Izrael

Izraelské království v 11. století př. n. l.

Starověká pevnost Masada

Území dnešního Izraele bylo obýváno již v paleolitu, avšak teprve v neolitu začala být budována trvalá sídla. Za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l.[20] Až do 10. století př. n. l. vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byly pod vlivem některé tehdejší velmoci. Prvním suverénním státem bylo až Izraelské království (cca 931–722 př. n. l.).[21]

Země izraelská byla podle Tóry Hospodinem přislíbena Abrahámovi a darována jeho potomkům jako Země zaslíbená,[22][23] je proto věřícími židy (a po nich i křesťany) považována za Svatou zemi, ve které se nachází nejsvětější místa judaismu i křesťanství. Touto oblastí však vedly nejdůležitější obchodní stezky, což přitahovalo zájem velmocí, takže toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou, byzantskou a od 7. století pod islámskou nadvládu. Poté oblast ovládali Umajjovci, Abbásovci, křižáci[24] a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. Roku 1516 se stala součástí Osmanské říše, jíž zůstala až do 20. století.[24]

Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132–135 n. l. a následujícím vyhnání Židů se židovská populace na území dnešního Izraele zmenšila, avšak úplně nikdy nezanikla. Reakcí na povstání byla také změna názvu území: římský císař Hadrianus přejmenoval provincii Judeu na Syria Palaestina podle národa Pelištejců.[25]

Theodor Herzl, duchovní otec sionismu a Státu Izrael

Britský mandát Palestina (1920)

Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat a tato touha byla vyjádřena v Tanachu[26] a je významným motivem židovských modlitebních knih.[27][28] Persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12. století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492,[29] vedla ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost.[30] První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija, vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881.[31] V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus – hnutí, které usilovalo o založení židovského státu. Tato myšlenka byla čistě sekulární a pragmatická, ostatně jako místo nového státu se kromě Palestiny zvažovala i Argentina, Kongo, Kypr nebo Uganda.[32] Rovněž díky Herzlovi se tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni.[33] V roce 1896 představil Herzl své vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát)[34] a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji.[35]

Britský ministr zahraničí Arthur Balfour roku 1917 deklaroval, že „vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“[36] Arabský odpor k židovskému přistěhovalectví přerostl v roce 1920 v násilnosti, které vedly ke zformování palestinské židovské ozbrojené organizace Hagana, od níž se později oddělily skupiny Irgun a Lechi.[37] V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho,[38] v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace.[7] Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský.[39]

Demonstrace proti Bílé knize omezující židovskou migraci do Palestiny, 1939

Židovská imigrace pokračovala i za třetí aliji (1919–1923) a čtvrté aliji (1924–1929), během kterých přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů.[40][41] Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát stanovili pouze na západ od řeky Jordán.[42]

Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté aliji, přílivu téměř čtvrt milionu Židů,[43] který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu.[44] Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce.[45] Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji, tzv. aliji Bet. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922.[46]

I když palestinští Židé s britskými přistěhovaleckými kvótami nesouhlasili,[47] připojili se většinou k Davidu Ben Gurionovi, jenž prohlásil: Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.[48] Extremisté ze skupin Irgun a Lechi však zahájili teroristický boj proti Britům; členové Lechi útočili po celou válku, Irgun protibritské akce zahájil až roku 1944.[47] V britské armádě bojovalo v nově zformované Židovské brigádě na 26 tisíc Židů z Britského mandátu Palestina,[49] přestože Britové stále zadržovali lodě plné židovských uprchlíků. Několik desítek palestinských Židů jako parašutisté seskočilo hluboko do evropského vnitrozemí, ovládaného Němci, a jako britští vyzvědači navazovali kontakt se zbylými židovskými komunitami.[49] Během války došlo k dalšímu velkému legálnímu i nelegálnímu přistěhovalectví, ale i k další polarizaci Židů a Arabů.[50]

Plán OSN na rozdělení Palestiny

Po roce 1945 se vyostřil konflikt mezi Spojeným královstvím a Židy, kteří Brity obviňovali z neochoty plnit své závazky a stranění Arabům. Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) nebo pobouřeným veřejným míněním v případu lodi Exodus se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině.[51] Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát[52] a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum.[52] Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly[53] s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.[54]

David Ben Gurion čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael.[55] V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů.[56] Druhý den po vyhlášení nezávislosti armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku.[57] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.[58] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace[59] a osud těchto palestinských uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy.

První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí.[60] Během deseti let (1948–1958) vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony.[61] Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot.

V roce 1956 vypukla Suezská krize, způsobená tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se rozhodl spojit s Francií a Spojeným královstvím, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři.[62] Dobyl sice Sinajský poloostrov, pod diplomatickým tlakem USA a Sovětského svazu se však stáhl výměnou za právo plavit se v Rudém moři a průplavu.[63][64]

Počátkem následující dekády se Izraeli podařilo v Argentině unést Adolfa Eichmanna, tvůrce „konečného řešení“ židovské otázky,[65] a postavit ho v Izraeli před soud. Proces velmi přispěl k tomu, že si veřejnost uvědomila rozměry holocaustu, a dodnes je Eichmann jediným člověkem odsouzeným izraelským soudem k trestu smrti.[65]

Východní Jeruzalém s Chrámovou horou anektovaný Izraelem roku 1967

Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní a v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“[66][67] a v jejíž Národní chartě se až do prosince 1998 uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“[68] V roce 1967 shromáždili Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády u hranic Izraele, Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN[69] a opět zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři.[70] Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl, že sám udeří první. Šestidenní válka přinesla Izraeli rozhodující vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma.

Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci provedli řadu teroristických útoků proti izraelským cílům po celém světě, mimo jiné masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.[71] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[72] 6. října 1973, v den židovského svátku Jom kipur, překvapivě na Izrael zaútočily Egypt a Sýrie. Jomkipurská válka skončila 26. října konečným vítězstvím Izraele, který však zaznamenal těžké ztráty.[73]

Po vítězství v Šestidenní válce Izrael obsadil Palestinská území, Sinaj, Východní Jeruzalém a syrské Golanské výšiny, které v roce 1981 anektoval

Menachem Begin, Jimmy Carter a Anwar Sadat v Camp Davidu, 1978

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Husajn I., Bill Clinton a Jicchak Rabin během izraelsko-jordánských mírových jednání

Po dlouhých letech nadvlády socialistů vyhrála v roce 1977 ve volbách do izraelského parlamentu Knesetu poprvé pravicová strana Likud.[74] Tentýž rok učinil egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu, podle níž se pak Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova.

V roce 1978 podnikl Izrael, v reakci na palestinský teroristický útok, Operaci Lítání,[75] při níž došlo k obsazení jižního Libanonu a vytlačení jednotek OOP z této země. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu,[76] která přinesla růst napětí mezi Izraelci a palestinskými Araby.

7. června 1981 Izrael vybombardoval v rámci operace Opera irácký jaderný reaktor v Osiraku, protože se obával, že by ho Irák mohl použít k výrobě jaderných zbraní.[77] V roce 1982 zasáhl Izrael do Libanonské občanské války, aby zničil základny, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael,[78] což vedlo k první libanonské válce. Izrael se stáhl z většiny Libanonu v roce 1986, ale v tzv. nárazníkové zóně setrval až do května 2000.[79] V roce 1987 vypukla tzv. první intifáda, arabské povstání proti izraelské přítomnosti v Pásmu Gazy a území západně od Jordánu.[80] Během války v Zálivu v roce 1991 podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli.[81]

Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira Madridská konference.[82] Ta byla průlomová tím, že se u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.[82] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.[83] Tentýž rok vyhrál volby Jicchak Rabin. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.[84] V roce 1994 byla mezi Izraelem a Jordánskem podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva.[85]

Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.[86] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[87] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,[86] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.[86] Za vlády Benjamina Netanjahua byl podepsán tzv. Hebronský protokol, fakticky znamenající předání města Hebron Palestinské autonomii a stažení izraelské armády z části tohoto města.[88] V říjnu 1998 bylo podepsáno Memorandum od Wye River, jež přineslo postoupení 13 % území Západního břehu palestinským Arabům a úpravu statusu některých oblastí.[88] Za vlády Ehuda Baraka se izraelská armáda stáhla z jižního Libanonu (v květnu 2000) a bylo zahájeno vyjednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem.[89] V červenci 2000 se uskutečnil summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut.[89] Po ztroskotání jednání vypuklo 29.9. 2000 další povstání palestinských Arabů, tzv. druhá intifáda neboli Intifáda al-Aksá.[89]

V předčasných volbách v únoru 2001 se stal novým premiérem Ariel Šaron.[90] Během své vlády prosadil plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy[91] a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.[92] V roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu. Premiérský post pak převzal vicepremiér Ehud Olmert. V červenci téhož roku začala druhá libanonská válka, která znamenala vytrvalé bombardování libanonských cílů izraelskou armádou a ostřelování severu Izraele libanonskou ší'itskou milicí Hizballáh.[93] Konflikt trval několik týdnů a příměří bylo uzavřeno 14. srpna. Po válce v Izraeli zaznívaly silné hlasy kritizující premiéra Ehuda Olmerta a tehdejšího ministra obrany Amira Perece.[94][95]

Dne 27. listopadu 2007 souhlasili tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert a palestinský prezident Mahmúd Abbás s jednáním nad všemi spornými tématy izraelsko-palestinského konfliktu a snahou dosáhnout dohody do konce roku 2008. Začátkem září roku 2007 podniklo Izraelské vojenské letectvo operaci Ovocný sad, při níž vybombardovalo syrský jaderný reaktor.[96] V dubnu 2008 oznámil syrský prezident Bašár Asad, že Sýrie a Izrael již rok jednají za tureckého zprostředkování o mírové smlouvě; Izrael tuto informaci potvrdil o měsíc později.[97]

Trvalou bezpečnostní hrozbu představuje opakující se ostřelování ze strany palestinských radikálních skupin z Pásma Gazy. Od roku 2005, kdy se Izrael z tohoto území jednostranně stáhl, na něj bylo z Pásma Gazy k červenci 2014 vypáleno více než 11 tisíc raket.[98] Z toho důvodu byl vyvinut a rozmístěn protiraketový systém Železná kopule, který pomáhá snižovat riziko zasažení civilních oblastí.[99] Sám o sobě však raketovou a minometnou hrozbu odstranit nemůže, kvůli čemuž proběhlo několik vojenských operací. Na přelomu let 2008 a 2009 se jednalo o operaci Lité olovo, v listopadu 2012 o operaci Pilíř obrany a mezi červencem a srpnem 2014 proběhla operace Ochranné ostří.[100]

Galilejské jezero

Teplota vzduchu v Izraeli kolísá, a to zejména během zimy. V horských oblastech převládá chladné a větrné podnebí, mnohdy doprovázené sněžením. Vrchol hory Hermon má po většinu roku sněhovou pokrývku a každoročně obvykle sněží i v Jeruzalémě.[107] Pobřežní města jako Tel Aviv a Haifa mají chladné, deštivé zimy a dlouhá a teplá léta – tj. středozemní podnebí. Ve vesnici Tirat Cvi v severní části Jordánského údolí byla zaznamenána nejvyšší teplota v celé Asii (53,7 °C).[108] Mezi květnem a zářím je v Izraeli déšť vzácností.[109][110] Kvůli malému množství vodních zdrojů se izraelští vědci zaměřují také na vývoj technologií minimalizujících spotřebu vody. Jedním z jejich vynálezů je kapková závlaha, která umožňuje pěstitelům úsporně dávkovat vodu každé rostlině zvlášť.[111] Izraelci využívají příznivých geografických podmínek pro výrobu solární energie, v jejíž produkci na osobu jsou na prvním místě na světě.[112]

Izraelské distrikty: (1) Severní, (2) Haifský, (3) Centrální, (4) Telavivský, (5) Jeruzalém, (6) Jižní
Sporná území:
(A) Golanské výšiny, (B) Západní břeh Jordánu, (C) Pásmo Gazy

Izrael má trojstupňový soudní systém. Na nejnižší úrovni jsou městské soudy sídlící ve většině měst. Vyšší instancí jsou distriktní soudy sloužící jako odvolací soudy a v některých případech jako soudy první instance; nacházejí se v pěti ze šesti izraelských distriktů (mimo Jeruzalémský distrikt). Třetí a nejvyšší stupeň je Nejvyšší soud Státu Izrael, který sídlí v Jeruzalémě a slouží jako odvolací soud a soud první instance v závažných případech, kdy je zpochybněna zákonnost rozhodnutí a postupů představitelů státu. Izrael není členem Mezinárodního trestního soudu kvůli obavě, že by soud mohl být vůči Izraeli předpojatý.[116] Izraelský právní systém kombinuje britské zvykové právo, kontinentální právo a židovské náboženské právo.[5] Je založen na principu stare decisis (precedens) a na obžalovacím způsobu řízení, kdy strany sporu předkládají soudu důkazní materiály.[117] Svatby a rozvody jsou v jurisdikci židovských, muslimských, drúzských a křesťanských náboženských soudů.[118]

Izraelský základní zákon Lidská svoboda a důstojnost zaručuje lidská právy a svobody. Izrael je jediná země v oblasti Blízkého východu označená k roku 2013 organizací Freedom House za svobodnou v oblasti lidských a politických práv, zatímco území Palestinské autonomie bylo touto organizací hodnoceno jako nesvobodné.[119][120] Na žebříčku svobody tisku organizace Reportéři bez hranic se Izrael k roku 2014 nachází na 96. místě ze 180 hodnocených zemí.[121] V souvislosti s arabsko-izraelským konfliktem kritizují organizace Amnesty International[122] a Human Rights Watch[123] porušování lidských práv Izraelem. Porušování občanských svobod na okupovaných územích je také kritizováno nevládní izraelskou organizací Be-celem.[124] Od roku 1995 je v Izraeli uzákoněn systém státní zdravotní péče.[125]

Izrael je rozdělen do šesti hlavních distriktů (mechozot, singulár machoz) – Centrální distrikt, Haifský distrikt, Jeruzalémský distrikt, Severní distrikt, Jižní distrikt a Telavivský distrikt. Distrikty jsou dále rozděleny do patnácti subdistriktů (nafot, singulár nafa). Každý subdistrikt se dále dělí na přirozené oblasti, kterých je celkem padesát.[126] V zemi se dále nachází tři metropolitní oblasti, v nichž k roku 2012 žilo celkem 5 113 000 obyvatel, a to Tel Aviv (3 464 100 obyvatel), Haifa (1 073 900) a Beerševa (574 900).[127] Co do rozlohy i počtu obyvatel je k témuž roku největším izraelským městem Jeruzalém s 815 300 obyvateli a 126 km². Co do lidnatosti jej následovali Tel Aviv (414 600), Haifa (272 200) a Rišon le-Cijon (235 100).[128]

Bezpečnostní bariéra v Betlému

Jako Izraelem okupovaná území se označují území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Golanských výšin, která byla po Šestidenní válce v roce 1967 zabrána Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Termín byl používán také pro Sinajský poloostrov, navrácený Egyptu podle Egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly zakládány izraelské osady. Ve Východním Jeruzalémě a na Golanských výšinách je uplatňováno izraelské právo; tato území byla začleněna do vlastního Izraele a jejich občanům bylo nabídnuto izraelské občanství. Naopak Západní břeh zůstává pod vojenskou správou. Izrael tamní osady, ve kterých žije zhruba 450 tisíc Židů, stále rozšiřuje.[129] Většina jednání o těchto územích probíhala na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požaduje stažení Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům výměnou za mír.

Populace Západního břehu se skládá převážně z palestinských Arabů, jak původních obyvatel, tak uprchlíků Války za nezávislost z roku 1948.[130] Od roku 1967 do roku 1993 žili Arabové na těchto územích pod izraelskou vojenskou správou. Od Dohod z Osla a Dopisů o vzájemném uznání je většina palestinské populace a měst pod správou tzv. Palestinské autonomie, avšak Izrael nad většinou území stále vykonává vojenský dohled. Kvůli vzrůstajícím sebevražedným útokům při Druhé intifádě (také nazývané Oslo válce) se izraelská vláda rozhodla vybudovat kolem Západního břehu zeď, tzv. bezpečnostní bariéru.[131] V roce 2005 stáhl Izrael své obyvatele a vojenské síly z oblasti Pásma Gazy a čtyř osad na Západním břehu. Nadále toto území ovšem fakticky vojensky i ekonomicky kontroluje.

Dne 15. listopadu 1988 byl vyhlášený Stát Palestina, který uznává celkem 138 ze 193 členských států OSN.[132]

Bývalý izraelský premiér Ariel Šaron a americký prezident George W. Bush

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu a ruský prezident Vladimir Putin 22. září 2015

Izrael udržuje diplomatické vztahy se 164 zeměmi a po celém světě má 107 diplomatických zastoupení.[133] Většina zemí, se kterými Izrael neudržuje žádné diplomatické vztahy jsou muslimské státy. Z Ligy arabských států navázaly s Izraelem plné diplomatické vztahy Egypt a Jordánsko, které s ním podepsaly mírové smlouvy v letech 1979 a 1994. V roce 2020 s Izraelem navázaly vztahy 4 země – Spojené arabské emiráty a Bahrajn v září,[134][135] se Súdánem v říjnu[136] a Marokem v prosinci.[137][138] Tunisko ukončilo své částečné diplomatické styky s Izraelem počátkem Druhé intifády v roce 2000.[139] Od roku 2003, kdy ministr zahraničních věcí Izraele navštívil Maroko, se izraelsko-marocké vztahy zlepšují.[140] Podle izraelského zákona jsou Libanon, Sýrie, Saúdská Arábie, Irák a Jemen nepřátelské země a občané Izraele je nesmí navštívit bez povolení ministerstva vnitra.[141] Od roku 1995 je Izrael součástí Středomořského dialogu, v němž spolupracuje sedm zemí ležících kolem Středozemního moře a Severoatlantická aliance (NATO).[142]

Mezi nejbližší izraelské spojence patří Spojené státy americké, Německo, Spojené království, Česko a Indie. Spojené státy byly první zemí, která uznala Izrael, poté jej uznal i Sovětský svaz. Vzhledem ke stejným politickým a náboženským hodnotám pokládají Spojené státy Izrael za svého nejbližšího spojence v jihozápadní Asii.[143] Silné vztahy Německa s Izraelem vychází z německé snahy odškodnit a napravit holokaust. Obě země se podílí na vědeckých a vzdělávacích aktivitách a jsou silnými ekonomickými a vojenskými partnery.[144][145]

Česká náklonnost Izraeli pramení hlavně z odkazu Václava Havla, který jej po dobu svého působení v úřadu prezidenta a i poté podporoval. Indie navázala plné diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1992 a od té doby s ním udržuje silné vojenské a kulturní partnerství. Spojené království, které má s Izraelem vztah již z dob Britského mandátu Palestina,[146] s ním udržuje silné obchodní vazby.[147] Diplomatické vztahy měl Izrael za dynastie Pahlaví i s Íránem,[148] během íránské revoluce však Írán uznání Izraele zrušil.[149] Silné spojenectví pojilo Izrael rovněž s Tureckem. Ačkoliv spolu obě země navázaly plné diplomatické vztahy až v roce 1991,[150] již od roku 1949 mezi nimi probíhala spolupráce. Vzájemné vztahy výrazně utrpěly v květnu 2010 v důsledku izraelského zásahu proti konvoji do Pásma Gazy, při němž zemřelo devět Turků.[151]

V době předstátní a v počátečních letech existence státu měl Izrael velmi dobré vztahy s Československem, které mu i přes embargo OSN poskytovalo vojenskou a hospodářskou pomoc, v době První arabsko-izraelské války pro mladý stát životně důležitou.[152] Po změně izraelské politiky Sovětského svazu však Československo začalo naopak podporovat a vyzbrojovat Egypt, a Izrael se tak stal až do Sametové revoluce v roce 1989 nepřátelskou zemí. Diplomatické vztahy mezi Izraelem a Československem byly obnoveny až 9. února 1990.[153]

Mezi Českou republikou a Izraelem existuje řada bilaterálních smluv, z nichž některé spadají do dob ČSFR (Dohoda o letecké dopravě, 1991).[154] Po vstupu České republiky do Evropské unie byly zrušeny ty smlouvy, které byly v rozporu s unijním právem.[154] Mezi důležité mezistátní dohody patří Smlouva o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňového úniku v oboru daní z příjmu (1993), Dohoda o spolupráci v zemědělství (1996), Smlouva o bezvízovém styku (1996), Dohoda o vzájemné pomoci v celních otázkách (1997) a Dohoda o vzájemné podpoře a ochraně investic (1997).[154] Během roku 2008 by měla být připravena Dohoda o výzkumu a vývoji.[154] Bezvízový styk se mezi Českou republikou a Izraelem vztahuje výhradně na turistiku.[155] Mezi zeměmi není uzavřena dohoda o poskytování bezplatné zdravotní péče.[155]

Laboratoře IBM v Haifě

Izraelský průmysl zaměstnává 16 % pracujících a na HDP se podílí 30 %.[5] Mezi nejvýznamnější a nejrozvinutější odvětví průmyslu patří průmysl letecký, komunikační, softwarový, elektronický, zbrojní, potravinářský, textilní, tabákový a chemický, dále zpracování diamantů, výroba dopravních prostředků, elektronika, papírenský a polygrafický průmysl, rafinace ropy a hutnictví železa.[186] V roce 2007 průmyslová výroba jednotlivých oborů vzrostla o 5 % až 10 %.[180]

Izrael patří k světové špičce v oboru ochrany vody a využití geotermální energie.[187] Jeho úspěchy ve špičkových technologiích v oblasti softwaru, komunikací a přírodních věd jsou srovnatelné se Silicon Valley v USA.[188][189] Svá první zámořská výzkumná a vývojová centra vybudovaly v Izraeli společnosti Intel[190] a Microsoft,[191] IBM, Cisco Systems a Motorola. V oblasti hi-tech (elektronika, avionika, farmacie, atp.) došlo v roce 2007 až ke 20% růstu.

Nerostné bohatství Izraele je omezené.[180] Těží se draselná, hořečnatá a bromová sůl (z Mrtvého moře), fosfáty a stavební suroviny (sádra a stavební kámen).[180] V malé míře se těží měděná a železná ruda, ropa a zemní plyn. Probíhá také geologický průzkum ložisek zemního plynu ve středomořském šelfu poblíž Aškelonu.[180]

Mošav Nahalal

Kibuc Deganja Alef a Deganja Bet

Izrael má vysoce rozvinuté zemědělství. To k roku 2012 zaměstnává 1,6 % pracujících a na HDP se podílí 2,4 %.[167] V roce 2007 došlo k přibližně 10% růstu rostlinné produkce.[180] Zemědělská půda se získává finančně nákladným zúrodňováním pouště – zavodňováním, odsolováním a vhodnou druhovou skladbou rostlin. Orná půda zabírá 15,45 %, pastviny 7 % a lesy 5,3 % rozlohy státu.[180] Přibližně 54 % celkové výměry zemědělské půdy je zavlažováno a zemědělci se tak podílí zhruba 60 % na celkové izraelské spotřebě sladké vody.[180] Většina zemědělské půdy patří kibucům,[186] což jsou osady pracující na základě kolektivního vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou půdy). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, družstva samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin. Množství původně zemědělských podniků také zřídilo přidruženou průmyslovou výrobu.[180] Mezi pěstované plodiny patří obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná réva a rajčata.[186] Důležitý je také chov dobytka, většinou skotu, velbloudů, koz, ovcí a drůbeže.[186] Rybolov se provozuje ve Středozemním moři, zajímavostí je chov teplomilných ryb v poušti, kde se k jejich chovu používá poloslaná voda čerpaná z termálních vrtů.[192]

Značným problémem je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem je Galilejské jezero a řeka Jordán. Pro zavlažování technických plodin se používá tzv. recyklovaná voda (v roce 2006 to bylo 550 miliónů m³).[180] Voda se získává i pomocí odsolování (400 miliónů m³ v roce 2007).[180] Proti nepříznivým přírodním podmínkám se Izrael snaží využívat moderní technologie a inovace. Používají se například biotechnologie, tkáňové kultury či kapková závlaha.[180]

Na základě základního zákona je vlastníkem půdy stát (zhruba 93 %) a její prodej je možný pouze výjimečně, obvykle stát půdu pronajímá zpravidla na 49 let.[180]

Nábřeží a pláže v Tel Avivu

Staré Město v Jeruzalémě

Dalším odvětvím ekonomiky je cestovní ruch, zejména náboženské poutnictví. Izrael přitahuje turisty svým podnebím, plážemi, archeologickými a historickými pamětihodnostmi i jedinečnou geografií. Na cestovní ruch měly značný dopad bezpečnostní problémy, ale roku 2008 se již situace vrací zpět k normálu.[193]

Mezi turisty nejčastěji navštěvovaná místa patří:

• Jeruzalém, hlavní město moderního Státu Izrael. Nejposvátnější místo judaismu a křesťanství, kde stál Jeruzalémský chrám a v současnosti jeho pozůstatek tzv. Zeď nářků, město, kde Ježíš Kristus učil, byl ukřižován a pohřben. Třetí nejsvětější místo islámu, kde se nachází Skalní dóm a mešita al-Aksá.
• Safed, jedno ze svatých měst judaismu, v 15. a 16. století významné centrum studia kabaly.
• Masada, během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům.
• Hebron, druhé nejsvětější město judaismu. Podle Tóry je místem posledního odpočinku patriarchů a pramatek. Předtím, než se král David přesunul do Jeruzaléma, byl Hebron hlavním městem Izraelského království.
• Tel Aviv, největší metropolitní oblast, pobřežní město, kosmopolitní a finanční centrum.
• Betlém, místo posledního odpočinku Ráchel, rodiště krále Davida a Ježíše Krista.
• Mrtvé moře, nejníže položené odkryté místo na zemském povrchu, nejníže položené slané jezero a také jedno z nejslanějších jezer na světě.

Světové centrum Bahá'í v Haifě

Zeď nářků a Skalní dóm, Jeruzalém

Izrael byl založen jako domovina pro židovský lid a je často označován jako Židovský stát. Zákon o návratu zaručuje všem Židům, kteří maji židovské předky, i konvertitům právo na získání izraelského občanství.[222] Zhruba tři čtvrtiny populace (76,1 %) jsou Židé. Asi 40–50 % Židů se považuje za sekulární (hebrejsky חילוני, chiloni; לא דתי, lo dati – nevěřící či חופשי, chofši – volnomyšlenkáři), 30–40 % se považuje za tradicionalisty (hebr. מסורתי, masorti či דתי, dati – věřící) a 20 % se považuje za religiózní (mezi ně patří charedim a ortodoxní Židé).[223] Muslimové představují s 16,2 % izraelské populace největší náboženskou menšinu. Izraelští Arabové, kteří představují 19 % populace, tomuto číslu významně přispívají, jelikož více než čtyři pětiny (82,6 %) jich jsou muslimové, dále je 8,8 % z nich křesťanů a 8,4 % Drúzů.[224] Členů jiných náboženských skupin jako buddhistů a hinduistů je jen málo.[225]

Jeruzalém má díky Zdi nářků, Chrámové hoře, mešitě Al-Aksá a bazilice Svatého hrobu zvláštní místo v srdcích Židů, muslimů a křesťanů. Další důležitá náboženská místa se nacházejí v Judejských horách, mezi ně patří například místo narození Ježíše a Ráchelin hrob v Betlémě či Jeskyně patriarchů v Hebronu. Ústředním místem víry Bahá'í je Haifa a její zakladatel Bahá'u'lláh je pohřben v Akko.

Týden hebrejské knihy 2005 v Jeruzalémě

Amos Oz

Izraelská literatura vyvěrá z velké tradice literatury židovské, jejíž kořeny sahají k autorům Tóry, a jejíž autoři, píšící v mnoha jazycích, se stali příslušníky světového literárního kánonu (Franz Kafka, Marcel Proust, Isaac Asimov, Boris Pasternak, Nadine Gordimerová, Josif Brodskij, Harold Pinter, Heinrich Heine, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Arthur Miller, Imre Kertész, J. D. Salinger, Nelly Sachsová, Elias Canetti, Stefan Zweig, Philip Roth, Allen Ginsberg, Primo Levi, Tristan Tzara, Norman Mailer, Osip Mandelštam, Arthur Schnitzler, Alfred Döblin, Arthur Koestler, Isaak Babel, Lion Feuchtwanger). Izraelská literatura je psaná převážně hebrejsky a jedná se především o poezii a prózu. Obrovské množství hebrejských knih lze přičíst na vrub renesanci hebrejského jazyka v polovině 19. století. Malá část literatury je však publikována i například v arabštině nebo angličtině. Ze zákona je dáno, že dva výtisky všech knih vydaných v Izraeli musí být uloženy do Národní a univerzitní knihovny při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 2001 byl zákon doplněn o audio a video nahrávky a jiné typy netištěných médií.[231] K roku 2006 bylo 85 % z knih ukládaných do knihovny v hebrejštině.[232] Každoročně se v červnu koná festival Týden hebrejské knihy. Součástí festivalu je veletrh knih, autorská čtení a prezentace izraelských autorů, je zde také udíleno nejprestižnější izraelské literární ocenění – Sapirova cena. Izraelský spisovatel Šmu'el Josef Agnon získal v roce 1966 Nobelovu cenu za literaturu. Nejčtenějšími izraelskými autory jsou ovšem Amos Oz a Ephraim Kishon. David Grossman obdržel v roce 2017 Mezinárodní Man Bookerovu cenu. Avraham B. Jehošua bývá označován jako „izraelský Faulkner“. K postmoderně je řazeno dílo Etgara Kereta, který se nevyhýbá ani tvorbě komiksů. Za nejvýznamnějšího izraelského básníka bývá označován Jehuda Amichai. Ač nebyl Izraelcem, za národního básníka označují Izraelci Chajima Nachmana Bialika, protože si zvolil za svůj jazyk hebrejštinu.

Jicchak Perlman

Izraelská hudba může čerpat z hlubokých tradic židovské hudby z celého světa (Gustav Mahler, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Jacques Offenbach, George Gershwin, Arnold Schoenberg, Philip Glass, Leonard Bernstein, Irving Berlin, Yehudi Menuhin, David Oistrach, Bob Dylan, Leonard Cohen, Barbra Streisandová, Lou Reed, Paul Simon). Izraelská hudba také odráží rozmanitost izraelské kultury, je ovlivněna hudebními styly z celého světa, ať už jemenskou hudbou, chasidskými melodiemi, klezmerem, arabskou či řeckou hudbou, jazzem, popem nebo rockem.[233] Mezi světově uznávaná tělesa patří Izraelská filharmonie, jež byla založena roku 1936, a která má každoročně více než dvě stě představení.[234] Izrael je rovněž rodištěm mnoha hudebníků – celosvětově známí jsou například houslisté Jicchak Perlman a Pinchas Zukerman. Izraelské občanství mají i klavíristé Daniel Barenboim a Jevgenij Igorjevič Kissin. Ke hvězdám izraelského popu patří Ofra Haza, v Izraeli se narodil i Gene Simmons známý z rockové skupiny Kiss či Hillel Slovak ze skupiny Red Hot Chili Peppers. Izrael se takřka každoročně od roku 1973 účastní soutěže Velká cena Eurovize, kterou již čtyřikrát vyhrál a dvakrát pořádal.[235] V Ejlatu se od roku 1987 koná každoroční letní Red Sea Jazz Festival.[236]

Židovské výtvarné umění bylo v minulosti limitováno biblickým zákazem zobrazovat živé bytosti. Přesto se v novověku našlo dost židovských výtvarných talentů (Marc Chagall, Amedeo Modigliani, Camille Pissarro, Man Ray, Roy Lichtenstein). Izraelské výtvarné umění reprezentovali například Yaacov Agam a Marcel Janco. Nejvýznamnějším izraelským architektem je Moše Safdie, jehož proslavil Marina Bay Sand v Singapuru.

Natalie Portmanová

Židé se silně prosadili v americkém i evropském filmu (Woody Allen, Sergej Michajlovič Ejzenštejn, Steven Spielberg, Stanley Kubrick, Sidney Lumet, George Cukor, David Cronenberg, Sarah Bernhardtová, Mila Kunisová, Paul Newman, Dustin Hoffman). Izraelský filmový průmysl je samozřejmě skromnější, ale dosáhl už jistých úspěchů. Izraelský režisér Moše Mizrachi získal v roce 1977 Oscara.[237] Samuel Ma'oz získal roku 2009 hlavní cenu Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu.[238] Nadav Lapid vyhrál v roce 2019 Zlatého medvěda na Berlinale.[239] Ari Folman získal za svůj animovaný snímek Valčík s Bašírem v roce 2008 Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film.[240] Izrael má na svém kontě deset nominací na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, což je rekord mezi zeměmi, které tuto cenu nikdy nedostaly (Mizrahi ho získal za snímek francouzský). Dvou nominací se dočkal Ephraim Kishon, Josef Cedar a Mizrahi, jednu má Menachem Golan, Uri Barbaš a Folman. Ke známým režisérům patří i Eytan Fox či Amos Gitai.

Izraelská herečka Natalie Portmanová se stala hollywoodskou hvězdou první velikosti. Hlavně v akčních filmech se proslavila Gal Gadotová. Ke známým hercům patří i Chaim Topol, Oded Fehr, Ayelet Zurerová nebo Brian George proslavený rolí otce Rajeshe Koothrappaliho v seriálu Teorie velkého třesku. Uri Geller je známým iluzionistou.

Jakožto pokračovatel divadelních tradic východoevropského jidiš divadla má Izrael živou a činorodou divadelní scénu. Nejstarší divadelní společností a národním divadlem je divadlo ha-Bima v Tel Avivu, založené roku 1918.[241]

V Izraeli se nachází množství muzeí; mezi nejvýznamnější patří Izraelské muzeum v Jeruzalémě a Svatyně knihy, kde jsou umístěny svitky od Mrtvého moře. Nachází se zde rozsáhlé sbírky židovského a evropského umění. Významný je památník obětí a hrdinů holocaustu Jad vašem, největší a nejobsáhlejší archiv dokumentů o holocaustu na světě.[242] V kampusu Telavivské univerzity se nachází muzeum diaspory Bejt ha-Tfucot.[243] Mimo hlavní muzea ve velkých městech existuje také mnoho menších muzeí s kvalitními uměleckými sbírkami v menších městech a kibucech. Země oplývá množstvím archeologických nalezišť a vykopávek, archeologie v Izraeli představuje významnou disciplínu a mnohé její objevy se stávají cílem turistických výprav.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Israel na anglické Wikipedii.

• BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad - izraelské tajné války. Praha: Jota, 2006. 632 s. ISBN 80-7217-392-8.
• BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. Praha: Epocha, 2005. 360 s. ISBN 80-86328-91-0.
• ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0.
• ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.
• GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.
• HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války. Praha: Lidové noviny, 2008. 617 s. ISBN 978-80-7106-954-6.
• CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. 336 s. ISBN 80-7207-507-1.
• IZRAELSKÉ INFORMAČNÍ STŘEDISKO. Fakta o Izraeli: země a lidé. Jeruzalém: Ahva Press, 1999. 28 s.
• KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9.
• LIETH, Norbert. Židovský stát - od pohoršení k požehnání pro svět. Ostrava: A-Alef, 1998. 92 s. ISBN 80-85237-60-1.
• MUSIL, Alois. Zaslíbená země : Nová Palestina. Praha: Melantrich, 1937. 228 s. Dostupné online.
• POJAR, Miloš. Izrael - stručná historie států. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. 202 s. ISBN 978-80-7277-435-7.
• RUCKER, Laurent. Stalin, Izrael a Židé. Praha: Rybka, 2001. 313 s. ISBN 80-86182-53-3.
• SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6.
• SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava: A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.
• TERNER, Erich. Dějiny Státu Izrael. Pardubice: Kora, 1991. 262 s. ISBN 80-901092-0-9.
• FALCONER, Colin. Zběsilost. Překlad Ludmila Švejdová a Michal Švejda. Vyd. 1. Ostrava: Středoevropské nakladatelství, 1996. 656 s. ISBN 80-86004-23-6.

Cestopisy

• BRŮHA, Jiří; BRŮHOVÁ, Stanislava. Paní, tady jste na Středním východě…! - Izrael, Jordánsko. České Budějovice: Jiří Brůha A+U DESIGN, 1999. 187 s. ISBN 80-238-4552-7.
• HANUŠ, Jan; HOJKA, Pavel. Izrael, země téměř mystická. Praha: Elim, 1995. 259 s.
• JAZAIRIOVÁ, Pavla. Izrael a Palestina, Palestina a Izrael. Praha: Radioservis, 2001. 200 s. ISBN 80-86212-05-X.

Průvodci

• ČEŘOVSKÝ, Jan a kolektiv. Izrael a palestinská území. Praha: Olympia, 1999. 192 s. ISBN 80-7033-541-6.
• PAULÍK, Ivo. Izrael. Praha: Freytag & Berndt, 2006. 167 s. ISBN 978-80-7316-202-3.
• CUDLÍN, Karel. Osmdesát sedm magických míst Svaté země. Praha: Academia, 2012. 336 s. ISBN 978-80-200-2111-3.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Izrael na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Izrael ve Wikislovníku
• Téma Izrael ve Wikicitátech
• Kategorie Izrael ve Wikizprávách
• Izrael na OpenStreetMap

• Portál vlády Státu Izrael (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)
• Kancelář premiéra Státu Izrael (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)
• Kancelář prezidenta Státu Izrael (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)
• Kneset oficiální internetové stránky izraelského parlamentu (hebrejsky)(anglicky)(rusky)(arabsky)
• Nejvyšší soud (hebrejsky)(anglicky)(arabsky)
• Ministerstvo zahraničních věcí (anglicky)
• Centrální statistický úřad Státu Izrael Archivováno 28. 5. 2009 na Wayback Machine (anglicky)(hebrejsky)
• Velvyslanectví Izraele v České republice (česky)

• Čejka Marek – Blízký východ, Izrael & Palestina (česky)
• Novinky.cz – Souhrnná historie Izraele a okolních států (česky)
• Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Israel [online]. U.S. Department of State, 2010-12-10 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Israel [online]. Rev. 2011-07-19 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Tel Avivu. Souhrnná teritoriální informace: Izrael [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-29 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• ELATH, Eliahu, a kol. Israel [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)

• Eretz – zpravodajství z Izraele (česky)
• The Jerusalem Post (anglicky)
• Ynetnews (anglicky)
• Israel Broadcasting Authority (anglicky)
• Aruc ševa (anglicky)
• Kol Jisra'el (anglicky)
• Haarec (anglicky)
• Times of Israel (anglicky)
• Globes (anglicky)
• Israel Hayom (anglicky)

• Wikimedia Atlas Izraele
• Israel and the Occupied Palestinian Territories - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-17. (anglicky)
• Israel (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Izrael - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-03.

	Kypr	Libanon	Sýrie Golanské výšiny
	Středozemní moře		Západní břeh Jordánu • Jordánsko
		Izrael
	Pásmo Gazy Egypt	Akabský záliv Rudé moře	Saúdská Arábie