Leonard Bernstein

Narodil se jako Louis Bernstein v Lawrence ve státě Massachusetts do rodiny ukrajinských Židů původem z města Rovno.[13][14][15] Nebyl příbuzný filmového skladatele Elmera Bernsteina, ale byli přáteli a dokonce sdíleli určitou fyzickou podobnost.[16] Jako malý chlapec bral lekce na piano a navštěvoval Posádkovou a Bostonskou latinskou školu. Na Harvardově univerzitě studoval s Walterem Pistonem, Edwardem Burlingame-Hillem a A. Tillmanem Merrittem a mnoha dalšími. Absolvoval studium hudebních oborů na Harvardu (1939), poté studoval hru na klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem.

Dne 14. listopadu 1943 „zaskočil“ za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent. Tento záskok odstartoval jeho profesionální kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. Na počátku roku 1947 Bernstein přijal pozvání Palestinského orchestru a přijel do Jeruzaléma v tehdejší britské mandátní Palestině (dnešní Izrael), aby dirigoval několik koncertů. O svých zážitcích z této cesty napsal Bernstein svému příteli:[17]

V těchto lidech je síla i oddanost, jež jsou obdivuhodné. Nikdy si nedají tuto zemi vzít, to by raději nejdřív zemřeli. A jejich zem je krásná tak, že se to nedá popsat.
Situace je napjatá a nepředvídatelná, orchestr výborný a plný nadšení (první zkouška dnes ráno). Mávl jsem taktovkou, a před koncertní síní zazněl jako doprovod hlučný výbuch. Klidně jsme pokračovali v práci. Tak to tady chodí. Včera večer z našeho hotelu unesli jednoho Angličana, dnes vyletěla do vzduchu policejní stanice, na náměstí byl zničen náklaďák – a život jde dál. Tančíme, hrajeme boogie-woogie, procházíme se kolem Středozemního moře (které je jako z pohádky) a doufáme v to nejlepší.

—Leonard Bernstein, v dopisech svému příteli

V letech 1958–1969 se stal hudebním ředitelem Newyorské filharmonie (831 koncertů). Poté až do své smrti hostoval u významných orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě. Oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese.

Na veřejnosti se televizními pořady od 50. let zasloužil o popularizaci vážné hudby. Tyto pořady získaly řadu televizních ocenění (např. 11 Emmy). Leonard Bernstein tak přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě.

Vše začalo pořadem Omnibus, který měl v letech 1954–1961 deset dílů. Poté, co se stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958–1962) a především 53 programů pro mladé s názvem: „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958–1973), které byly nejpopulárnější. Bernstein v nich zasvěcoval diváky do tajů hudby a představoval významné skladby a hudební skladatele. Vybrané scénáře Koncertů pro mladé publikum poté vyšly knižně – kniha se stala bestsellerem - (v českém překladu LB: O hudbě - Koncerty pro mladé publikum. Praha: NLN, 1996).

V roce 1990 získal Praemium Imperiale, mezinárodní cenu udělenou Japonským uměleckým sdružením za celoživotní dílo v umění. Cenu ve výši 100 000 dolarů využil k založení fondu Bernstein Education Through the Arts (BETA), Inc.[18] Tento grant poskytl na vytvoření vzdělávacího programu založeného na umění. Centrum Leonarda Bernsteina bylo založeno v dubnu 1992 a zahájilo rozsáhlý výzkum ve školách, jehož výsledkem byl model Artful Learning Program. [19]

Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Autorka Bernsteinova životopisu Meryle Secrestová hovořila o jeho bisexualitě a citovala též jeho přítelkyni Shirley Rhoades Perleovou, která uvedla, že „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně“.[20]

V sobotu 23. prosince 1989 odjel dirigovat po tři dny Beethovenovu symfonii č. 9, na oslavu pádu Berlínské zdi. Symfonie byla zvolena kvůli symbolice, protože sólisté a sbor zpívali „Freiheit“ (svoboda), místo „Freude“ (radost). Tato slova Bernstein schválně zaměnil, kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi. Po návratu domů se cítil úplně vyčerpaný.

Na sklonku života nahrál s Vídeňskou filharmonií a spolu s Krystianem Zimermanem oba Brahmsovy klavírní koncerty a poslední tři klavírní koncerty od Ludwiga van Beethovena.

Do Československa přijel poprvé od roku 1946 na Pražské jaro 1990. Během komunistické totality odmítl v zemi Východního bloku koncertovat na žádost Rafaela Kubelíka. Na závěrečném koncertu hudebního festivalu 1990 dirigoval ve Smetanově síni Českou filharmonii. Na programu byla Beethovenova symfonie č. 9.[21][22]

Od poloviny 50. let dvacátého století trpěl jako těžký kuřák emfyzémem. Již od druhé poloviny sedmdesátých let bral medikamenty a povzbuzující prostředky na hektický dirigentský život.[20] V dubnu 1990 mu byl diagnostikován maligní nádor mezoteliom na okraji pohrudnice u levé plíce. Následně prodělal zápal plic a pásový opar. Poslední koncert proběhl v Tanglewoodu 19. srpna 1990, kdy řídil Beethovenovu 7. symfonii. Ukončení profesionální dráhy oznámil 9. října 1990[23] a pět dní poté zemřel na infarkt myokardu ve svém bytě v rezidenci Dakota House, ležící na rohu Central Parku v Upper West Side.[24][25][20]

Jako skladatele ho lze považovat za postmodernistu už v 50. letech 20. století. Nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Bernstein byl stylový syntetik a „eklektik“, nějaké umělecké škatulkování pro něj neplatilo: v artificiálních skladbách, v zásadě tonálních, používal latinskoamerické prvky, výrazný rytmus (synkopování, střídavé rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou instrumentaci (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, početných, virtuózních perkusí); muzikálovou hudbu a formu pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool) a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná.

Mnoho jeho skladeb nelze zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylové a polyžánrové a obsahují „od všeho něco“. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti, ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době, nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, často mísí angličtinu, hebrejštinu a různé další jazyky včetně latiny.