Vicente del Bosque

Po ukončení aktivní kariéry fotbalisty se del Bosque věnoval tréninku mládežnických týmů v Realu Madrid, ve kterém strávil podstatnou část kariéry. V listopadu roku 1999 v něj klub svěřil důvěru, když byl propuštěn hlavní trenér „áčka“ John Toshack.[1] Ve svém čtvrtém zápasu v roli kouče odehraném 4. prosince ale zaznamenal ponižující domácí prohru 1:5 proti Realu Zaragoza a prodloužil tak čekání na domácí ligovou výhru, neboť Real Madrid předtím vyhrál až na konci srpna.[6][7]

Po sérii bez ligové prohry prohráli del Bosqueho hráči na začátku února 2:5 na půdě Deportiva La Coruña, které později získalo po sezóně titul.[7] Ve druhé fázi skupin Ligy mistrů musel tým zkousnout dvojí porážku s Bayernem Mnichov (2:4, 1:4), spolu s Němci ale nakonec postoupil.[1] Ve čtvrtfinále vyřadil Real obhajující anglický Manchester United a v lize sestavil sérii 11 zápasů bez prohry, tu však ukončil 22. dubna 2000 sestupem ohrožený Racing Santander, když na madridském stadionu Santiago Bernabéu vyhrál 4:2.[7] První semifinálový zápas Ligy mistrů dopadl další prohrou s Bayernem Mnichov, na prohru 1:2 z Německa ale v domácí odvetě Real odpověděl výhrou 2:0 a postupem do finále, ve kterém se poprvé střetly dva týmy z jedné země. Finále v Paříži konané 24. května 2000 rozhodly góly fotbalistů Realu Madrid Fernanda Morientese, Stevea McManamana a Raúla Gonzáleze. Real Madrid tímto porazil Valencii 3:0 a vybojoval svůj v pořadí osmý triumf v Lize mistrů UEFA.[8]

Lorenza Sanze vystřídal v roli klubového prezidenta Florentino Pérez, který zahájil éru tzv. Galácticos, týmu plného hvězdných fotbalistů zaručujících úspěchy na hřišti i mimo něj. Po zvolení Pérez splnil slib a za částku 62 milionů eur přivedl z Barcelony portugalského křídelníka Luíse Figa.[1][9] Brankářskou jedničkou zůstal talentovaný 19letý Iker Casillas, jemuž dával del Bosque přednost před zkušenějším, skoro 30letým Césarem Sánchezem.[10] Dne 25. srpna 2000 se Real Madrid střetl v Superpoháru UEFA s tureckým Galatasaray, ale prohrál 1:2. Ligová kampaň započala v sezóně 2000/01 domácí výhrou nad Valencií 2:1.[11] Mezi opory se zařadil kromě Luíse Figa také defenzivní záložník Claude Makélélé. Na podzim zaregistroval tým několik porážek včetně té v říjnovém El Clásicu, v němž Barcelona ve vypjaté atmosféře okolo Figa zvítězila 2:0 v domácím prostředí.[12] Na konci listopadu tým odcestoval do Japonska pro utkání o Interkontinentální pohár, ve kterém byl ale zdolán argentinskou Bocou Juniors.[13] Real Madrid však jinou listopadovou ligovou výhrou 5:1 proti Las Palmas spustil sérii 12 ligových zápasů bez porážky, která se nestala sérií výher jen kvůli remíze 2:2 proti Realu Valladolid v lednu roku 2001.[9] Od 14. kola již čelo tabulky La Ligy del Bosqueho svěřenci neopustili a na konci sezóny oslavili historicky 28. mistrovský titul. Nejlepší střelec soutěže Raúl s 24 góly obdržel ocenění v podobě trofeje Pichichi.[9] Obhajobu Ligy mistrů znemožnil Bayern Mnichov, jenž v květnovém semifinále dvakrát Real porazil.[1]

Po odchodu klubové ikony Manola Sanchíse do fotbalového důchodu po sezóně 2000/01 se stal kapitánem mužstva Fernando Hierro.[14] Mužstvo posílil záložník Zinédine Zidane, který se postavil na vrchol čtyřčlenné záložní řady v „diamantovém“ rozestavení 4–1–3–2.[1] Ze stran jej podporovali Luís Figo a Santiago Solari, za nimi bránil Makélélé. Na hrotu útoku se del Bosque spoléhal na duo Raúl González—Fernando Morientes. Na krajích obrany nadále působili útok podporující Míchel Salgado a Roberto Carlos.[1] Královský klub navázal na počin z před dvou let a po vyřazení Bayernu Mnichov a Barcelony v playoff Ligy mistrů dokráčel do finále v Glasgow, ve kterém zásluhou vítězného gólu Zidana triumfoval 2:1 nad Leverkusenem.[1] Vedle mistrovského titulu měl Real na dosah též španělský pohár Copa del Rey. Ve finále označovaném El Centenariazo se Real utkal při příležitosti sto let od založení klubu s Deportivem La Coruña na půdě domácího stadionu, ale prohrál a připravil se o možnost získat tento pohár.[1]

V další sezóně del Bosque přidal trofeje ze Superpoháru UEFA a Interkontinentálního poháru, obě získané na podzim roku 2002.[1] Madridské mužstvo – nově čítající brazilského útočníka Ronalda – prohrálo v sezóně La Ligy 2002/03 tři zápasy.[15] Cestu do finále domácího poháru zhatila lednová porážka 0:4 s Mallorcou.[16] V Lize mistrů dosáhlo semifinále, zde bylo ale vyřazeno Juventusem (2:1, 1:3).[16] Třetí mistrovský titul zaručila 22. června 2003 výhra 3:1 nad Athleticem v posledním 38. ligovém kole. Dva dny nato nebyla del Bosquemu prodloužena smlouva, nahradil jej Carlos Queiroz.[15] Na lavičce Realu vyhrál 113 ze 203 zápasů.[1]

Překvapivé rozhodnutí okomentovala britská BBC v názvu článku jako „nejsmolnější“ (The unluckiest manager ever sacked?).[17] Prezident Florentino Pérez a sportovní ředitel Jorge Valdano tah vysvětlili snahou zavést modernější přístup.[16] Éra Galacticos ale spěla ke svému konci – po odchodu del Bosqueho se v Realu vystřídalo několik trenérů, poté co jeho nástupce nezískal v sezóně 2003/04 jedinou trofej. Sám Pérez rezignoval roku 2005.[16]

Vicente del Bosque držící v ruce trofej pro mistra světa v roce 2010

Vicente Del Bosque byl oznámen trenérem španělské reprezentace 15. července 2008 a nahradil Luise Aragonése, který zvítězil na Mistrovství Evropy 2008.[18] Premiéra v podobě přátelského utkání proti Dánsku 20. srpna 2008 dopadla pro nového kouče vítězně 3:0.[19] První soutěžní zápas dopadl též vítězně, o domácí výhru 1:0 se proti Bosně v úvodu kvalifikace na Mistrovství světa 2010 postaral útočník David Villa.[20] O čtyři dny později se doma Španělsko vypořádalo s Arménií, když vyhrálo 4:0. Debutu se dočkal mladý nadějný útočník Bojan Krkić.[21] Po kvalifikační výhře 2:1 venku proti Turecku 1. dubna 2009 dorovnal del Bosque počin Brazilce Joãa Saldanha, který dokázal vyhrát prvních devět duelů v roli reprezentačního trenéra.[22]

Na červnovém Konfederačním poháru FIFA v roce 2009 dokráčeli Španělé do semifinále, kde ovšem jejich sérii 15 výher trvající od evropského šampionátu, sérii 35 zápasů bez prohry a zároveň i tu Vicente del Bosqueho ukončili fotbalisté USA, kteří vyhráli 2:0.[23] V souboji o třetí místo vyhrálo Španělsko 3:2 nad Jihoafrickou republikou.[24]

Úvodní skupinové utkání Mistrovství světa v roce 2010 proti Švýcarsku 16. června přineslo překvapení v podobě porážky 0:1.[25] O pět dní později čelilo Španělsko Hondurasu, proti němuž del Bosque nasadil útočníka Fernanda Torrese na místo záložníka Andrése Iniesty a rovněž rychlého a přímočarého křídelníka Jesúse Navase na místo jiného středopolaře Davida Silvy. Absence Iniesty byla dána mimo jiné smrtí fotbalisty Dani Jarqueho, Iniestova blízkého přítele.[1] Zásluhou dvougólového Davida Villy vyhrál tým 2:0, jakkoliv si v utkání vypracoval více dalších šancí.[26] V souboji o postup proti Chile opanovalo po výhře 2:1 skupinu díky gólům Villy a Iniesty a v osmifinále je čekalo Portugalsko.[27]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vicente del Bosque na Wikimedia Commons
• Profil trenéra na Transfermarkt.com (anglicky) (německy)
• Profil hráče na Transfermarkt.com (anglicky) (německy)