Sidur

Sidur patřící Ba'al Šem Tovovi

Současná židovská liturgie má svůj původ v obětní bohoslužbě, jak byla definována v Bibli a později rozpracována v období 1. a 2. jeruzalémského Chrámu. Jádro původní bohoslužby tvořila kromě samotné oběti i čtení z Tóry a zpěvy oslavných hymnů – žalmů. V období Mišny a Talmudu se začínají objevovat ustálené modlitby – ty jsou tvořeny především biblickými pasážemi: Šema (Dt 6,4–9), Kněžské požehnání (Nu 6,24–26), Desatero. Zároveň byla již v té době známa modlitba osmnácti požehnání Šmone esre (Amida). V traktátu Mišny Brachot jsou dále podrobněji rozebírány způsoby recitace Šema, modlitby Amida, Birkat ha-mazon, časy, kdy se která modlitba má říkat i různá další požehnání – obsahuje tedy základní informace o modlitbách pro všední dny.

První známá modlitební kniha se jmenuje Seder Rav Amram Gaon z 9. stol., kde jsou příslušné modlitby zapsány podle četnosti používání. Tento systém byl přejat a dále rozvíjen nejprve v Babylónii, později v oblastech Středomoří a dále i ve střední a západní Evropě. Uspořádání modliteb a jejich podoba se lišila region od regionu - každá oblast měla vytvořený svůj specifický minhag respektive modlitební ritus, nazývaný nusach. První modlitební knihou, vzniklou v aškenázském světě a všeobecně přijímanou jako vzor aškenázských sidurů, byl Machzor Vitry z 11. století, pojmenovaný podle místa svého vzniku, městečka Vitry v severní Francii, který sestavil Simcha ben Šmu'el.

Některé sidury obsahují pouze modlitby pro všední dny, jiné pro všední dny a šabat, společně s biblickými pasážemi, které jsou součástí synagogálního veřejného čtení z Tóry. Řada sidurů má dnes modlitby pro všední dny, šabat i poutní svátky. Takový sidur je někdy nazýván sidur šalem (kompletní, úplný sidur).

Modlitby pro svátky jako Roš ha-šana a Jom kipur mají většinou kvůli své délce (běžné modlitby obsahují navíc i přidané verše a dále obsahují řadu svátečních pijutů) a vážnosti samostatný machzor. Svůj machzor mívají rovněž poutní svátky, někdy je možné setkat se i s machzory pro Historické svátky.

Původně existovaly pravděpodobně dva modlitební rity – palestinský, užívaný Židy v Erec Jisra’el, a babylónský, používaný Židy v Babylónii. Tyto rozdíly přetrvaly a odráží se v dnes existujících ritech. Dnešní liturgické rity v judaismu se dělí na ritus aškenázský, sefardský a chasidský.

Aškenázský ritus (nosach aškenaz)

Ritus pravděpodobně pochází z palestinského, který si s sebou přinesli židovští emigranti do Evropy. Vyvíjet se začal ve Francii, ke konečné krystalizaci pak došlo v Německu kol. 14. století, odtud také jeho název (Německo bylo mezi středověkými Židy nazýváno Aškenaz). Od 16. století se dělí na ritus západní („aškenaz“) a východní („polin“)

Sefardský ritus (minhag sfardim, též minhag portugesi, portugalský minhag)

Vychází z ritu babylónského. Původně byl nejednotný a rozdělený na řadu menších minhagů a nosachů („Katalonija“, „Aragon“ aj.). Po vyhnání židů ze Španělska se v 16. století sefardští židé usazovali ve středomoří a díky své kulturní převaze a podobosti ritů přizpůsobili ritus místních židů španělskému. V téže době se začal vytvářet jednotný sefardský ritus, známý dnes jako minhag/nosach sfardim. Ritus se následně rozšířil až do orientálních zemí (Irák, Írán). Vliv na ritus měl také kabalista Jicchak Lurja.

Sfarad (nezaměňovat se sfardim)

Ritus některých aškenázských komunit ve střední a východní Evropě, zejména chasidských. Vznikl pod vlivem Jicchaka Lurji a kombinuje texty sefardského ritu s aškenázskými zvyklostmi a melodiemi.