Max Born

Narodil se v německé židovské rodině ve slezské části Pruska.[2] Jeho otec byl profesorem anatomie a embryologie na Vratislavské univerzitě. Matka zemřela, když byly Maxovi čtyři roky.[3] Na gymnáziu Maxe zajímaly více humanitní obory, později ho zaujala astronomie.[4] Vystudoval fyziku a matematiku na Vratislavské univerzitě, studoval také v Heidelbergu (1902) a Curychu (1903). Nejvíce ho ovlivnily přednášky Davida Hilberta, Hermanna Minkowského, Felixe Kleina a Karla Schwarzschilda. Doktorát získal roku 1907, jeho dizertaci na téma pružnosti vedl Felix Klein. Po službě v armádě a krátkém zastavení v Cambridge v laboratoři Josepha Johna Thomsona působil na univerzitě v Göttingenu jako asistent Hermanna Minkowského. Přednášel teoretickou fyziku a vědecky se zabýval problematikou vztahu struktury a vlastností krystalických látek. Ve spolupráci s Fritzem Haberem navrhl metodu pro zjišťování mřížkové energie iontových sloučenin známou jako Bornův-Haberův cyklus.[3]

V r. 1913 se oženil, s manželkou Hedwigou měli dvě dcery a syna.[3] V r. 1915 nastoupil na univerzitu v Berlíně jako asistent Maxe Plancka, ale brzy byl povolán do armády, kde se zabýval radiokomunikacemi a akustickým průzkumem pro detekci a zaměřování střelby.[3]

Roku 1919 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu a v roce 1921 profesorem teoretické fyziky v Göttingenu, kde se právě tvořilo intelektuální epicentrum "kvantové revoluce" - Born zde potkal řadu dalších významných vědců, ať současných nebo budoucích (Enrico Fermi, Paul Dirac, Robert Oppenheimer, Edward Teller, Wolfgang Pauli, Werner Heisenberg, Georg Gamow aj.) S řadou z nich později spolupracoval a publikoval - nebyl samotářským typem vědce, rád tvořil v týmu, což tehdy ještě nebylo zcela samozřejmé. Zpočátku se Born zabýval zejména Einsteinovou teorií relativity, avšak kolem roku 1925 ho Heisenberg "přetáhl" na stranu kvantové teorie. Společně rozpracovali maticovou mechaniku, později s přispěním Nielse Bohra známou jako kodaňská interpretace.[3]

V roce 1933, po uchopení moci nacisty, musel pro svůj židovský původ opustit Německo. Odešel nejprve do Itálie a posléze do Anglie, kde se stal vedoucím katedry teoretické fyziky na univerzitě v Cambridgi. Zabýval se zde otázkami Maxwellovy teorie elektromagnetického pole. Absolvoval půlroční pracovní cestu do Indie. Roku 1936 přijal místo profesora fyziky na univerzitě v Edinburghu. Během svého působení v Edinburghu se věnoval kromě kvantové mechaniky i dalším fyzikálním oborům, např. optice. Na známé učebnici Základy optiky (Principles of Optics) s ním v letech 1951-54 spolupracoval český fyzik Emil Wolf.[3]

Roku 1939 se stal členem Královské společnosti. Ve stejném roce získal britské občanství.

Za války se odmítl zapojit do vývoje atomové bomby, vždy kritizoval zneužívání vědy pro vojenské účely.

V roce 1950 získal Hughesovu medaili, roku 1954 Nobelovu cenu.[1] Byl členem vědeckých akademií mnoha zemí (např. Německo, Anglie, SSSR, Indie, USA) a doktorem honoris causa devíti evropských univerzit.[3]

Po odchodu do důchodu, v roce 1953, se vrátil do Německa. Žil v Bad Pyrmontu. V Německu i zemřel.[5]Je pochován na hřbitově v Göttingenu.

Jeho vnučkou je britská herečka a zpěvačka Olivia Newton-John, známá hlavně z filmového muzikálu Pomáda.[6]

Položil základy kvantové mechaniky, přičemž zdůraznil její pravděpodobnostní charakter, tedy nutnost uchopit kvantové jevy statisticky. Roku 1926 objasnil rozptyl částic alfa. Spolu s Norbertem Wienerem zavedl do kvantové mechaniky operátory fyzikálních veličin. S Robertem Oppenheimerem formuloval teorii dvouatomových molekul. S Maxem von Lauem a Theodorem von Kármánem formuloval teorii vibrací a tepelných kmitů krystalové mřížky. Našel také způsob vyčíslení deformací elektronového obalu atomu.

Born napsal přes 300 původních článků a 20 knih. Kromě odborných publikací zaměřených na různé obory fyziky jsou mezi nimi také filozofické úvahy o společenské odpovědnosti vědců, vývoji fyziky ve 20. století a dopadu vědeckého bádání na sociální a politický život.[3]

• Lidé, kteří tvrdí, že studiem věd se člověk stane ateistou, musejí být dost hloupí.[7]