Tristan Tzara

Básně začal psát již během studia na gymnáziu v Bukurešti. Zpočátku inklinoval k symbolismu a spolu s Ionem Vineou založil i časopis pro symbolistickou poezii Simbolul. Svůj umělecký pseudonym si zvolil ještě v tomto, symbolistickém období, v roce 1915. Jméno Tristan odkazovalo k jedné z Wagnerových oper, tzara byl francouzský přepis rumunského slova ţară, jež znamená "země" nebo také "vlast".[1]

Od roku 1916 žil v Curychu, kde byl jednou z osobností, které založily v kabaretu Voltaire hnutí dada. Napsal základní manifesty hnutí, které vyšly souborně roku 1924 jako Sept Manifestes Dada. Podle oblíbené legendy dal Tzara hnutí i jméno, a to tím způsobem, že otevřel slovník a zabodl nůž do náhodného místa na stránce - trefil takto právě slovo dada, jež ve francouzštině značí houpacího koně.[2] Reprezentoval v dadaismu radikální, nihilistickou linii, vyhraněnou vůči umírněnější verzi dadaismu, již reprezentoval zejména Hugo Ball. V pamětech Daroval jsem svou duši bílému kameni Tzara své tehdejší ambice popsal jako "odpor proti všem podobám civilizace zvané moderní, proti samému jejímu základu, proti logice, proti jazyku". Základní technikou této vzpoury byla groteska, dětská hravost a absurdita.

V roce 1919 odešel do Paříže, kde ovlivnil kubistické a futuristické umělce. Spolupracoval s Louisem Aragonem, André Bretonem a Philippem Soupaultem. Tato spolupráce skončila okolo roku 1924, protože Tzara odmítl vznikající surrealismus. Po roce 1929 však našel k surrealismu cestu.

V letech 1925–1926 si nechal zbudovat vlastní dům v Paříži od architekta Adolfa Loose. Tento dům je považován za jednu z nejvýznamnějších realizací tohoto architekta.[3]

Ve třicátých letech spolupracoval s levicovými politiky, roku 1936 vstoupil do Komunistické strany Francie.[4] Jeho poezie se ruku v ruce s posunem politických názorů stávala více lyrickou. Angažoval se také proti fašismu a nacismu a ve prospěch republikánů ve španělské občanské válce. Během okupace Francie Němci působil v odboji. Roku 1947 získal francouzské občanství.[5] V poválečných letech se více věnoval i literární a výtvarné kritice.

Od komunistické strany se distancoval po sovětském vpádu do Maďarska roku 1956.[6]

V březnu 1946 přednášel i v Praze. Do češtiny jeho texty překládal nejprve Vítězslav Nezval, později Zdeněk Lorenc. Je známa také Tzarova milostná aféra s českou herečkou Natašou Gollovou.[7] Jeho manželkou byla básnířka Greta Knutsonová. Jednou z jeho milenek byla i tanečnice Maja Krusceková.

Položil základní kámen dadaistické literatury dílem La première aventure céleste de Monsieur Antipyrine (První nebeské dobrodružství pana Antipyrine, 1916).

• 
  Tristan Tzara na obraze Roberta Delaunayho, 1923
• 
  Tristan Tzara na obraze Lajose Tihanyiho, 1927
• 
  Dům Tristana Tzary v Paříži od architekta Adolfa Loose, 1928
• 
  hrob Tristana Tzary na hřbitově Montparnasse