Henri Bergson

Bergson pocházel z rodiny židovského hudebníka polského původu a Angličanky. Byl tradičně židovsky vychován, ale zejména pod vlivem Darwinovým se se svou vírou rozešel. Po studiích matematiky a filosofie působil jako učitel na středních školách (např. v Clermont-Ferrand), od roku 1898 přednášel na École normale supérieure a od roku 1900 na Collège de France. Zabýval se antickou filosofií, zejména Lucretiem a předsokratiky, později přednášel o novověké filosofii. Roku 1914 se stal členem Francouzské akademie.

V mládí pobýval a přednášel v Anglii i v USA, blízce se spřátelil s W. Jamesem a jeho prostřednictvím významně ovlivnil americkou filosofii. Intenzivně se zabýval anglickou filosofií (Spencer, J. St. Mill, Darwin) a studoval také biologii. Jeho vlastní filosofie staví proti analytickému racionalismu intuici jako předpoklad pro poznání světa a lidské existence. Stal se tak odpůrcem mechanistického výkladu života a kritikem metody exaktních věd a kritizoval i Darwinovu evoluční teorii. Zabýval se rovněž otázkami lidského vědomí a vztahu lidské mysli k tělu.

Bergson chápal skutečnost jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem, který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty. Vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti. Metodou filosofie je intuice (případně intuitivní introspekce), nikoli analýza. Významná je jeho teorie času jako trvání a paměti, velkou pozornost vyvolal svou teorií svobody, morálky a náboženství.

Ve svých filosofických a esejistických dílech osvědčil Bergson originální stylistické umění s bohatstvím metafory, obrazu a analogie. V pozoruhodné knize Smích zasáhl do teorie literatury a zaměřil se na komedii ve vztahu k estetice a k filosofii umění. Umění se mu na základě jeho teorie intuice jeví jako proces vzpomínání a snění, nikoliv jako napodobování a poznávání světa a přírody.

Bergson byl ve své době velmi populární a chodit na jeho přednášky se stalo dokonce společenskou módou. Ačkoliv nikdy nepsal jiné než filosofické texty, obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu za literaturu „jako uznání za jeho bohaté a životodárné ideje a za skvělé umění, jímž byly prezentovány“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Stal se tak po Theodoru Mommsenovi a Rudolfu Euckenovi třetím nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně).

Ve 20. a 30. letech byl Bergson také veřejně a dokonce diplomaticky činný a prosazoval smíření mezi evropskými národy. Názorově se přikláněl ke křesťanství a uvažoval i o křtu. Když však kolaborační Pétainova vláda začala po obsazení Francie nacisty pronásledovat Židy, zřekl se roku 1940 veřejně všech svých vyznamenání a ze solidarity se pokřtít nedal; nicméně na jeho pohřbu mluvil kněz.[3]

Bergsonova filosofie měla veliký, i když často nepřímý vliv a znaly ji dvě generace evropských i amerických myslitelů. Ve Spojených státech ovlivnila vývoj pragmatismu, ve Francii i v Německu vývoj fenomenologie, personalismu i existencialismu.

Henri Bergson (1878)

Katolická církev zařadila roku 1914 tři Bergsonovy spisy na Index zakázaných knih:

• Pojednání o bezprostředních danostech vědomí (Essai sur les données immédiates de la conscience, česky vydáno jako Čas a svoboda),
• Hmota a paměť (Matière et mémoire; essai sur la relation du corps à l'esprit) a
• Vývoj tvořivý (L'évolution créatrice).[4]

Pojem „životní vzmach“ (v originále élan vital – do angličtiny bývá obvykle překládán jako vital force či vital impetus, tedy hybná síla, impuls, podnět, stimul) je jedním z ústředních pojmů celého Bergsonova díla a je v úzkém spojení s dalším jeho pojmem „tvořivého vývoje“. Životní vzmach je principem života jako metafyzického jevu, je požadavkem pohybu vpřed. Život podle Bergsona není výsledkem chemicko-fyzikálních reakcí ani náhodného výběru druhů, nýbrž tvořivým vývojem, „neseným zevnitř“. Důležité je, že spiritualita je podle Bergsona také prvkem biologie, jak on chápe tento pojem široce. Biologický aspekt zde tedy má funkci v doslovném smyslu životního principu, životního vzmachu, jehož projevem je láska jako čistě duševní hnutí.

O úloze životního vzmachu mluví například v knize Dva zdroje morálky a náboženství. Říká, že příroda dala člověku instinktivní morální pravidla, dostačující pro život ve skupině. Objevily se ale „výjimečné duše“, které byly pozvednuty tvůrčí emocí, tvořivým vývojem. Společenský tlak a životní vzmach („vzmach lásky“) jako komplementární projevy života jsou pak pomocí těchto jedinců výjimečně schopny přetvářet společenskou formu.

Bergsonovým hlavním zájmem byla filosofická revize tehdejšího vědeckého myšlení, snad vůbec nejdůležitějším tématem byl čas. Ve svých dílech nabízel alternativu k chápaní světa pouze jako řetězce příčin a důsledků a zvláště vyhraněně vystoupil proti tomuto náhledu na člověka, lidské vnímání, prožívání.

Základním Bergsonovým pojmem, kterým ovlivnil jak filosofii, tak i literaturu, byl pojem trvání (durée). Cestou k tomuto pojmu byla úvaha nad běžným vědeckým chápáním příčin a důsledků. To se zakládá na představě, že události se odehrávají postupně a jsou dělitelné na příčiny a důsledky. Díváme-li se takto na celý svět, můžeme ho vnímat jako síť příčin a důsledků, které je možno vědecky odhalovat, zkoumat, nalézat pro ně zákony a pomocí nich pak modelovat a předpovídat budoucí děje. Bergson však tvrdí, že v lidském vnímání je cosi, co zcela odporuje tomuto názoru. Totiž že si ho nelze představit jako příčiny a důsledky, protože každý okamžik v sobě obsahuje zabarvení, dojem, část z okamžiku předchozího a zároveň nápovědu, znamení okamžiku budoucího. Když přijmeme tento názor, je podle Bergsona již nadále nemožné skutečnost dělit na části, vnímání je vždy provázáno s minulostí a budoucností, a proto se z něj nedá vyčlenit nějaký díl, nějaká část, aniž bychom se dopustili zkreslení, redukce. Bergson konstatuje, že tuto představu způsobila aplikace úvah o dělitelném prostoru či hmotě na čas a duši, jejichž základní vlastností je právě trvání. Tyto jeho úvahy byly součástí rozsáhlejší společenské diskuze, která se snažila řešit tehdejší krizi věd a společnosti. Mezi ostatní autory, kteří výrazně ovlivnili tuto diskuzi, i když mnohdy zcela jiným pojetím, patřili např. Edmund Husserl, Sigmund Freud a Friedrich Nietzsche.

Kritizoval pojetí času, které zavedl Albert Einstein.[5]

V literatuře byl jeho vliv patrný zvláště u modernistů (Marcel Proust, James Joyce, Virginie Woolfová). Ti se snažili umělecky vyjádřit právě tu představu, že čas a vědomí je nedělitelný, plynoucí proud. Kromě Bergsona zde měl velký vliv zejména William James, jehož úvahy se ubíraly podobným směrem a jehož pojem dal této literární koncepci i proslulý název – proud vědomí (stream of consciousness).

Bergson, Henri. Martiere et memoire.

• Essai sur les données immédiates de conscince (1889, Pojednání o bezprostředních danostech vědomí), disertační práce, česky jako Čas a svoboda.
• Matiére et mémoire (1896, Hmota a paměť),
• Le Rire (1900, Smích), česky také jako Komika charakteru,
• Introduction á la métaphysique (1903, Úvod do metafyziky),
• Évolution créatice (1907, Vývoj tvořivý),
• Énergie spirituelle (1919, Duchovní energie),
• Réflexions sur le temps, l'espace et la vie (1920, Úvahy o čase, prostoru a životě),
• Durée et simultanéité (1922, Trvání a současnost),
• L'intuition philosophique (1927, Filosofická intuice),
• Les deux sources de la morale et de la religion (1932, Dvojí pramen mravnosti a náboženství),
• La Pensée et le Mouvement (1934, Myšlení a pohyb).

• Komika charakteru, Pelcl, Praha 1916, přeložil J. Bartoš,
• Vývoj tvořivý, Jan Laichter, Praha 1919, přeložil Ferdinand Pelikán,
• Duše a tělo, Alois Hynek, Praha 1927, přeložil Josef Helm, znovu Votobia, Olomouc 1995.
• Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Jan Laichter, Praha 1933, přeložil Václav Černý,
• Henri Bergson, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1939, napsal, ukázky z Bersonova díla vybral a přeložil Milíč Čapek,
• Čas a svoboda, Samcovo knihkupectví, Praha 1947, přeložil Boris Jakovenko, znovu Filosofia, Praha 1994.
• Smích, Naše vojsko, Praha 1993, přeložili Eva Majorová a Ladislav Major,
• Duchovní energie, Vyšehrad, Praha 2002, přeložila Marie Novotná,
• Myšlení a pohyb, Mladá fronta, Praha 2003, přeložil Jakub Čapek, Josef Fulka, Josef Hrdlička, Tomáš Chudý,
• Hmota a paměť, Oikoymenh, Praha 2003, přeložil Alan Beguivin,
• Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, přeložil Josef Hrdlička.