Argentina

Incké pozůstatky v Pucará de Tilcara

Do Jižní Ameriky se člověk moderního typu dostal patrně již před 30 000 lety, jak ukazují objevy z 20. let 21. století.[6]

Před příchodem Evropanů žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které se živily zemědělstvím, žďářily, vyráběly keramiku a obývaly sídliště podobná městům (Čarrúaové, Guaraníové). Vedle nich žily roztroušeny po celém území vyspělé lovecké kmeny jako Puelčové, Teuelčové, Tobové nebo Vičiové. Na jihu přebývala primitivnější společenství sběračů a lovců (Selknamové, Jaganové).[7][8] Diagutové rozvinuli obchodnickou kulturu. Zejména jimi obývanou oblast na severozápadě dnešní Argentiny obsadili kolem roku 1480 Inkové.[9]

Prvním Evropanem, který přistál u argentinských břehů, byl roku 1502 Amerigo Vespucci. V roce 1516 přistála u ústí La Platy španělsko-portugalská výprava Solísova (viz výše). Proti proudu Río de la Plata se k průzkumu vnitrozemí vydal v letech 1527–29 Sebastiano Caboto, Benátčan ve španělských službách. V roce 1536 Pedro de Mendoza založil malou osadu, kterou nazval Buenos Aires, byla však nadlouho opuštěna v roce 1541.[10] Znovu ji objevil a oživil až Juan de Garay roku 1580. Ten roku 1573 založil rovněž město Santa Fe. Francisco de Aguirre založil v roce 1553 Santiago del Estero. Mendoza byla založena v roce 1561. San Juan o rok později. San Miguel de Tucumán v roce 1565. Roku 1573 Jerónimo Luis de Cabrera založil Córdobu. San Luis bylo založeno v roce 1596.

Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od roku 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuánce a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. Hlavním městem místokrálovství bylo Buenos Aires.

Primera Junta

Hlavní město se v letech 1806 a 1807 neúspěšně pokusili dobýt Britové.[11] Místní Argentinci, vedeni generály jako Cornelio Saavedra nebo Manuel Belgrano, tyto invaze odrazili sami, neboť španělská vojska byla zaneprázdněna napoleonskými válkami. To výrazně přispělo k sebevědomí kolonie a vzniku moderního argentinského nacionalismu.[12] Brzy přišly i požadavky na samostatnost. Dosazení Josefa Bonaparta na španělský trůn se stalo záminkou k sesazení místokrále (tzv. Květnová revoluce; Revolución de Mayo). Moci se 25. května ujala místní vláda (tzv. Primera Junta).[13] Tento den je dnes v Argentině slaven jako Den nezávislosti.[14] Začala jím také argentinská válka za nezávislost. 9. července 1816 kongres v Tucumánu přijal Deklaraci nezávislosti. Vznikl tak nový stát s republikánským zřízením zvaný zpočátku Spojené provincie Río de la Plata. Válka však pokračovala ještě dva roky. Úspěch na bojišti zajistili zejména generál Belgrano a José de San Martín.

Roku 1819 byla přijata centralistická ústava, která byla brzy zrušena federalisty. Spor mezi centralisty a federalisty byl pak ústřední zápletkou raných dějin státu, podobně jako u většiny dalších postkoloniálních jihoamerických států.[15][16] Občanská válka mezi centralisty a federalisty trvala až do roku 1831, kdy federalisté zvítězili a byla vyhlášena Argentinská konfederace. Do jejího čela se postavil caudillo Juan Manuel de Rosas. Ten byl roku 1852 svržen jiným caudillem Justo José de Urquizou. Jako nový prezident Konfederace Urquiza schválil roku 1853 novou ústavu. Ta se nelíbila nejdůležitější provincii konfederace, která se odtrhla a vznikl samostatný stát Buenos Aires (tzv. zářijová revoluce).[17] Stát Buenos Aires pak vyhlásil válku zbytku Konfederace a roku 1861 porazil pod vedením Bartolomé Mitreho Urquizovy konfederační síly v bitvě u Pavónu.[18][19] Vítězství Buenos Aires vedlo k zániku Konfederace, znovusjednocení země pod vládou liberálů z hlavního města a větší centralizaci.[20]

Julio Argentino Roca, otec argentinského zlatého věku

Mitre se stal novým prezidentem, prosazoval zejména liberální politiku.[21] Vlády Mitreho (1862–1868) a jeho dvou nástupců Dominga Faustina Sarmienty (1868–1874) a Nicoláse Avellanedy (1874–1880) položily základy moderního argentinského státu.

Argentina se zúčastnila po boku Brazílie a Uruguaye paraguayské války, při níž v roce 1870 zabrala region Misiones a část regionu Chaco.[22]

Od 80. let 19. století, počínaje vládou Julia Argentino Rocy (1880–1886, 1898–1904), začaly argentinské vlády masivně podporovat přistěhovalectví do země, nejvíce na kontinentu po Spojených státech. To vedlo k přerodu argentinské společnosti a ekonomiky. V letech 1870 až 1910 vzrostla argentinská populace pětinásobně a ekonomika patnáctinásobně.[23] Argentina se zařadila mezi pět největších světových vývozců, zejména pšenice. Díky novému veřejnému, povinnému, bezplatnému a sekulárnímu vzdělávacímu systému se gramotnost rychle zvýšila z 22 % na 65 %, tedy na úroveň, jakou dosáhla většina latinskoamerických národů až o padesát let později. Argentina se v roce 1908 stala sedmou nejbohatší zemí na světě (po Švýcarsku, Novém Zélandu, Austrálii, Spojených státech, Spojeném království a Belgii).[24] Argentinský příjem na hlavu byl na konci 19. století o 70 % vyšší než v Itálii, o 90 % vyšší než ve Španělsku, o 180 % vyšší než v Japonsku a o 400 % vyšší než v Brazílii. Konec 19. a začátek 20. století je tak někdy nazýván zlatým věkem Argentiny.[25]

Mezi léty 1878 až 1884 došlo k tzv. dobytí pouště.[26][27][28] Pomocí provokování neustálých konfrontací s domorodci si argentinská vláda přivlastňovala domorodá území, čímž se argentinské území ztrojnásobilo. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.

V roce 1912 prezident Roque Sáenz Peña uzákonil všeobecné volební právo (pro muže). To dostalo k moci Hipólito Yrigoyena a jeho Radikální občanskou unii, se socialistickými prvky v programu (dodnes je tato strana součástí argentinského politického systému a reprezentuje sociálnědemokratický proud).[29][30][31] Yrigoyen prosadil řadu sociálních reforem, rozšířil pomoc malým farmám a podnikům a zvolil neutralitu Argentiny v první světové válce.[32] V roce 1930 byl zbaven moci armádou vedenou José Félixem Uriburu. Zlaté časy Argentiny tím definitivně skončily.

Juan Perón se svou manželkou a „ministryní pro styk s veřejností“, Evou na oficiálním portrétu, 1948.

Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Argentina zůstala neutrální během druhé světové války. Pod tlakem Spojených států později mocnostem Osy válku vyhlásila, ovšem až 27. března 1945, zhruba měsíc před koncem války.[33][34] Po porážce Třetí říše uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele.[35][36][37]

Během diktatury Arturo Rawsona byl sekretářem vládního odboru práce (budoucího ministerstva) jmenován relativně neznámý vojenský plukovník Juan Perón. Rychle se mu podařilo vyšplhat po politickém žebříčku a v roce 1944 byl jmenován ministrem obrany. Konkurenční frakce v armádě a konzervativním táboře ho vnímaly jako politickou hrozbu. Byl proto donucen v roce 1945 rezignovat a o několik dní později byl zatčen. Brzy byl ale propuštěn pod rostoucím tlakem své strany a několika spojeneckých odborů. Záhy, roku 1946, se stal prezidentem za labouristy, po jejich drtivém vítězství ve volbách v roce 1946. Perón stranu později přejmenoval na Justicialistickou a učinil z ní nejmocnější a nejvlivnější stranu v argentinské historii, která se však brzy rozštěpila na pravicovou a levicovou frakci, jež spolu zápasily.[38]

Perón byl označován za reformistu, ale i populistu. Za sociálního demagoga i sympatizanta k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, protekcionismem, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v roce 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.).[39] Perón také roku 1947 prosadil volební právo pro ženy. Všichni političtí oponenti či potenciální rivalové však byli vystaveni hrozbám, fyzickému násilí a obtěžování. Ze škol nechal Perón vyhodit 2000 profesorů a studentů. Ovládl všechny odborové svazy, a když se někdo vzepřel, jako odborový vůdce Cipriano Reyes, byl zatčen a mučen.[40]

Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 1946–1952 a 1952–1958. Nicméně sílící bouře a neúspěchy ekonomiky, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu.[41] Chaos vrcholil v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí prezidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt.

Argentinští zajatci ve válce o Falklandy

Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou Isabelitou Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega). Okamžitě poté zahájily tzv. špinavou válku (Guerra Sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice – tzv. Montoneros.[42]

Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional), často zvaný jen Proceso, jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a tzv. operace Kondor zmizely beze stopy tisíce občanů.[43]

Vláda vojenské junty se ovšem potýkala se špatnou vnitropolitickou i ekonomickou situací. Aby odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se domnívala, že vítězství, které by jí pomohlo upevnit pozici v zemi, bude rychlé. Neočekávala výraznější reakci ze strany Británie kvůli malému, Británii značně vzdálenému území. Britská premiérka Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty.[44]

Argentinci si v roce 2011 připomínají oběti vojenské junty

V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más („Nikdy víc“) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné „lety smrti“ si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Také jeho nástupce, peronista Carlos Menem omilostnil řadu odsouzených důstojníků. Znovu stíhání zločinů uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 2003–2007), a pokračovala v něm i prezidentka Cristina Fernández de Kirchner (mezi roky 2007 a 2015).

Cristina Fernández de Kirchner se svým oblíbencem Hugo Chávezem

Menem přišel v 90. letech s typickými reformami této éry: redukce státní správy, snížení inflace, pevný směnný kurz, obchodní deregulace, privatizace a odstraňování protekcionistických bariér.[45] Dosáhly jistých úspěchů, ale nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích Latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost, a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 2001–2003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti).[46] Krizi ukončil nástup Kirchnera, který vsadil na neokeynesiánskou hospodářskou politiku. Dosáhl fiskálních přebytků a rychlého růstu HDP. Splatil též státní dluhy u Mezinárodního měnového fondu. Na jeho politiku se snažila navázat jeho manželka Cristina, ale neúspěšně. Co naopak reálně navázala byly dobré vztahy se zeměmi s pochybnými výsledky v oblasti lidských práv, včetně Venezuely, Íránu a Kuby. Naopak vztahy se Spojenými státy učinila velmi napjaté. Také v ekonomické oblasti přestal kirchnerismus fungovat. Vzrostla inflace a rozpočty začaly být deficitní. To vedlo ke zvolení středopravicového kandidáta Mauricia Macriho v roce 2015.[47] Macri se stal prvním demokraticky zvoleným neperonistickým prezidentem od roku 1916, kterému se podařilo dokončit své funkční období, aniž by byl svržen. Pokus o zotavení ekonomiky však nevyšel. Inflace dosáhla 240 procent a po rozpočtových škrtech přišel i dramatický nárůst chudoby. K moci se tak vrátili v roce 2019 peronisté, konkrétně Alberto Fernández (s Cristinou de Kirchner jako viceprezidentkou).[48]

Správní členění

Provincie Salta na severozápadě Argentiny

Patagonské Andy v provincii Río Negro

23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):

Jaderná elektrárna Atucha I byla první v latinské Americe.[53]

Argentina disponuje ze všech států Jižní Ameriky nejrozvinutějším jaderným programem. Vývoj jaderných technologií navíc probíhá bez výrazné podpory zahraničních subjektů, vlastní koncept velkého reaktoru ovšem Argentina nemá. První výzkumný reaktor byl spuštěn v roce 1957 a první komerční reaktor (elektrárna Atucha I) následoval v roce 1974. Jedná se o těžkovodní reaktor (PHWR) od korporace Siemens. Embalse, druhá jaderná elektrárna je vybavena těžkovodním reaktorem (PHWR) kanadské společnosti CANDU. Navíc byly argentinské jaderné technologie využity v jiných zemích – například v Peru, Alžírsku a Egyptě. Argentina se vzdala možnosti vyrábět jaderné zbraně, přestože již od roku 1983 disponuje potřebnými technologiemi. Argentina je členem Rady guvernérů Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE).

V poslední době se argentinský jaderný výzkum specializuje na nízkokapactní reaktory. Tato technologie není v jiných zemích příliš rozvíjena. Pouze USA mají podobný program, ovšem Argentina je výrazně napřed a tak v případě úspěchu může ovládnout značnou část trhu. V roce 2011 byly zahájeny práce na demonstračním projektu CAREM. Tento reaktor měl výkon 25 MW a původně (od roku 1980) byl vyvíjen pro jaderné ponorky. Palivem je uran obohacený na 3,4 % a reaktor pracuje na tlakovodním principu (PWR). Velký důraz je kladen na využití pasivních bezpečnostních prvků.

Demonstrační elektrárna bude stát na severu země v provincii Formosa. Časem se má výkon systému zvýšit na 300 MW. Předpokládaná cena prototypu je asi 350 milionů dolarů, u případných sériových výrobků se zřejmě sníží na 200 milionů.[54]

Stejně jako v jiných nově osídelných oblastech, jako je například USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Brazílie a Uruguay se má za to, že je Argentina zemí přistěhovalců.[57][58][59] V průběhu 18. a zejména 19. století byla Argentina zemí s druhou největší imigrační vlnou na světě, s 6,6 miliony, po USA (množství přistěhovalců asi 27 milionů) a před zeměmi jako je Kanada, Brazílie a Austrálie.[60][61]

Pozoruhodné je, že se v té době populace každé dvě desetiletí zdvojnásobila. Tento názor přežil ve rčení Los Argentinos descienden de los Barcos (Argentinci pocházejí z lodí). Proto většina Argentinců pochází z velké imigrační vlny do Argentiny z let 1850 až 1955)[62][63] a velká většina těchto přistěhovalců pochází z různých evropských zemí. Většina z nich přišla z Itálie a Španělska[64] Většina Argentinců pochází z několika evropských etnických skupin. Převažuje italská většina (55 % Argentinců má italský původ), následuje španělská většina. Odhaduje se, že asi 17 % populace má francouzský původ,[65] a asi 8 % německý.

Papež František se narodil a vyrostl v Argentině. Má italský původ

Argentina je také domovem pro významnou populaci Arabů či lidí s částečným arabským původem, většinou ze Sýrie a Libanonu (v Argentině jsou považovány za bělochy, podobně jako při sčítání lidu v USA). Asijská populace tvoří zhruba 180 000 lidí, z nichž je většina čínského[66] a korejského původu. Dále tu existuje významná japonská komunita, jejíž původ sahá do počátku 20. století.

Studie provedená argentinským genetikem Danielem Corachech na 218 jedincích v roce 2010 zjistila, že se genetická mapa Argentinců skládá ze 79 % z různých Evropanů, především italského a španělské původu, 18 % z různých domorodých etnik a 4,3 % z afrických etnických skupin. 63,6 % lidí z testované skupiny mělo přinejmenším jednoho domorodého předka.[67][68]

Přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.

Z toho 93 % katolíci, vč. východních katolíků:

1) arménští katolíci: Eparchie sv. Řehoře z Nareku v Buenos Aires, vznikla 1989, 2015 – 16 600 věřících, 2014 – 16 350, 2010 i 2000 – 16 000,

2) maronité: Eparchie sv. Šarbela v Buenos Aires, vznikla 1990, 2015 – 720 000 věřících, počet narůstá – 2014 – 713 000, 2010 i 2000 – 700 000,

3) řeckokatolíci-melchité: Apoštolský exarchát v A., Cordoba, vznikl 2002, 2015 – 310 700 věřících, počet narůstá, 2014 – 305 400, 2010 – 300 000.

Další 1 % jsou protestanti. Dále jsou tam i další křesťané arabského původu, vč. pravoslavných. Z křesťanské rodiny syrsko-arménského původu pochází i bývalý prezident Carlos Saúl Menem. Minoritu, asi 2%, tvoří muslimové.

Jorge Luis Borges

Nejslavnějším argentinským spisovatelem všech dob je Jorge Luis Borges, který je řazen k literatuře fantastické, nebo bývá považován za vrcholného představitele magického realismu, jenž je nejvýraznějším jihoamerickým kulturním fenoménem 20. století.[70] Roku 1976 obdržel Borges Cervantesovu cenu, nejprestižnější ocenění pro španělskojazyčné spisovatele, a to jakožto první Argentinec. Druhým se stal v roce 1984 Ernesto Sábato, jenž proslul zejména svými eseji a románem Tunel, dávaným do souvislosti s existencialismem a psychoanalýzou.[71] V roce 1990 si pro tuto cenu přišel Adolfo Bioy Casares, blízký Borgesův přítel a představitel sci-fi (zejm. Morelův vynález).[72] Dosud posledním oceněným Argentincem je Juan Gelman (2007), jehož velkým tématem se stal exil, k němuž byl donucen politickými okolnostmi, a věnoval se také tématu dětí odebraných svým rodičům během špinavé války.[73][74]

Neméně významným autorem byl však i Julio Cortázar, který je spolu s Borgesem a Casaresem často označován za zakladatele nové jihoamerické fantastické literatury a iniciátora "jihoamerického kulturního boomu" v 2. polovině 20. století.[75] Do jejich okruhu patřila i spisovatelka Victoria Ocampová, zakladatelka a vydavatelka slavného literárního časopisu Sur.[76] Stejně jako její sestra Silvina Ocampová. Prozaik Manuel Puig analyzoval především vliv populární kultury a šoubyznysu na společnost.[77] Ricardo Güiraldes se zapsal do dějin argentinské literatury zejména románem ze života gaučů Don Segundo Sombra.

K nejvýraznějším představitelům argentinské poezie patřili José Hernández, Alfonsina Storniová, Leopoldo Lugones a Alejandra Pizarniková. Hernández proslul národním eposem Martín Fierro. Knihami pro děti se proslavila María Elena Walshová.

Argentinský pár tančí tango

Hudební skladatel Gustavo Santaolalla získal Oscara za hudbu k filmům Zkrocená hora a Babel.[78] Luis Bacalov získal stejné ocenění roku 1996. Lalo Schifrin je autorem proslulého hudebního motivu ze seriálu Mission: Impossible.[79] O originální spojení divadla a hudby se pokoušel Mauricio Kagel.[80] K významným klasickým skladatelům patří i Alberto Ginastera, Ariel Ramírez či Erich Kleiber.

Slavnou klavíristkou se stala Martha Argerichová, dirigentem pak Daniel Barenboim. Na poli jazzové hudby se prosadil Gato Barbieri, ve folku Facundo Cabral, Mercedes Sosa či Atahualpa Yupanqui, v rocku Gustavo Cerati, v opeře tenor José Cura.

Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován Carlosi Gardelovi.[81] Mistry tanga jsou také Ástor Piazzolla, Aníbal Troilo nebo Osvaldo Pugliese.Tzv. elektrotango přinesla skupina Gotan Project. Argentinský folklor se sbírá většinou z oblastí ve vnitrozemí. Z folklóru vycházejí styly jako zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés nebo malambo.

Bérénice Bejová

Malířka Leonor Finiová přispěla k rozvoji surrealismu. K němu nějaký čas náležel i Antonio Berni. Proslulým kreslířem a karikaturistou byl Quino, který se proslavil komiksem Mafalda.[82] Významným avantgardním sochařem byl Lucio Fontana.[83]

Architekt César Pelli se proslavil výškovými stavbami, jako jsou Petronas Towers v Kuala Lumpur, nebo Carnegie Hall Tower v New Yorku.[84]

Velkým filmovým provokatérem je režisér Gaspar Noé, na festivalech jsou ceněny filmy Lucrecie Martelové. Argentina si odnesla dva Oscary za nejlepší cizojazyčný film, roku 1985 ho získal režisér Luis Puenzo, v roce 2009 Juan José Campanella.[85] K hereckým hvězdám latinské Ameriky patřila v minulosti Libertad Lamarqueová či Norma Aleandrová, v současnosti například Martina Stoesselová nebo Bérénice Bejová, držitelka Césara za rok 2012 a ceny pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes roku 2013.[86][87]

Grilování asado

Mezi základní pilíře argentinské kuchyně patří hovězí maso a ryby. Argentinci spotřebují nejvíce červeného masa na světě.[88] Mezi jeho populární úpravy patří grilování, zejména jeho specifická argentinská verze zvaná asado.

K nejoblíbenějším jídlům patří steak, plněné taštičky empenada, omáčka z jemně nasekané petrželky, mletého česneku, olivového oleje, oregana a z červeného vinného octa zvaná chimichurri nebo řízku podobná milanesa.

Argentina je rozmanitá země, takže některé oblasti se vyznačují gastronomickými specifiky. Tradiční kuchyní kmene Guaraní je ovlivněna zejména oblast Argentinského meziříčí. Typickým jídlem zde je chipá, chléb z manioku a sýra. V Patagonii je místní specialitou zase curanto, kotlík z masa a mořských plodů, připravovaný na horkém kameni.

Rozvinuté je argentinské vinařství, mezi nejpěstovanější odrůdy vína patří Syrah a Malbec.[89][90] Specifickým argentinským nápojem je maté, obsahuje kofein a vyrábí se z lístků cesmíny paraguayské.[91]

K oblíbeným dezertům patří dulce de leche, alfajor nebo sopaipilla.

Fotbalista Lionel Messi na Copa América

Argentinští fotbalisté slaví titul mistra světa v roce 1986

Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámé pato (v doslovném překladu "kachna").[92] Hrají dvě mužstva jezdců na koních, často mezi sousedními ranči, a vítězí družstvo, které dopraví svoji kachnu do soupeřova sídla. V roce 1941 byla založena argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní.

Největší popularitě se ovšem těší fotbal. Argentina se zúčastnila osmnácti z jednadvaceti fotbalových světových mistrovství, dvakrát jej dokonce vyhrála, v roce 1978 na domácí půdě, roku 1986 v Mexiku - s pověstným Maradonovým gólem rukou, kterým vyřadila Anglii. Kromě toho třikrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii a 2014 v Brazílii). Dvakrát také Argentinci kralovali fotbalovému turnaji olympijských her (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem patnáctkrát ovládli turnaj Copa América (1921, 1925, 1927, 1929, 1937, 1941, 1945, 1946, 1947, 1955, 1957, 1959, 1991, 1993, 2021). Za nejlepší argentinské fotbalisty historie jsou považováni nejlepší střelec argentinské ligy všech dob Ángel Labruna, brankář-inovátor Amadeo Carrizo, držitelé Zlatého míče Alfredo di Stéfano a Omar Sivori, brankář mistrů světa z roku 1978 Ubaldo Fillol, nejlepší střelec mistrovství světa roku 1978 Mario Kempes, čtyřnásobný vítěz Poháru osvoboditelů Ricardo Bochini, hlavní tahoun týmu světových šampionů z roku 1986 Diego Armando Maradona, dvojnásobný mistr světa Daniel Passarella, Gabriel Batistuta, Hernán Crespo, trojnásobný fotbalista roku Jižní Ameriky Carlos Tévez, Javier Zanetti a v posledních letech Sergio Agüero, Ángel Di María a především Lionel Messi, jedna z největších hvězd dějin sportu: čtyřnásobný vítěz Ligy mistrů UEFA, vicemistr světa z roku 2014, olympijský vítěz z roku 2008, sedmkrát vyhlášen nejlepším fotbalistou světa, nejlepší střelec argentinské reprezentace a španělské ligy v historii, druhý nejlepší střelec Ligy mistrů. Nezřídka bývá označován za nejlepšího fotbalistu všech dob.[93]

Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly, mimoto získali dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových. Carlos Monzón držel titul profesionálního mistra světa ve střední váze sedm let. Luciana Aymarová vyhrála osmkrát anketu o nejlepší pozemní hokejistku světa, což je rekord. Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Hugo Conte.[94]

Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional de Básquet) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA, Manu Ginóbili. Kromě titulu mistrů světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je ceněna nejvýše.[95] Oscar Furlong a Ricardo González jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace.

Guillermo Vilas

Juan Manuel Fangio

Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Vilas (vítěz Australian Open, Paříže i US Open) a Gabriela Sabatini (vítězka US Open 1990). Úspěšnými reprezentanty Argentiny v tenise jsou též David Nalbandian (vítěz Turnaje mistrů z roku 2005)[96], Juan Martín del Potro (vítěz US Open 2009)[97], Gastón Gaudio (vítěz Roland Garros 2004)[98] a také argentinští debloví zabijáci Guillermo Coria a Paola Suárezová (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci byli celkem pětkrát ve finále Davis Cupu, z toho jedno – v roce 2016 – vyhráli.[99]

Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentaci, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem ale je bronz z francouzského MS 2007. Hugo Porta byl jako první zástupce amerického kontinentu uveden do mezinárodní ragbyové síně slávy.[100]

Nejznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v letech 1951–57 pětkrát stal mistrem světa, což bylo překonáno až roku 2003.[101]

• CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-323-1.

• Argentinské tango
• Latinská Amerika
• Hispanoamerika
• České krajanské spolky v Argentině
• Římskokatolická církev v Argentině

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Argentina na Wikimedia Commons
• Galerie Argentina na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Argentina ve Wikislovníku
• Kategorie Argentina ve Wikizprávách
• Oficiální portál Argentiny
• Webové stránky argentinské presidentky
• Webové stránky argentinské vlády
• Argentina's Economic Collapse, dokument o ekonomickém kolapsu Argentiny z přelomu století
• Argentina [online]. Foreign & Commonwealth Office, rev. 2011-08-01 [cit. 2012-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-09. (anglicky)
• Argentina - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-03. (anglicky)
• Argentina - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2002-05-16 [cit. 2011-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08.
• Argentina (2011) [online]. Freedom House [cit. 2012-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-08. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Argentina Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-28. (anglicky)
• Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: Argentina [online]. U.S. Department of State, 2011-07-22 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - Argentina [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-13. (anglicky)
• Refworld: The Leader in Refugee Decision Support. Argentina [online]. United Nations High Commissioner for Refugees [cit. 2012-01-29]. Dostupné online. (anglicky)
• Zastupitelský úřad ČR v Buenos Aires. Souhrnná teritoriální informace: Argentina [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-02 [cit. 2011-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
• CALVERT, Peter A. R, a kol. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)