Thomas Samuel Kuhn

Thomas Samuel Kuhn se narodil roku 1922 jako syn židovského průmyslníka v Cincinnati ve státě Ohio. V roce 1940 vystudoval Taft School v Watertown, kde se projevil jeho vážný zájem o matematiku a fyziku. V roce 1943 získal bakalářský titul na Harvard University, kde také získal magisterský titul a nakonec Ph.D. z fyziky v roce 1946 a 1949.

Jak uvádí na několika prvních stránkách v předmluvě k druhému vydání Struktura vědeckých revolucí, tři roky akademické svobody jako Harvard Junior Fellow, byly klíčové k tomu aby mu umožnily přejít z fyziky k historii a filozofii vědy.

Později učil kurz historii vědy na Harvardu mezi lety 1948-1956, na popud univerzitního prezidenta Jamese Conanta. Po odchodu z Harvardu, učil na University of California, Berkeley, kde pracoval v oddělení filozofie a oddělení historie a kde byl později v roce 1961 jmenován profesorem dějin vědy. V Berkeley napsal a publikoval svou nejznámější a nejvlivnější práci: Struktura vědeckých revolucí. V roce 1994 byla Kuhnovi diagnostikována rakovina plic. Zemřel v roce 1996.

T. S. Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století. Jeho dílo Struktura vědeckých revolucí, v níž novým způsobem definoval slovo paradigma, se stala sama paradigmatickým dílem, vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filosofii vědy. T. S. Kuhn vystudoval fyziku, ale už během studií se jeho zájem obrátil k historii vědy. Rozhodující zkušenost spadá do léta 1947, kdy si při četbě Aristotela položil otázku, jak je možné, že tak velký myslitel napsal takové hlouposti o fyzice. Uvědomil si tehdy, že se Aristotelův text jako hloupost jeví pouze tehdy, čte-li se jazykem newtonovské fyziky. Tuto zkušenost pak formuloval jako princip: Čtete-li nějakého velikého myslitele, soustřeďte se nejprve na zdánlivé nesmysly a ptejte se, jak mohl něco takového napsat. Podaří-li se vám nalézt odpověď a tato místa začnou dávat smysl, zjistíte ke svému údivu, že i ta místa, o nichž jste si předtím mysleli, že jim rozumíte, změnila svůj smysl.

Struktura vědeckých revolucí, byla původně vytištěna jako součást International Encyclopedia of Unified Science, publikována logickými pozitivisty vídeňského kruhu. Kuhn tvrdil, že věda nepostupuje lineárním hromaděním nových poznatků, ale naopak se ocitá v pravidelných revolucích, kdy se charakter vědeckého bádání v určitém období transformuje. Dá se tedy tvrdit, že vědecké bádání může být rozděleno do tří samostatných období.

1. Před-vědecké, kdy věda postrádá centrální paradigma a pouze shromažďuje informace - jako příklad uvádí např. vědecké počínaní F. Bacona, které přirovnává k "bažině" - protože člověk váhá, zdali takovouto literaturu vůbec považovat za "vědeckou"
2. Pak následuje období "normální věda", kdy se vědci pokouší rozšířit centrální paradigma o "tzv. řešení hádanek". K období normální vědy se dojde tak, že zvítězí jedna z předparadigmatických škol, které mezi sebou vzájemně soutěží o tom, kdo dokáže určité jevy popsat přesněji. Nakonec jedna škola, díky svým přesvědčivým teoriím (argumentům) vyhraje. Když se paradigma ustálí a věda jej přijme za své, je v období ustáleného paradigmatu extrémně produktivní. Vědci se totiž snaží co nejvíce rozšířit působnost paradigmatu, aby bylo schopno popisovat co nejvíce vyskytujících se jevů v oblasti, kterou zkoumají. Vždy však nastane situace, že staré paradigma již nestačí odpovídat na hádanky, které vznikají v souvislosti s tím, že už prostě není schopno odpovídat. V období normální vědy jsou tyto tzv. anomální výsledky vědeckého bádání považovány za chybu pracovníka, a nikoliv problém, že paradigma prostě nestačí na řešení některých otázek. Jakmile je však příliš zřejmě, že paradigma nestačí, dostane se vědecké bádání do situace, které Kuhn nazývá období tzv. "krizové vědy".
3. Krizová věda je pak takovou vědou, která nahrazuje staré paradigma paradigmatem novým. Nahrazování zahrnuje výsledky (vč. anomálií) starého paradigmatu do nového paradigmatického rámce, který je přijat.

Takto Kuhn definuje vědeckou revoluci.

• Struktura vědeckých revolucí je první Kuhnovou knihou přeloženou do češtiny (Praha: Oikúmené 1997).
• První Kuhnova kniha vůbec se věnovala koperníkovské revoluci (The Copernican Revolution: Planetary Astronomy in the Development of Western Thought, 1957).
• Rozsáhlý výbor Kuhnových článků vyšel v roce 1977 (The Essential Tension: Selected Studies in Scientific Tradition and Change).
• Historií moderní kvantové fyziky se zabývají dvě jiné Kuhnovy knihy: Sources for History of Quantum Discontinuity. 1894-1912 (1978).
• Z mnoha knih, věnovaných Kuhnově filosofii vědy, uveďme sborník sestavený Gary Guttingem a nazvaný Paradigms and Revolutions (1980).