Francisco Suárez

Commentariorum ac disputationum in tertiam partem divi Thomae (1590).

Operis de religione (1625).

De incarnatione, pars prima (1745).

Suárez byl z osmi dětí v rodině slavného advokáta, studoval filosofii a teologii v Granadě a později právo v Salamance. Roku 1564 vstoupil do jezuitského řádu, 1572 byl vysvěcen na kněze a začal přednášet filosofii v Segovii, kde na sebe upozornil odvážným výkladem Tomáše Akvinského.[1] Od roku 1575 přednášel teologii v Ávile, Segovii a Valladolidu. Jeho originální myšlenky vedly představené k tomu, že poslali jeho spisy k posouzení papeži, výsledkem bylo však pozvání na Collegium Romanum do Říma, kde v letech 1580 – 1585 přednášel a jeho přednášky navštěvoval i papež. Po návratu do Španělska přednášel v Alcalá, Salamance a Coimbře a rok před smrtí odešel do ústraní v Lisabonu.

Suárez přizpůsobil středověkou scholastiku novým poměrům. Jeho subtilní výklad Tomáše znamenal ve skutečnosti významné posuny. Suárezův systém staví na první místo lidskou vůli oproti rozumu a dává větší význam jednotlivému jsoucnu – a tedy i člověku – oproti Tomášovu důrazu na obecné a společné. Proto si vysloužil čestný titul doctor eximius (výjimečný učitel). Suárezova filosofie už také počítá s tím, že vedle ní existují i jiné filosofické a teologické proudy – například humanismus, reformace, ale také františkánský scotismus a klasická scholastika – a ovšem také skepticismus a věda. Koncept „přirozené teologie“ pochází vlastně také od Suáreze, i když navazuje na Tomáše a další.

V podobě, kterou jí vtiskl právě Suárez, ovlivnila scholastika celou novověkou filosofii. Descartes se vůči ní sice vymezuje, nicméně právě z ní jeho myšlení i pojmový aparát vychází; podobný vliv měla na Leibnize i na Chr. Wolffa a tudy i na Kanta. Veliký a trvalý význam měly Suárezovy spisy právnické a státoprávní, kde hájí práva jednotlivých občanů i poddaných, odmítá božský původ panovnické moci a lidství chápe jako univerzální, což bylo významné zejména v době koloniálních výbojů. Přirozené právo chápe jako produkt boží vůle, která je však poznatelná skrze lidský rozum[2]. Jeho státoprávní spisy nechal anglický i francouzský panovník veřejně spálit. Suáreze se dovolával Hugo Grotius a z jeho pojetí přirozeného práva, suverenity lidu až po právo na odpor i zásadní rovnosti křesťanských i nekřesťanských států v mezinárodním právu vychází moderní právní myšlení.[1]

Summae theologiae. De Deo uno et trino, I, 1607

Suárezovy sebrané spisy vyšly v Benátkách (1740 – 1758) ve 23 svazcích a v Paříži (1856 – 1861) ve 28 svazcích, k nimž přibylo ještě několik doplňků. Nejznámější spisy jsou:

• De Deo incarnato, (O vtěleném Bohu, 1590)
• Disputationes metaphysicae, (Metafysické disputace, 1597), jeho hlavní metafysické dílo
• De iustitia Dei, (O boží spravedlnosti,1599)
• De legibus ac Deo legislatore, (O zákonech a Bohu zákonodárci, 1612), teorie práva
• Defensio fidei, (Obrana víry, 1613).