorávidé (‏المُرَابطون‎), a ač přetrvávaly vnitřní boje, město se rozvíjelo, krásnělo a budovalo veřejné stavby. Protože vnitřní i vnější boje neměly konce, požádali místodržící roku 1146 o pomoc nový lid ze severu Afriky: Almohady.

Po roce 1212, kdy došlo k bitvě u Las Navas de Tolosa, se ve všech taifských královstvích dnešní Andalusie rozšířila anarchie. Povstání Ibn Huda u Murcie a jeho rozšíření po celé Andalusii vedlo ke zhroucení režimu Almohadské říše. Ibn Hud nebyl schopen ubránit zemi před Kastilií a Leónem. V letech 1230 a 1231 utrpěl mnohé porážky a musel začít platit křesťanům tribut.

Detail výzdoby v Alhambře se znakem (erbem) Nasrovců

Nasrovský emirát Granada se konsolidoval v roce 1232 po porážce Arabů u Las Navas de Tolosa. Byl to poslední islámský stát na poloostrově a přetrval do roku 1492. Nemáme mnoho údajů o jeho státní organizaci a institucích, ale v zásadě byly zřejmě stejné, jako se vyvinuly u Córdobského chalifátu – vezírové, kadíové (sudí), daňoví výběrčí atp., malik (panovník) jako zákonodárce s absolutní mocí, neexistovala šlechta, takže se panovníkovi nemohl nikdo stavět na účinný odpor.

Výzdoba s nasrovským erbem v Alhambře

Emirát Granada a dynastie Nasrovců pocházejí od osoby Muhammada Júsufa ben Nasri „Alhamara“, který se roku 1232 prohlásil sultánem. Muhammad ibn Júsuf ibn Nasri byl za sultána uznán oligarchy z Guadixu, Bazy, Jaénu, Málagy a Almeríi. Roku 1234 se prohlásil vazalem Córdoby, ale roku 1236 dobyl Córdobu Ferdinand III. a Muhammad ibn Júsuf ibn Nasri se zmocnil vlády v Granadě jakožto Muhammad I. V roce 1236 se poddal jako vazal Ferdinandu III., což mu zaručilo další nezávislost. Roku 1238 vstoupil Muhammad ibn Nazar (nebo Nasr, zvaný al-Hamar „Rudý“ ,‏الحمر‎, protože měl zrzavý vous) do Granady Elvirskou branou, aby obsadil Palác s větrným kohoutem (starou Alhambru). Založil vlastní dynastii (23 granadských emírů) a stal se obnovitelem emirátu Granada. Ale roku 1246 se Ferdinand III. zmocnil Jaénu, aby si zajistil možnost dobýt údolí Guadalquiviru. Muhammad I. musel složit hold a Ferdinanda III. uznat za pána. Zajistil si tak 20 let míru a udržel si vládu. Emirát tak přežil i přes územní ztráty až do roku 1492. Monarchie byla zachována díky ústupkům křesťanům a díky smlouvám s Maghrebem (dnešní Maroko). Muhammadovi I. svědčila strategicky výhodná poloha jeho říše. Přesto bývalo její území stále přelidněné, což na jedné straně neslo problémy, na druhé straně možnosti hospodářského rozvoje.

Za Muhammada II. al-Faqiha (1272–1302) začali Marínovci z Maroka posílat do Andalusie vojska, takže Nasrovci museli Marínovce uznat za své vrchní pány. Až roku 1340 byli Maročané rozhodně poraženi Kastilií v bitvě na Río Salado a museli se stáhnout do Afriky. Zároveň však od nich nemohla Granada očekávat ani žádnou další podporu. Hospodářsky upadala do závislosti na Aragonie|Aragonii a Janovu, které kontrolovaly zahraniční obchod emirátu přes přístavy v Almeríii a Málaze. Na přelomu let 1305/1306 se Granada zmocnila severoafrického přístavu Ceuta a ovládla tak Gibraltarskou úžinu, což však vedlo ke spojenectví marockých Marínovců s křesťanskými hispánskými královstvími. Roku 1309 dobylo království Fes díky aragonské pomoci Ceutu zpět.

Granada v roce 1360 na mapě Pyrenejského poloostrova

Stříbrná mince ražená Granadským emirátem

Největší kulturní a hospodářský rozkvět zažila Granada za vlády Júsufa I. (1333–1354) a Muhammada V. (1354–1359). V té době opět ovládla Gibraltarskou úžinu a ve městě Granadě se intenzivně stavělo – v Alhambře bylo postaveno několik paláců, mezi jinými Lví dvůr. Roku 1384 odtrhl Emirát Granada Ceutu od království Fes, které ji však za tři roky dobylo zpět.

Následující období bylo poznamenáno trvalými dynastickými boji mezi dědici. Existence emirátu v podstatě závisela na libovůli krále kastilského a na vyvážených vztazích Aragonií.

V 15. století začal úpadek emirátu, v němž bojovalo o moc několik rodin. Granada ztrácela na územní rozloze. Roku 1462 ztratila trvale Gibraltar. Říše se na čas vzpamatovala za vlády Abu l-Hasana Aliho (1464–1482), ale nakonec získala Kastilie po spojení s Aragonií roku 1479 drtivou převahu. Válka o Granadu, vedená z křesťanské strany Ferdinandem V. Aragonským a Isabelou I. Kastilskou, začala roku 1482 a skončila v důsledku obtížných geografických podmínek až roku 1492. V roce 1485 začalo sjednocené Španělsko se systematickým dobýváním emirátu, zatímco muslimové vyčerpávali své síly v občanské válce. Granada musela roku 1492 kapitulovat. To znamenalo konec muslimské státnosti na Iberském poloostrově.

Díky obratnosti svých panovníků počínaje Muhammadem I. (1237–1273) a konče Muhammadem XII. „Boabdilem“ (Abu Abdalláh, 1482–1483 a 1486–1492) se udržel emirát Granada déle než 250 let.