Zahraniční vztahy Izraele

V říjnu 2000 Bahrajn, Maroko a Omán přerušily diplomatické styky s Izraelem, čímž došlo k uzavření izraelských diplomatických misí v těchto zemí; obchodní a ekonomické svazky však nadále fungují. Maroko a Tunisko obvykle dovolují izraelským turistům vstupovat na svá území. Za zmínku rovněž stojí vřelé vztahy Izraele s marockým králem Hasanem II. Navzdory absenci plných diplomatických vztahů král Hasan od 70. let usiloval o arabsko-izraelský mír. Když v roce 1999 zemřel, tehdejší premiér Ehud Barak a ministr zahraničí David Levy (původem z Maroka) odletěli do Rabatu na jeho pohřeb.[7]

Saharská arabská demokratická republika v Západní Sahaře částečně uznává Izrael.

Severní Korea umožňuje Izraelcům s izraelským pasem vstoupit na její území, avšak s Izraelem diplomatické styky nemá.[8]

Československo uznalo nezávislost Izraele 5 dní po jejím vyhlášení, tj. 19. května 1948.[9] Diplomatické styky mezi zeměmi byly zahájeny 3. července 1948. Československá vláda nově vzniklý izraelský stát po několik měsíců zásobovala vojenskou technikou a zbraněmi. Poté však nová komunistická vláda tuto podporu přerušila a po šestidenní válce v roce 1967 byly přerušeny i diplomatické styky. Po sametové revoluci došlo k obnovení vzájemných vztahů.

Československo bylo jedinou zemí, která v prvních letech posílala pomoc Izraeli, např. v mezi lety 1947–1949, kdy dodávala Izraeli zbraně. Bylo také jednou ze 33 zemí, které hlasovaly pro plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 doporučující založení židovského státu.

Po rozpadu Československa navázal Izrael s oběma státy diplomatické vztahy, Českou republikou a Slovenskem.

V prosinci 2008 chtělo české letectvo trénovat v pouštních podmínkách pro nadcházející misi v Afghánistánu a Izrael byl jedinou zemí, která souhlasila. Za tímto účelem nabídl své pouštní oblasti, aby poděkoval Čechům za výcvik izraelských pilotů při založení země.

V říjnu 2016 přijal český parlament návrh odsuzující rezoluci UNESCO o Palestině, která vynechala odkaz na židovské dědictví Zdi nářků a dalších historických památek v Jeruzalémě, přičemž poslanci obviňovali UNESCO z antisemitismu a rezoluci označili za „nenávistnou“.[10][11][12] Ofir Akunis, izraelský ministr vědy a technologie, poděkoval českému parlamentu a zemi, označil to za „hrdinský čin“ a znovu potvrdil úzký vztah mezi zeměmi.[13]

Po deklaraci nezávislosti Izraele tyto země udržovaly úzké politické a vojenské vazby. Francie byla hlavním izraelským dodavatelem zbraní, do vyhlášení nezávislosti Alžírska v roce 1962, kdy Francie neměla o Izrael takový zájem jako předtím a Francie byla vůči Izraeli stále kritičtější.[14] Tři dny před vypuknutím šestidenní války v roce 1967 uvalila vláda Charlese de Gaulla na region zbrojní embargo, které se nejvíce dotklo Izraele. Po této válce se do Izraele přestěhovalo přes 5 000 francouzských Židů.

Za vlády Françoise Mitterranda na počátku 80. let se francouzsko-izraelské vztahy výrazně zlepšily. Mitterrand byl prvním francouzským prezidentem, který navštívil Izrael, když byl ve funkci. Poté, co byl v roce 1995 zvolen Jacques Chirac prezidentem, vztahy upadly díky jeho podpoře Jásira Arafata během prvních fází druhé intifády. Po zvolení Nicolase Sarkozyho, v květnu 2007, nový francouzský vůdce řekl, že odmítne pozdravit každého světového vůdce, který neuznává existenci Izraele.

Vztahy mezi Izraelem a Německem se rozplynuly po konci druhé světové války a holokaustu. V roce 1952 nabídlo Západní Německo Izraeli reparace, které vstoupily v platnost v březnu 1953.[15] Formální diplomatické vztahy mezi zeměmi byly navázány v roce 1965. V Izraeli však zůstávala nedůvěra k německému lidu a komunity židovských diaspor po celém světě po mnoho let. Vztahy mezi Východním Německem a Izraelem nikdy nebyly navázány.

Izrael a Bahrajn navázaly diplomatické vztahy v září 2020.[16][17]

Na setkání s velvyslancem USA v únoru 2005 se bahrajnský král Hamad bin Ísá Ál Chalífa pyšnil tím, že má kontakt s izraelskou zpravodajskou službou Mosad. Naznačil, že Bahrajn je připraven rozvíjet vztahy i v jiných oblastech. Odmítl však myšlenku obchodních vztahů s tím, že je příliš brzy a bude odloženo až do vzniku nezávislého palestinského státu.

Král Hamad na návštěvě amerického ministra zahraničí Mika Pompea řekl, že jeho země je odhodlána vytvořit palestinský stát, a odmítl tlak Washingtonu, aby arabské země normalizovaly vztahy s Izraelem.

Dne 11. září 2020 však bylo oznámeno, že Bahrajn a Izrael se dohodly na navázání úplných diplomatických vztahů. Americký prezident Donald Trump v reakci na tuto událost řekl: „Neexistuje silnější reakce na nenávist, která se objevila 11. září.“ Dohoda byla podepsána 15. září 2020 v Bílém domě ve Washingtonu, D.C. Dne 18. října 2020 odcestovala izraelská delegace vedená poradcem pro národní bezpečnost Meirem Ben-Shabbatem do bahrajnské Manámy, aby podepsala dokument normalizačního prohlášení.[18][19][20]

Od podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem v roce 1979 mají tyto dva státy plné diplomatické styky.

Veřejné mínění o Izraeli je však vysoce negativní; Podle průzkumu egyptské vlády z roku 2006, kterého se zúčastnilo 1 000 Egypťanů (provedeno v době druhé libanonské války), 92 % Egypťanů považovalo Izrael za nepřátelský národ.[21]

Egypt zprostředkoval několik neoficiálních dohod o příměří mezi Izraelem a Palestinci.

Izrael má s Jordánskem diplomatické vztahy od podpisu mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem v roce 1994, vztahy však zůstávají poněkud napjaté. Více než polovina jordánské populace pochází z palestinských uprchlíků, kteří mají v drtivé většině negativní názory na Izrael.

V roce 1996 podepsaly obě země obchodní smlouvu. V rámci dohody Izrael pomáhal se zřízením moderního lékařského centra v Ammánu.

Dne 22. listopadu 2019 popsal jordánský král Abdulláh vztahy Jordánska s Izraelem jako vztahy na historicky nejnižší úrovni, zejména kvůli vnitrostátním politickým problémům v Izraeli.[22]

Katar a Izrael v současné době nemají diplomatické vztahy, přestože v letech 1996 až 2000 udržovaly hospodářské vztahy. Katar je významným finančním podporovatelem palestinské sunnitsko-islámské fundamentalistické skupiny Hamás.

V roce 2013 Katar údajně pomáhal při izraelské operaci převedení skupiny jemenských Židů do Izraele. Podle zdroje mělo 60 Židů prchajících z Jemenu povoleno přechod z Dauhá letem do Izraele.[23]

Izraelští vůdci ostře kritizovali katarskou diplomatickou a finanční podporu Hamásu v návaznosti na operaci Ochranné ostří a obvinili Katarce z toho, že jsou hlavními sponzory terorismu.[24]

V červnu 2015 katarská vláda usnadnila jednání v Dauhá mezi Izraelem a Hamásem, aby projednala možné pětileté příměří mezi oběma stranami.[25]

V prosinci 2020 bylo oznámeno, že Maroko se rozhodlo normalizovat vztahy s Izraelem.[26] Od srpna 2020 je po Súdánu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech čtvrtou zemí, která tak učinila. S americkým přispěním se stalo šestou zemí sdruženou v Lize arabských států, která normalizovala styky s Izraelem.

Izrael a Spojené arabské emiráty oznámily dohodu o navázání diplomatických vztahů dne 13. srpna 2020.[27][28]

Před oficiálním uznáním Izraele neumožnily Spojené arabské emiráty izraelským občanům ani osobám podezřelým, že jsou občany Izraele vstup do Spojených arabských emirátů, včetně držitelů izraelských pasů, ale s výjimkou tranzitu. Státní příslušníci třetích stran s izraelskými razítky nebo vízy v pasech však měli vstup povolen.[29]

Mezi Izraelem a SAE neprobíhaly žádné přímé lety, takže všechny lety musely zastavovat ve jiných, neutrálních zemích (např. v Jordánsku) a do vzdušného prostoru Spojených arabských emirátů nesmělo vstoupit žádné izraelské letadlo. Taková omezení neplatila v Izraeli, ačkoli Spojené arabské emiráty zakazovaly svým občanům i letadlům vstup do Izraele. Po atentátu na Mahmouda al-Mabhouh v Dubaji, ze kterého byl viněn Izrael, byla zpřísněna omezení proti vstupu izraelských občanů.[30]

Dne 14. července izraelský prezident Jicchak Herzog spolu s velvyslancem emirátů otevřeli velvyslanectví v Izraeli a Spojené arabské emiráty se tak staly třetí arabskou zemí, která zde otevřela svou ambasádu.[31]

Turecko bylo první muslimskou zemí, která formálně uznala Stát Izrael a to pouze rok po deklaraci nezávislosti (28. března 1949). Izrael byl hlavním dodavatelem zbraní do Turecka.

V únoru 2006 utrpěly vztahy mezi Tureckem a Izraelem, když Turecko hostilo delegaci palestinské skupiny Hamás, ačkoli na oficiální návštěvě Turecka v roce 2006 tehdejší izraelská ministryně zahraničí Cipi Livniová uvedla, že „dvoustranné vztahy mezi Tureckem a Izraelem jsou vynikající. Nejen na úrovni vůdce k vůdci, ale také na úrovni mezi lidmi “.

V lednu 2009 turecké vládní odsoudily operaci Lité olovo, v průběhu války v Gaze, které vážně napjalo vztahy mezi oběma zeměmi. Erdoğan ostře kritizoval chování Izraele v Gaze na konferenci Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu počátkem roku 2009.[32]

Vztahy mezi Izraelem a Angolou jsou výborné a jsou primárně založeny na obchodu a proamerické zahraniční politice. V březnu 2006 dosáhl objem obchodu mezi oběma zeměmi 400 milionů dolarů. V roce 2005 navštívil angolský prezident José Eduardo dos Santos Izrael.

V srpnu 2012 navštívil angolský kancléř po dobu tří dní Jeruzalém, kde vlády Angoly a Izraele ratifikovaly v Tel Avivu dohodu o posílení vazeb mezi oběma zeměmi. Izraelský prezident Šimon Peres uvedl, že by to mělo být založeno na oblastech vědy a technologie, ekonomiky a bezpečnosti, a angolský kancléř vyjádřil přání pokračovat v bilaterální spolupráci v oblasti zdraví, zemědělství, vědy a technologie.[33]

Eritrea navázala s Izraelem vztahy krátce poté, co v roce 1993 získala nezávislost, a to přes protest arabských zemí. Izraelsko-eritrejské vztahy jsou blízké. Prezident Eritreje navštívil Izrael za účelem lékařského ošetření. Eritrea však odsoudila izraelskou vojenskou operaci Lité olovo.[34]

Etiopie je izraelským nejbližším spojencem na africkém kontinentu kvůli svým společným politickým, bezpečnostním i náboženským zájmům.[35] Jejich vztahy byly přerušeny mezi lety 1973 a 1989. V roce 1989 byly obnoveny formální diplomatické vztahy. Na konci roku 1989 Izrael údajně dokončil tajnou dohodu o poskytnutí zvýšené vojenské pomoci výměnou za umožnění imigrace etiopských Židů do Izraele. Mnoho měst v Etiopii je pojmenováno po biblických osadách Izraele, včetně třetího největšího etiopského města Adama (dříve Nazaret).

Izrael byl jedním z nejspolehlivějších etiopských dodavatelů vojenské pomoci a podporoval různé etiopské vlády během eritrejské války za nezávislost.

Diplomatické vztahy mezi Keňou a Izraelem byly navázány v prosinci 1963. Izrael má velvyslanectví v Nairobi a Keňa má velvyslanectví v Tel Avivu. V roce 2003 požádala Keňa o pomoc Izraele při vývoji národního programu sluneční energie. V roce 2006 vyslal Izrael do Keni 80členný pátrací a záchranný tým, aby zachránil lidi uvězněné v troskách po zhroucení budovy.[36]

Izrael navázal diplomatické vztahy s Malawi v červenci 1964, ihned poté země a dosáhla nezávislosti na Spojeném království. Malawi bylo jedním ze tří subsaharských afrických států (společně s Lesothem a Svazijskem), které pokračovaly v udržování diplomatických vztahů s Izraelem v důsledku Jomkipurské války v roce 1973 a tyto vztahy dosud nepřerušily.[37]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Foreign relations of Israel na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zahraniční vztahy Izraele na Wikimedia Commons
• (anglicky) Web ministerstva zahraničních věcí Izraele
• (anglicky) Hnutí Recognize Israel!
• (česky) HRUBÝ, Dan. Výjimečný příběh?. Reflex. Srpen 2009, roč. XX, čís. 32. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-26. ISSN 0862-6634.