Šaría

Základní prameny islámského práva jsou dva. Korán je základní svatá kniha islámu, která pojednává o tom, co Mohamedovi zjevil Alláh. Protože však pravidla v koránu obsažená zdaleka nepokrývají všechny oblasti, začalo se nedlouho po Mohamedově smrti v roce 632 zjišťovat, co vlastně dělal a učil. Souboru těchto pravidel se říká sunna, to je tedy druhý pramen islámského práva. Vyvstal ovšem problém s důvěryhodností jednotlivých svědectví o činech, neboli jednotlivých hadísů, a spory o jejich věrohodnost bují dodnes.

Pokud se Prorok v dané věci nevyjádřil, přichází případně na řadu analogie (qijás) či konsenzus učenců (idžmá). Klasickým příkladem analogie je, zda se Prorokův zákaz pití vína vztahuje i na jiné alkoholické nápoje.

Mohamed se před tím, než se ve 40 letech stal prorokem, zabýval např. rozsuzováním kmenových sporů, takže se skutečně vyjadřuje k některým otázkám práva, jak tomu slovu rozumíme dnes my. Nejstarší zásady se týkají rodinného práva: manželství (Mohamed nezpochybnil starší kmenové právo umožňující polygamii), věna, rozvodu (ar. talaq; pokud se chce rozvést muž, stačí když třikrát pronese „rozvádím se s tebou“), dědictví (muži mají nárok na dvakrát tak velké podíly než ženy) a podobně.

K největšímu rozvoji šaríi došlo od 7. do 13. století v souvislosti s rozvojem teokratického chalífátu. Vyvstala potřeba rozpracovat právní zásady pro potřeby fungování rozsáhlého státu, který potřeboval vybírat daně a trestat zločiny.

Při systematizaci práva a tvorbě zákoníků v Osmanské říši v 19. století se však inspirovali evropským právem a od té doby význam šaríi jako práva upadá, s výjimkou rodinného práva a záležitostí ohledně osobního statusu.

V dnešní době existují 4 hlavní proudy šáríi v sunnistkém islámu (hanbali, hanífía, šáfí, máliki) a jeden v šíitském (džafari). Všechny proudy se shodují na věcech jasně stanovených v koránu, ale liší se v tom, které hadísy považují za věrohodné, a v odvozování pravidel, která nebyla jasně stanovena v koránu a sunně.

Šaría v různých zemích[3]

     Země s muslimskou většinou, kde však šaría nemá vliv na soudnictví.

     Právní systém je sekulární, šaría se však uplatňuje ve věcech osobního statusu.

     Plně uplatňuje šaría (jak ve věcech osobního statusu, tak v trestním řízení).

     Různě v různých částech země.

(Osobní status zahrnuje manželství, rozvod, dědictví, péče o děti apod.)

V otázkách uctívání, svědomí, morálky (modlitba, půst, pouť, očista, halal jídlo apod., morální zásady) je šaría praktikována více než miliardou muslimů na celém světě.

Největší islámské země jako Indonésie, Bangladéš nebo Pákistán mají nenáboženskou ústavu a právní systém pouze s některými pozůstatky šaríi v rodinném právu. V Turecku je ústava oficiálně sekularizovaná.

Saúdská Arábie a Írán udržují šaríu jako jediný pramen práva včetně náboženské policie, kontrolující dodržování zásad daných tímto systémem.

Většina ostatních zemí na Blízkém východě udržuje duální systém sekulárních a náboženských soudů, přičemž náboženské soudy řeší převážně otázky manželství a dědictví.

V muslimské komunitě v Izraeli mají na starosti záležitosti týkající se sňatků, rozvodů a dalších rodinných záležitostí šaríatské soudy. Trestní záležitosti všech obyvatel Izraele mají na starosti izraelské civilní soudy.[4]

V Indii a na Filipínách, které však nepatří mezi státy s převládajícím islámem, mají dva druhy zákonů, islámské a sekulární (zejména v oblasti rodinného práva).

V roce 2009 schválili zavedení šaríi na celém území Somálska poslanci v Mogadišu ve snaze oslabit povstalce, kteří obviňovali vládu, že není dostatečně náboženská.[5]

Ačkoli islámské právo neplatí oficiálně nikde v Evropě, komunity imigrantů se obracejí na své duchovní vůdce jako na autority. Věří totiž, že islámské právo je od boha (ne od Mohameda), zatímco sekulární právo si člověk „jen vymyslel“. V některých zemích, například ve Spojeném království nebo v USA, fungují muslimské rady na základě zákonů o arbitráži, jejich rozhodnutí jsou právně závazná na základě dobrovolnosti, ovšem nesmějí být protizákonná. V jiných zemích, jako je Německo nebo Kanada, je toto výslovně zakázáno.

Objevují se muslimské organizace, jako např. Sharia4Belgium, Sharia4Holland či Islam4UK, které usilují o formální uzákonění prvků šaría pro muslimy v zemích západní Evropy. V Česku působila skupina Sharia4Czechia - Šaría pro Česko. Tématem této skupiny bylo postavení islámského práva v oblastech mimo islámský svět, tj. i v Česku. Podle Benjamina Kurase je šaría čistý nacismus.[6]

Někteří muslimové považují sekulární právo země, ve které žijí, za závazné, jelikož muslim má povinnost dodržovat dohody a tím, že má občanství, uzavřel dohodu s daným státem, že bude dodržovat jeho pravidla. Existuje i malá větev islámu, zvaná ahmadíja, která přijímá sekularismus a považuje náboženství za soukromou záležitost člověka. Dále v islámu existuje koncept zvaný „šúra“, znamenající společné domlouvání se na veřejných záležitostech. Někteří se domnívají, že by se tento koncept mohl vyvinout v demokracii, nicméně v demokracii je možno rozhodnout o věcech jinak, než rozhodl korán, což by šúra dělat neměla.