Libanon

Pád Tripoli pod nájezdem egyptských mamlúků a zničení křižáckého státu, 1289

Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součástí Osmanské říše. Roku 1861 Libanon získává autonomii. Během první světové války dochází v roce 1915 k nastolení vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Džamala Paši. Spolu s porážkou centrálních mocností dochází také k rozpadu Osmanské říše.

Spojené království a Francie podepisují tajnou Sykesovu–Picotovu dohodu, kterou si rozdělují arabské provincie Osmanské říše.[7] Libanon spolu se Sýrií se mají stát sférou vlivu Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsazuje Spojené království Libanon. Poté Libanon opouští, přichází Francie a Libanon okupuje (Francie se přitom odvolává na uzavřené Sykesovy–Picotovy dohody).

Spojené království, Francie a USA navrhují mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 je tak Libanon prohlášen mandátním územím Společnosti národů. Správa země je svěřena Francii. Roku 1920 dochází k vyhlášení Velkého Libanonu pod francouzským mandátem.

Roku 1925 je Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak dochází k vyhlášení libanonské ústavy (dochází např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou republiku, Libanon je definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstává francouzským mandátním územím.

Mandátní Sýrie před rokem 1937

Během druhé světové války je Libanon pod dozorem vichistické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přichází jednotky Spojeného království a Svobodné Francie. Roku 1943 je oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně je uznána nezávislost země. Jednotky Francie jsou však zcela staženy až roku 1946, to znamená po konci druhé světové války.

V roce 1943 dochází v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Jde o dohodu nepsanou, jejíž součástí je rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.

Jako jediná arabská země podepisuje Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu (program ekonomické a vojenské pomoci zemím Blízkého východu, které byly ohroženy šířením komunismu a panarabským hnutím).[8] Roku 1958 dochází ke spojení sousední Sýrie s Egyptem. Vzniká tak Sjednocená arabská republika. Je výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šíří mezi arabskými zeměmi. Libanonští křesťané se přirozeně obávají možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž požadují především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrací s prosbou o pomoc na USA. Ty vysílají do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace je zvolen nový prezident a následně jsou staženy jednotky USA.

S postupným příchodem Palestinců (OOP) do Libanonu (již od roku 1948) dochází mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP také podniká útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten provádí odvetné akce, při nichž proniká na libanonské území.

Demarkační linie Green Line, která dělila východní a západní Bejrút, 1982

Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat stát ve státě.

Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině sedmdesátých let stáli proti sobě křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.

Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.

Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přicházejí syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukají další boje, ale Syřané jsou již na straně Palestinců.

OOP ostřeluje z jihu Libanonu sever Izraele, a tak se do války zapojují i izraelské síly a podporují křesťanské jednotky plukovníka Haddáda. V březnu 1978 překročila, v rámci operace Lítání, izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih Libanonu. Reagovala tak na opětovné ostřelování severu Izraele. Na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu izraelské jednotky stáhly.

Libanon byl fakticky rozdělen na východní část (ovládanou Sýrií), Tripolis, jižní Libanon a východní Bejrút (v rukou muslimů) a západní Bejrút (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci).

Od léta 1981 do léta 1982 jsou přítomny mezinárodní jednotky a dochází k relativní stabilizaci. Poté ovšem Palestinci pokračovali v ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu, tj. první libanonská válka.[9] Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici s Libanonem a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút, protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.

16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním Bejrútu. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy Bašíra Džamáíla.[10] Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Celou záležitost v Izraeli prošetřovala Kahanova komise.

Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrských jednotek ze země, což ovšem Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky postupně do roku 1985 stáhly. Izrael zasahoval do války jen podporou křesťanských jednotek generála Aúna, který v roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze země. Po krátkém úspěchu byl Aún obklíčen Syřany a musel uprchnout na francouzské velvyslanectví.

Občanskou válku ukončila Taífská dohoda.[11] Byl to dokument přijatý libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském Taífu. Byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení maronitů v zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu. Taifská dohoda ukončila patnáctiletou občanskou válku v Libanonu.

Část ulice Rue Minet al Hosn, kde byl 14. února 2005 zavražděn Rafik Hariri

V roce 1990 začíná poválečná obnova země (jih je přesto nadále okupován Izraelem, na zbylém území se nachází 40 000 syrských vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu). V květnu 1992 vedly sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací k odstoupení vlády a následným parlamentním volbám v srpnu 1992. V nich zvítězila prosyrská většina. Je ustavena vláda Rafíka Harírího, jež prosazuje ekonomickou obnovu země. S tím roste také zadlužování. Po celá devadesátá léta pokračují útoky Hizballáhu na Izrael z jižní části Libanonu, na něž reaguje Izrael odvetnými útoky.

Místa, která byla mezi 12. a 13. červencem 2006 bombardovaná Izraelem

Až v květnu 2000 ukončuje Izrael okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 stažením svých vojsk. Po stažení Izraele převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti farem Šibáa.

Od roku 2001 křesťanská komunita s různě dlouhými přestávkami protestuje proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu. Konečně v červnu 2001 stahuje také Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají opouštět území Libanonu.

14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky.[12] Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací, které se už tentokrát neomezují pouze na křesťanskou komunitu. Je to počátek tzv. cedrové revoluce. 26. 4. 2005 je dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu.[13] Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku.

12. července 2006 dochází ke konfliktu na libanonské hranici. Jedná se o ozbrojenou akci Hizballáhu – raketový útok na město Šlomi, při níž je 8 vojáků zabito a 2 uneseni. Libanon požaduje jejich propuštění a Hizballáh požaduje propuštění svých zajatců v Libanonu. Také OSN vybízí k propuštění a vybízí také vládu Libanonu ke zlepšení kontroly nad jižním územím. Spory se vedou o to, zda byli zajati na izraelském nebo libanonském území.

Izrael zahajuje letecké útoky, přestože Kofi Annan vybízí ke zdrženlivosti a vysílá sbor 3 vyjednávačů. Útoky přesto pokračují. OSN vyzývá k ukončení konfliktu a 16. 7. přijíždí do Bejrútu hlavní vyjednávač OSN Vijay Nambiar, aby vyjádřil solidaritu a podporu libanonské vládě. Je zničena infrastruktura a trvá vojenská blokáda Libanonu. Humanitární podmínky se nadále zhoršují a OSN není schopná pomáhat. Kofi Annan navrhuje opatření k zastavení krveprolití. 25. 7. umírají 4 příslušníci mírové mise UNIFIL při útoku na pozorovatelské mise OSN. Pozice UNIFIL se stávají terčem útoků z obou stran. 30. 7. je proveden nálet na město Kana, při němž přijde o život přes 50 lidí, převážně dětí. OSN posílá humanitární konvoje, přes 800 tisíc osob je vysídleno, 100 tisíc utíká do Sýrie. OSN prodlužuje mandát mise UNIFIL o 1 měsíc do 31. srpna 2006. Útoky pokračují i 2 týdny v srpnu. 11. srpna přijímá RB OSN rezoluci č. 1701. 14. srpna dochází k zastavení vojenských útoků a je udržováno příměří. Izraelská armáda se stahuje za modrou linii a libanonští vojáci se rozmisťují po celém jižním území. V sídle OSN v New Yorku probíhají jednání a jednotky UNIFIL jsou rozšířeny ze 2000 příslušníků na cca 15 000.

Když se k zemi po válce dostali k moci soupeřící oligarchové, rozbujela se korupce a začaly selhávat veřejné služby, např. často docházelo k výpadkům elektřiny. Země upadla do ekonomické krize, která eskalovala v březnu 2020 a předejít jí nedokázala ani nová vláda, která se po velkých demonstracích dostala k moci v lednu 2020. Libanon se v té době řadil k nejzadluženějším zemím na světě a zemi hrozil státní bankrot. Pandemie covidu-19, která naplno vypukla v březnu a vedla k omezení mezinárodní dopravy, navíc zbavila stát příjmů z turismu. Téměř polovina obyvatelstva Libanonu žila pod hranicí chudoby, třetina byla nezaměstnaných, v souvislosti s krizí vzrostly ceny jídla. Za této situace došlo 4. srpna 2020 v přístavu v centru hlavního města Bejrútu k obrovskému výbuchu, který měl stovky lidských obětí, pobořil množství budov, zničil obilná sila s 85 % zásob libanonského obilí a vyřadil z provozu infrastrukturu přístavu, přes nějž do země putovalo 60 % dovozu. Někteří obyvatelé nacházeli v nedbalému přístupu státního aparátu i příčinu samotného neštěstí.[14] Protivládní protesty, které po explozi následovaly, vedly k pádu tehdejší vlády Hasana Dijába.[15] Následující designovaný premiér Mustafá Hadíd 24. září 2020 na svůj post rezignoval, jelikož se mu ani při šestém pokusu nepodařilo dosáhnout mezistranického konsenzu.[16]

• Bejrút 1 500 000 obyvatel
• Tripolis 200 000
• Zahlé 200 000
• Sidón 100 000
• Týros 70 000

Další sídla: Baalbek, Džizín, Džubajl, al-Hirmíl, Mardžajún, al-Miná, Nabatíja, az-Zahrání.

Zákonodárnou moc představuje jednokomorové Národního shromáždění (Assemblee Nationale – francouzsky, Madžlis al-Nuwab – arabsky) se 128 křesly. Volby do Národního shromáždění se konají jednou za čtyři roky, avšak poslední se konaly v roce 2018 po téměř 9 letech.[17][18][19] Poslanci si po volbách v roce 2009 svůj mandát několikrát prodloužili, jelikož se nedokázali shodnout na novém volebním zákoně. I přes následné schválení nového volebního zákona odložil prezident Michel Aoun volby na květen 2018, čímž poslancům potřetí prodloužil mandát. Rozestup mezi posledními dvěma volbami tak byl 8 let, což znamená že tehdejší poslanci v Národním shromáždění strávili o jeden mandát více.

V samotném Národním shromáždění jsou v současnosti poslanci z 20 stran a k tomu 7 nezávislých. Až na Pokrokovou socialistickou stranu jsou však všechny tyto strany součástí buďto Aliance 8. března (antisionistická a prosyrská politická koalice, jejími členy je např. Hizballáh, Volné vlastenecké hnutí nebo Amal), nebo Aliance 14. března (protisyrská a nacionalistická aliance v čele s Hnutím budoucnosti. Další členské strany jsou např. Katáib, Libanonské síly a další).

Nejsilnější stranou je v současnosti převážně muslimské liberální Hnutí budoucnosti vedené Saadem Harírím, synem zesnulého Rafíka Harírího. Hnutí budoucnosti je následované křesťanským Volným vlasteneckým hnutím, a šíitskými hnutími Amal a Hizballáh. Významnou moc má v parlamentu i strana Katáib nebo Libanonské síly. Symbolickou moc má i strana Baas nebo Syrská sociálně nacionální strana.

Vláda Libanonu má 30 členů a je vedená předsedou vlády (ten musí být sunnitský muslim), kterým je v současnosti lídr Hnutí budoucnosti Saad Harírí. Ve vládě se nachází 10 stran. Stejně jako v parlamentu je vláda rozdělena mezi křesťany a muslimy. V současnosti má nejvíce míst ve vládě Volné vlastenecké hnutí (8), nasledované Hnutím budoucnosti (7). Hizballáh má v současnosti ve vládě 2 své členy, kteří jsou ministry průmyslu a sportu a mládeže.

aš-Šamál

Akkar

Miniyeh-
Danniyeh

Zgharta

Koura

Tripoli

Bsharri

Batroun

Džabal
Lubnán

Jbeil

Kesrwan

Matn

Bejrút

♦

Baabda

Aley

Chouf

al-Džanúb

Jezzine

Sidon

Tyre

al-Bikáa

Hermel

Baalbek

Zahle

Western
Beqaa

Rashaya

an-Nabatíja

Hasbaya

Nabatieh

Marjeyoun

Bint
Jbeil

Libanon se člení na 6 provincií (arabsky مُحَافَظَة muḥāfaẓat, plurál محافظات muḥāfaẓāt).

• Bejrút محافظة بيروت (Bajrút; území hlavního města)
• Bikáa محافظة البقاع (al-Biqáa)
• Horský Libanon محافظة جبل لبنان (džabal Lubnán)
• Jižní Libanon محافظة الجنوب (al-Džanúb)
• Nabatíja محافظة النبطية (an-Nabatíja)
• Severní Libanon محافظة الشمال (aš-Šamál)

Palestinci jsou dodnes libanonským bolavým místem, někteří z nich zde žijí padesát let a mnoho se jich v Libanonu narodilo, jejich přítomnost však snáší většina Libanonců velmi těžce, jsou omezováni řadou vyhlášek a nařízení, žijí v uprchlických táborech a jsou do značné míry závislí na darech od Spojených národů. Vedle počtu uprchlíků žijících v zemi je také důležitá početní velikost populace země, která uprchlíky přijímá a v Libanonu je uprchlíkem každý desátý člověk (v Jordánsku každý pátý). Data z roku 2000 potvrzují, že uprchlíci tvoří významný podíl celkové populace v Súdánu a pak v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a v Pásmu Gazy.

Uprchlíci před syrskou občanskou válkou jsou pro Libanon dalším obrovským problémem. V polovině roku 2014 bylo v Libanonu přes 1,1 milionu syrských uprchlíků, což byla čtvrtina populace a podle OSN by tento poměr mohl brzy vzrůst na třetinu celkové populace. To představuje pro malý Libanon velkou ekonomickou zátěž.[21]

Hlavní náboženské skupiny v Libanonu (2010)

Odhady náboženského a etnonáboženského složení země se značně rozcházejí, z obav důsledků zveřejnění výsledků nebylo od 30. let 20. století provedeno žádné sčítání lidu. Situace je navíc komplikována značnou diasporou (tvoří ji především křesťané) a množstvím uprchlíků a migrantů v zemi, zejména dřívějších z Palestiny a novějších ze Sýrie, kteří v Libanonu bez postavení občana žijí.

• šíité 32 % – hl. jih země, v údolí Bikáa a na jižním předměstí Bejrútu
• maronité 24,5 % – Mount Lebanon a východní Bejrút
• sunnité 21 % – žijí hlavně v Tripolisu, Sidónu a Bejrútu
• drúzové 7 % – obývají pohoří Chouf. V Libanonu jsou státem uznáni jako muslimská skupina.
• řečtí pravoslavní 6,5 %
• řečtí katolíci 4 %
• arménští křesťané 4 %
• ostatní 1 %
  • Poznámka: asi 1000 obyvatel Libanonu se hlásí k židovskému vyznání
• 5 legálně uznaných muslimských skupin (abecedně): alawité, drúzové, ismailité, šíité, sunnité (cca 60 % obyvatelstva)
• 11 legálně uznaných křesťanských skupin: 4 ortodoxní, 6 katolických, 1 protestantská (oficiálně přiznáváno cca 39 % obyvatelstva, ve skutečnosti asi 25 %)
• Maronité – Odvozují svůj původ od mnicha Marona, který žil ve 4. století. 1182 unie s římskou církví – zachování jiných liturgii a zvyklostí. V období turecké nadvlády (15–19. stol.) značná autonomie a politický vliv. Dnes velmi v Libanonu politicky aktivní. Mimo Libanon rozsáhlá komunita. Po celém světě asi 3 mil. věřících.
• Drúzové – pojmenovaní po Muhammadu al-Darazím, se odštěpili r. 1017 od šíitského směru Ismáílíjcù a žijí dnes v Sýrii, v Libanonu a v Izraeli, přísné členění společnosti na „moudré“ a „nevědomé“, přístup k učení mají jen moudří (AFRISOU, Bajer)