Arabština

Arabština je flektivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými. Podstatná a přídavná jména rozlišují tři pády: nominativ (pro podmět), genitiv (pro všechny předložky a přivlastňování) a akuzativ (pro předmět). Dále jsou v arabštině dva rody – mužský a ženský – a tři čísla – singulár, duál a plurál (někdy i paukál).

Skloňování se liší podle toho, zda je podstatné jméno neurčité (beze členu), určité (se členem al) nebo konstruktivní, tato forma se používá například při připojení přivlastňovacího zájmena, například.: bajt-un – (nějaký) dům; al-bajtu – (ten) dům; bajtu-há – (její dům) nebo bajtu radžulin – dům muže atd. Určitý člen je al- před slovem začínajícím na tzv. lunární písmena se čte normálně l (např. al-qamaru – Měsíc), ale před tzv. solárními písmeny (tato písmena se vyslovují většinou špičkou jazyka) se namísto písmene l dané počáteční písmeno (např. aš-šamsu – Slunce).

Existuje několik vzorů pro skloňování v jednotném a množném čísle (podle toho, jakou mají koncovku).

• Ve dvojném čísle končí slovo vždy v nominativu -áni a v akuzativu nebo genitivu -ajni, v konstruktivní formě pak -á a -aj.

• V singuláru nebo plurálu může slovo končit -un, pak je v akuzativu -an a v genitivu -in. S určitým členem zmizí -n a v konstruktivní formě zmizí -n také.

• V singuláru i v plurálu najdeme slova, která již v nominativu v neurčité formě končí jen -u, pak je akuzativ i genitiv -a. V určité formě i konstruktivní se chová jako předchozí vzor a končí v nominativu -u, v akuzativu -a a v genitivu -i.

• Najdeme v singuláru i v plurálu slova končící v nominativu, neurčité formě na -an. Taková pak v určité a konstruktivní formě mají koncovku -á a jinak se v pádech nemění.

• Co se týče podstatných jmen s koncovkou v neurčité formě, nominativu -in (například qāḍin). Tato pak mají v určité a konstruktivní formě koncovku -í (qāḍí). V neurčitém akuzativu mají -ijan (qāḍijan) a v konstruktivním akuzativu -ija (qāḍija), jinak se nemění.

• Pouze v mužském plurálu se setkáme se speciální koncovkou -úna v nominativu (v neurčité i určité formě). Tato slova pak končí v akuzativu i genitivu -ína (v neurčité i určité formě). A v konstruktivní formě zbudou pak koncovky -ú (nominativ) a -í (akuzativ a genitiv).

• Spousta plurálů v ženském rodě končí koncovkou -átun v nominativu, pak je koncovka v genitivu i v akuzativu -átin. V určité a konstruktivní formě -átu a -áti.

V tabulkách vidíte příklady skloňování.

U jednoho druhu podstatných jmen se lze setkat i s dalším číslem, tzv. paukálem, a to u podstatných jmen hromadných. Například slovo meloun je v arabštině hromadné a má rovnou 5 čísel.

Podle stejných vzorů jako podstatná jména se dají zařadit a skloňovat i přídavná jména. Přídavná jména stojí vždy za podstatným jménem a přizpůsobují se mu rodem, číslem i členem. Většina přídavných jmen vytváří mužský plurál buďto nepravidelně, nebo koncovkou v nominativu -úna. Ženský rod se tvoří většinou koncovkou v nominativu -atun (neformálně bez koncovky též -ah) a ženský plurál koncovkou -átun. Například velká budova, kde budova je arabsky v ženském rodě, by byla arabsky بِنَايَةٌ كَبِيرَةٌ – binájatun kabíratun. Ale například modrý (ʾazraq-u) je podle jednoho vzoru, kde ženský rod (modrá) je زَرْقَاءُ (zarqáʾ-u) a množné číslo je زُرْقٌ (zurq-un). Například modrá obloha, kde obloha je arabsky v ženském rodě, bude arabsky السَّمَاءُ الزَّرْقَاءُ – as-samáʾu (a)z-zarqáʾu. Podle tohoto vzoru se tvoří většina barev (ʾaḥmar-u, ḥamráʾ-u, ḥumr-un atd.). Nutno zmínit, že to, co se nazývá plurál u přídavných jmen, se používá pouze pro popsání lidí (například ʿāmilúna džududun – noví pracovníci), při popisování neživého podstatného jména nebo zvířete v plurálu se používá u přídavných jmen ženský rod (například ʾqlámun džadídatun – nové propisky). Někdy bývá plurál stejný v mužském i ženském rodě, např. džadíd (mužský rod), džadídah (ženský rod), džudud (plurál v obou rodech)

Osobní zájmena mohou stát před slovesem, kde jsou podmětem, nebo mohou stát před dalšími slovesnými druhy, což se většinou překládá se slovesem být: ʾaná ṭabíbun (Já jsem doktor.; dosl. já doktor), hija máhiratun (Ona je chytrá.; dosl. ona chytrá), huwa fí bajti-hi (On je ve svém domě.; dosl. on v domě jeho).

Přivlastňovací zájmena se musejí vždy napojit za nějaké slovo, buďto za podstatné jméno v jeho konstruktivní formě, kde označují vlastnictví (jadá-hu – jeho ruce), nebo sloveso, kde označují předmět (ʾuḥibbu-ka/-ki – Miluji tě), nebo předložku (la-hum – k nim). Přivlastňovací zájmena ve třetí osobě (-hu, -hum, -hunna, -humá) kromě -há mají ještě jednu formu: -hi, -him, -hinna, -himá. Tato forma se používá, pokud slovo, za které se napojují, končí na samohlásku i/í nebo souhlásku j (například fí-himá – v nich dvou). Přivlastňovací zájmeno v první osobě jednotného čísla (-í) může mít ještě jednu podobu, pokud je napojeno za sloveso, a tou formou je ـنِي (-ní).

nula = صفر = ٠

jeden = واحد = ١

dva = اثنين = ٢

tři = ثلاثة = ٣

čtyři = أربعة = ٤

pět = خمسة = ٥

šest = ستة = ٦

sedm = سبعة = ٧

osm = ثمانية = ٨

devět = تسع = ٩

deset = عشرة = ١٠

Časy má arabština pouze dva (nedokončený a dokončený) a má 3 pády (nominativ, genitiv a akuzativ). Lze tedy říct, že arabština je vidový jazyk, neboť je založena na protikladu ukončeného a neukončeného děje. Českému minulému času přibližně odpovídá arabské perfektum, které tvoří pouze jeden způsob (indikativ – oznamovací způsob). Naproti perfektu je imperfektum (přibližně český přítomný a budoucí čas). Imperfektum tvoří pět způsobů (indikativ, subjunktiv, apokopát, energikus, imperativ).

• كَتَبَ (kataba) = napsal (perfektní tvar)
• يَكْتُبُ‎ (jaktubu) = píše (imperfektní tvar)

všimněte si, že kořen KTB je vždy stejný, nemění se ani zde:

• اُكْتُبْ‎ (uktub) = napiš
• كَاتَبَ (kátib) = píšící
• كَاتَبَ (kátib) = spisovatel
• كُتَّاب (kuttáb) = spisovatelé
• كِتَاب (kitáb) = kniha, psaní

Kořeny slov jsou v arabštině velmi důležité, neboť se s nimi hodně pracuje. Jiná ukázka (kořen SKN:):

• سَكَنَ (sakana) = bydlel (perfektní tvar)
• يَسْكُنُ‎ (jaskunu) = bydlí (imperfektní tvar)
• سَاكِن (sákin) = bydlící, obyvatel
• سُكّان‎ (sukkán) = obyvatelé
• سَكَن (sakan) = bydliště, bydlení

Jako základní podoba slovesa se běžně udává 3. osoba singuláru v perfektu. Imperfektum se pak tvoří na základě typu slovesa. V tabulce je vidět ukázka časování. Kromě perfekta a imperfekta existuje ještě imperativ (ten je jen v druhé osobě), subjunktiv – ten se v jednotném čísle odlišuje koncovkou -a namísto -u (např. أَسْكُنَ‎ askuna), v duálu má namísto -áni koncovku -á (např. تَسْكُنَا‎ taskuná) a v plurálu namísto -úna má -ú (např. يَسْكُنُوا‎ jaskunú), v ženském rodě v plurálu -na zůstává a v první osobě plurálu se -u mění na -a. A existuje ještě poslední způsob, jussive, který namísto koncovky -u nemá žádnou koncovku (např. أَسْكُنْ‎ askun), zbylé druhy koncovek se pak změní stejně jako v subjunktivu. Koncovky pro trpný rod jsou úplně stejné, rozdíl je pak v samohláskách uprostřed slova.

Subjunktiv se používá nejčastěji po částici أَنْ [ʾan] (aby) nebo لَنْ [lan] (zápor sloves v budoucnosti) a celkově ve smyslu „aby“. Například jurīdu ʾan jaʾskuna huná – On tam chce žít (doslova „On chce, aby tam žil)“

Jussive se používá například po částici لَمْ [lam] (zápor sloves v minulém čase). Například lam jaskun – Nežil.

V arabštině se rozlišují dva rody – mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Např. „džamíl“ znamená hezký, když přidáme koncovku „-a“ „džamíla“ znamená to hezká.

Čísla má arabština tři (singulár, duál, plurál). Duál se tvoří jednoduše koncovkou „-áni“ bez ohledu na rod:

• dars-un = lekce
• dars-áni = dvě lekce

Množné číslo se dělí na dva typy – vnitřní a vnější. Vnitřní se tvoří samohláskovými změnami uvnitř slova, někdy i souhláskovými. Vnější se tvoří koncovkami podle rodu:

• mudarris-un = učitel
• mudarris-úna = učitelé

• tilmídhat-un = žákyně
• tilmídhát-un = žákyně (plurál)