Hannah Arendtová

Narodila se jako jediné dítě do sekulární židovské rodiny žijící v Lindenu, který je nyní součástí Hannoveru. Roku 1913 se rodina přestěhovala do Königsbergu (česky Královec, dnes Kaliningrad), rodného města Immanuela Kanta. Ve věku sedmi let přišla o otce, který zemřel následkem onemocnění syfilis. Matka se roku 1920 znovu vdala za Martina Beerwalda a do rodiny tak Hanně přibyly i dvě nevlastní starší sestry, Eva a Clara.

Od malička byla Hannah náruživou čtenářkou, jako studentka střední školy se zabývala mimo jiné díly Immanuela Kanta a J. W. Goetheho. Střední školu ukončila roku 1924 a téhož roku začala studovat teologii na univerzitě v Marburgu. Právě zde navázala také dlouholetý vztah se svým učitelem filosofie, Martinem Heideggerem, který začal krátkou milostnou aférou. Arendtová milostný vztah ukončila poté, co se dozvěděla o Heideggerově spojení s NSDAP. Jejich přátelství však i přes určité napětí neskončilo a Heideggerova fenomenologická metoda měla značný vliv na její práci.

Fenomenologii dále studovala u Edmunda Husserla na univerzitě Freiburg im Breisgau, později na univerzitě v Heidelbergu studovala filosofii u Karla Jasperse. U Jasperse napsala svou disertační práci o konceptu lásky v díle svatého Augustina – Der Liebesbegriff bei Augustin. Také s Jaspersem si Arendtová udržela blízký vztah po celý život.

Roku 1929 Arendtová získala doktorát a vdala se za Günthera Sterna, známého spíše pod literárním pseudonymem Günther Anders. Novomanželé žili nejprve v Berlíně, poté krátce v Heidelbergu, nějaký čas ve Frankfurtu nad Mohanem a konečně zpátky v Berlíně. Günther Anders emigroval roku 1933 do Paříže; manželství skončilo rozvodem roku 1937.

Když se ve třicátých letech začal rozmáhat antisemitismus, začala se tímto konfliktem více zabývat jak vědecky, tak i politicky. Jednak začala psát knihu o Rahel Varnhagen, která však byla publikována až roku 1958 pod názvem Rahel Varnhagen: The Life of a Jewess. Ve spolupráci s Kurtem Blumenfeldem, německým sionistou, pomáhala zveřejňovat informace o obětech nacismu. Roku 1933 byla kvůli výzkumu antisemitské propagandy na osm dní zadržena gestapem; před hrozícím vězením se jí poté podařilo uprchnout do Paříže.

Mezi lety 1933 a 1940 pobývala v Paříži. Roku 1937 byla zbavena německého občanství. Nadále se politicky angažovala; stala se členkou Světové sionistické organizace a pomáhala při transportu dětí z Německa do Palestiny. V Paříži navázala přátelství s Walterem Benjaminem, německým židovským literárním kritikem, filosofem a překladatelem, bratrancem jejího prvního muže, dále s Raymondem Aronem, francouzským filosofem, sociologem a politologem, a roku 1936 potkala svého budoucího druhého muže Heinricha Blüchera. Blücher byl politický uprchlík, bývalý komunista a člen revolučního Spartakusbund (Svaz spartakovců). Vzali se v lednu roku 1940. Pouhých šest měsíců po sňatku byli následkem německé okupace odděleně internováni v táborech v jižní Francii. Arendtové se podařilo po pár týdnech z tábora Camp Gurs uprchnout a po opětovném setkání s manželem emigrovali, ještě spolu s její matkou, přes Lisabon do USA. Ilegální víza jim zařídili americký diplomat Hiram Bingham a novinář Varian Fry, kteří obdobným způsobem pomohli dalším tisícům Židů a antinacistů uprchnout ze země.

V New Yorku se Arendtová aktivně účastnila života ve zdejší německo-židovské komunitě. 1941–1945 píše sloupky do časopisu Aufbau, mezi lety 1944 a 1946 vede výzkum pro Commission of European Jewish Cultural Reconstruction a často cestuje do Německa. Udržuje intenzivní přátelství s Karlem Jaspersem a jeho ženou, s americkou spisovatelkou Mary McCarthy či s kritikem a spisovatelem Dwightem Macdonaldem a dalšími newyorskými intelektuály soustřeďujícími se kolem politického a literárního časopisu Partisan Review.

Po skončení druhé světové války pracuje v letech 1946–1949 jako vedoucí redaktorka v německo-židovském nakladatelství Schocken. Mezi lety 1949 a 1952 pracuje jako vedoucí Společnosti pro obnovu židovské kultury (Jewish Cultural Reconstruction) v New Yorku. Roku 1951 získává americké občanství a vychází její zásadní dílo Původ totalitarismu. Kniha vzbudila velkou senzaci a z Arendtové se stala intelektuální celebrita.

V roce 1952 obdržela Arendtová od Guggenheimovy nadace grant pro studium marxismu a totalitarismu. Z této práce vzešly její další tři knihy: Vita activa neboli O činném životě (1958), Mezi minulostí a budoucností (1961) a O revoluci (1968). Tyto texty spojuje snaha rekonstruovat politickou filosofii na fenomenologických základech.

V roce 1963 publikovala své nejkontroverznější dílo Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Kniha je souborem revidovaných reportáží, které Arendtová psala pro časopis The New Yorker v roce 1960 v Izraeli, kde působila v době Eichmannova procesu jako pozorovatelka. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let psala články pro New York Review of Books, kde kritizovala zneužívání výkonné moci a to, co nazývala „imperiální prezidentství“ ve spojitosti s vojenskou intervenci ve Vietnamu.

Hannah Arendtová se stala první ženou, která získala plnou profesuru na Princetonské univerzitě. Jako hostující profesor dále vyučovala na University of California, Berkeley a Northwestern University. Vyučovala také na Univerzitě v Chicagu, The New School in Manhattan; Yale University, a na Wesleyan University. Na její počest nese její jméno Institut für Totalitarismusforschung e.V. na Technické univerzitě v Drážďanech.

Adolf Eichmann, hlavní organizátor Hitlerova „konečného řešení židovské otázky“, po válce uprchl do Argentiny, kde byl vypátrán izraelskou rozvědkou Mosad a unesen do Jeruzaléma. Zde byl postaven před soud za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, posléze odsouzen ke smrti oběšením.

Eichmann byl obecně považován za monstrum, sadistického psychopata motivovaného hlubokou nenávistí k Židům, ale Arendtová jej na základě svého studia a pozorování u soudu vykreslila úplně jinak.[2] Eichmann byl podle ní docela obyčejný člověk a přes hrůzné činy, jež vykonal, nebyl žádné kruté monstrum, nýbrž spořádaný otec rodiny, nenápaditý a výkonný úředník. Eichmann totiž sám sebe chápal jako úředníka, který má důsledně plnit své povinnosti a rozkazy - a nic víc. Hrůzy způsobené jeho jednáním byly podle Arendtové důsledkem toho, že se jako „pouhý úředník“ zřekl vlastního svědomí, své morální autonomie. Jednoduše řečeno, Eichmann o svých činech nepřemýšlel ani nepochyboval – prostě poslouchal rozkazy. V jednom rozhovoru dokonce řekl, že několikrát „selhal“, a to když několika Židům umožnil, aby z transportu utekli.

Závěr, který Arendtová vyvodila, byl poměrně kontroverzní. Její popis Eichmanna byl téměř opakem všeobecného přesvědčení, takže vyvolal značný odpor a pohoršil mnoho lidí. Obzvláště sporné bylo její přesvědčení, že Eichmannovo jednání nebylo motivováno antisemitismem, ale že pouze plnil rozkazy. Z toho by totiž mohlo vyplývat, že pokud by Eichmann dostal za úkol Židy zachránit, také by to udělal.[2] Arendtová však chtěla poukázat na to, že ve zločinném režimu se člověk může stát zločincem i bez zvláštní nenávisti. Proto mluvila o „banalitě zla“.

• Původ totalitarismu I - III, Oikúmené 1996, ISBN 80-86005-13-5 (The Origins of Totalitarianism. New York 1951; německy: Elemente und Ursprünge totalitärer Herrschaft, Frankfurt, 1955)
• Mezi minulostí a budoucností, Oikúmené 2020, ISBN 978-80-7298-368-1 (Between Past and Future, New York 1954)
• Vita activa neboli O činném životě, Oikúmené 2007, ISBN 978-80-7298-185-4 (anglicky 1958 pod původním titulem Human Condition, 1958 ISBN 978-0-226-02598-8; německy Vita activa oder Vom tätigen Leben)
• Krize kultury (z angl. originálu Between Past and Future, 1961, přel. Martin Palouš; MF 1994, ISBN 80-204-0424-4.)
• Eichmann v Jeruzalémě, MF 1995, ISBN 80-204-0549-6 (Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York 1963; německy: Eichmann in Jerusalem: Ein Bericht von der Banalität des Bösen, München, 1964)
• O revoluci, Oikúmené 2012, ISBN 978-80-7298-403-9 (On Revolution. New York 1963; německy: Über die Revolution, München 1963)
• O násilí, Oikúmené 1995, ISBN 80-7298-128-5 (On violence, New York 1970; německy: Macht und Gewalt, Piper 1970, ISBN 3-492-20001-X)
• Život ducha, Aurora 2001, ISBN 80-7299-041-1, přel. Petr Rezek (The Life of Mind,Vol.1: Thinking, Vol.2: Willing, 1971; německy: Vom Leben des Geistes, Bd.1: Das Denken, Bd.2: Das Wollen, Piper 1979, ISBN 3-492-02486-6)

• Der Liebesbegriff bei Augustin. Versuch einer philosophischen Interpretation. (disertace: Berlin, 1929)
• Denktagebuch 1950–1973. Hrsg. von Usula Ludz und Ingeborg Nordmann, Piper 2002, ISBN 3-492-04429-8.
• Rahel Varnhagen: The Life of a Jewess. London 1958, (německy: Rahel Varnhagen: Lebensgeschichte einer deutschen Jüdin aus der Romantik, Piper 1959, ISBN 3-492-00530-6)
• Was ist Politik?
• Ich will verstehen
• Was ist Existenz-Philosophie?. Verlag Anton Hain
• Walter Benjamin / Bertolt Brecht. Zwei Essays. Piper Verlag, München, ISBN 3-492-10012-0
• Das Urteilen. Texte zu Kants Politischer Philosophie. Taschenbuch, Piper (text přednášek, které tvoří třetí, nedokončenou částí díla Život ducha)

(v němčině)

• Arendt, Hannah a Blumenfeld, Kurt, … in keinem Besitz verwurzelt. Die Korrespondenz, vyd. Ingeborg Normdmann und Iris Pilling, Hamburg, 1995
• Arend, Hannah a Jaspers, Karl, Correspondence, 1926–1969, vyd. Lotte Köhler a Hans Saner, New York 1992 (německy: Briefwechsel, München, 1985)
• Arendt, Hannah a McCarthy, Mary, Between Friends: The Correspondence of Hannah Arendt and Mary McCarthy, 1949–1975, vyd. Carol Brightman, New York, 1995 (německy: Im Vertrauen, München 1995)
• Arendt, Hannah a Scholem, Gershom, Eichmann in Jerusalem: Exchange of Letters between Gershom, Scholem and Hannah Arendt. In: Encounter 22/1 (1964), S. 51-56
• Arendt, Hannah a Broch, Hermann, Briefwechsel, Frankfurt, Jüdischer Verlag, 1996
• Arendt, Hannah a Heidegger, Martin, Briefe 1925–1976, Frankfurt, 1998
• Arendt, Hannah a Blücher, Heinrich, Briefe 1936–1968, Piper 1996, ISBN 3-492-22835-6

• Standardní životopis je YOUNG-BRUEHL, Elisabeth, Hannah Arendt, For Love of the World, Yale Univ.Press 1982 (německy: H.A., Leben, Werk und Zeit, S.Fischer, Frankfurt a.M.1986 ISBN 3-10-095802-0)
• Ettinger, Elżbieta: Hannah Arendt - Martin Heidegger, ISBN 80-200-1167-6
• Hannah Arendt Revisited: „Eichmann in Jerusalem“ und die Folgen. Vyd. Gary Smith, Edition Suhrkamp 2135, ISBN 3-518-12135-9
• Heuer, Wolfgang: Hannah Arendt. Bildmonographie, Verlag Rowohlt, 1990
• Brunkhorst, Hauke: Hannah Arendt. Verlag C.H. Beck, vyd. Otfried Höffe, ISBN 3-406-41948-8
• Benhabib, Seyla: Hannah Arendt. Die melancholische Denkerin der Moderne, 1998, z anglického: The Reluctant Modernism of Hannah Arendt. 1996
• Fest, Joachim: Begegnungen. Über nahe und ferne Freunde. Rowohlt Verlag, Reinbek bei Hamburg, September 2004, ISBN 3-498-02088-9
  Obsahuje portréty: Hannah Arendt, Sebastian Haffner, Ulrike Meinhof, Dolf Sternberger, Wolf Jobst Siedler, Arnulf Baring, Golo Mann, Joachim Kaiser, Rudolf Augstein a dalších.
• Flores d' Arcais, Paolo: Libertärer Existenzialismus. Zur Aktualität der Theorie von Hannah Arendt. Verlag Neue Kritik, Frankfurt/Main, 1997. ISBN 3-8015-0253-8
• Harms, Klaus: Hannah Arendt und Hans Jonas. Grundlagen einer philosophischen Theologie der Weltverantwortung. Berlin: WiKu-Verlag (2003). ISBN 3-936749-84-1. (de)
• Hannah Arendt. Materialien zu ihrem Werk, vyd. Adelbert Reif, Europaverlag 1979

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hannah Arendtová na Wikimedia Commons
• Osoba Hannah Arendtová ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hannah Arendtová
• (německy) Průběžně aktualizovaná bibliografie
• (francouzsky) Hannah Arendt, Heidegger et le nazisme: video